ECLI:CZ:US:1997:1.US.9.95
sp. zn. I. ÚS 9/95
Usnesení
I. ÚS 9/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů M.H., E.N., A.H., V.K., M.C. a F.P., všech zastoupených advokátkou JUDr. B.Z., o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se svým návrhem domáhali zrušení rozsudků Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 5 C 1260/92, Krajského soudu v Brně, sp. zn. 16 Co 436/93, a Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 1204/96. Rozhodnutím Okresního soudu v Jihlavě byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastnická práva k nemovitostem, domu č.p. 9 v U., se stavební plochou p.č. 17/2, 17/l, p.č. 33 a p.č. 65, zapsaných u Katastrálního úřadu v J., na LV č. 6 pro obec a k. ú. U., přecházejí na žalobce, a to jednou šestinou na každého. Podle názoru navrhovatelů soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, nehodnotil objektivně všechny
I. ÚS 9/95
důkazy ve vzájemné souvislosti a vzhledem k tomu dospěl k nesprávnému závěru, že navrhovatelé, resp. jejich zákonní zástupci, když odmítli dědictví po jejich babičce F.P., tak neučinili v tísni, čímž dovodil, že nebyla splněna podmínka ustanovení §6 odst. 1 písm. 1) zák. č. 229/1991 Sb. Navrhovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Poté podali navrhovatelé dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ČR zamítnuto.
Navrhovatelé podali stížnost k Ústavnímu soudu, v níž tvrdí, že postupem všech tří soudů byla porušena jejich základní práva zakotvená v č1. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, to znamená právo vlastnit majetek, právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit k prováděným důkazům.
Navrhovatelé tvrdí, že postupem obecných soudů obou stupňů byli poškozeni ve svých právech, neboť jim byla odňata možnost jednat před těmito soudy, a to jednak tím, že nebyly provedeny důkazy, které navrhovali, a dále tím, že při jednání u krajského soudu jim nebyla dána možnost, aby se k věci vyjádřili, uvedli další skutečnosti a nabídli důkazy ke svému tvrzení. Zejména nebyl předvolán svědek J.F., ačkoliv podle jejich názoru šlo o svědka, jehož výpověď je zásadní důležitosti. Navrhovatelé dále uvedli, že oba soudy nesprávně posoudily předmětnou věc, že nesprávně aplikovaly zejména ustanovení §6 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb., nesprávně posoudily provedené důkazy, a proto i obě jejich rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem a došlo jimi k porušení základních lidských práv. Nejvyšší soud ČR pak dle jejich názoru rozhodl rovněž nesprávně, když dovodil, že jako účastníci řízení nebyli ve svých právech nijak zkráceni.
I. ÚS 9/95
Z připojených spisů Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl výše uvedenou žalobu navrhovatelů s odůvodněním, že v daném případě se nejednalo o odmítnutí dědictví v tísni, což dovodil jak z provedených výslechů navrhovatelů, tak i z předložených dědických spisů a výslechů svědků. Argumentaci navrhovatelů pokládal soud za natolik obecnou a nekonkrétní, že na jejím základě nedospěl k závěru o odmítnutí dědictví v tísni. Ze spisu i z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě vyplývá, že soud vyslechl navrhovatele i tři svědky, které navrhli, dále provedl řadu listinných důkazů, zejména důkazy dědickými spisy, a poté v rozsudku pečlivě zdůvodnil na základě provedených důkazů své závěry. Krajský soud pak po provedeném jednání, jehož se navrhovatelé účastnili a kde měli možnost se k věci vyjádřit i navrhnout své důkazy, v odůvodnění svého rozsudku potvrdil rozsudek soudu I. stupně s tím, že tento soud provedl všechny nezbytné důkazy k posouzení věci, že správně dovodil, že se v předmětné věci nejednalo o odmítnutí dědictví v tísni, a proto také rozsudek potvrdil. Rovněž krajský soud rozsudek náležitě zdůvodnil.
Nejvyšší soud ČR jednal o dovolání navrhovatelů na základě ustanovení §237 písm. f) o. s. ř. před novelou č. 238/1995 Sb., podle něhož bylo přípustné dovolání, jestliže účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku poukázal na rozhodnutí č. 25/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která dává občanský soudní řád. Jako příklad takovéhoto postupu soudu jsou v citované sbírce uvedena např. nenařízení jednání odvolacím soudem k věcnému projednání, provádění dokazování mimo jednání nebo odmítnutí odvolání jako opožděného, i když pro to nebyly dány důvody. Musí se tedy jednat o takový postup soudů, který se vážně a citelně dotýká úkonů účastníků řízení ve věci samé.
I. ÚS 9/95
K tomu Nejvyšší soud ČR poukázal na protokol o jednání účastníků před odvolacím soudem, který obsahuje vyjádření zástupkyně navrhovatelů, jež se jednání účastnila, důkazní návrh navrhovatelů i závěrečné vyjádření zástupkyně navrhovatelů. Z toho soud dovodil, že v daném případě soudy postupovaly v součinnosti s účastníky řízení, nebyla jim odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 písm. f) o. s. ř., s čímž nesouvisí pochybnosti navrhovatelů, zda šlo o správné posouzení věci ze strany soudů, neboť to není předmětem dovolacího řízení. Za těchto podmínek dovolací soud neshledal důvody ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Pokud navrhovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo jednat před soudem dle čl. 38 odst. 2 Listiny, pak dle názoru Ústavního soudu z předloženého spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že k takovému porušení nedošlo. Ze spisů všech tří soudů je zřejmé, že navrhovatelé měli po celou dobu občanskoprávního řízení možnost účastnit se jednání, podávat návrhy, vyjadřovat se ke všem skutečnostem bez nejmenšího omezení. K tomuto závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud ČR, který se dovoláním navrhovatelů pečlivě zabýval a svůj závěr řádně odůvodnil.
Pokud jde o porušení práva navrhovatelů vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, k jeho porušení nemohlo v daném případě dojít, neboť, jak je uvedeno i v četných nálezech Ústavního soudu, právo vlastnit majetek může být porušeno pouze v případě, že toto vlastnické právo již bylo konstituováno, tedy existuje, a nikoli v případech, kdy se navrhovatelé vlastnického práva teprve domáhají, tedy uplatňují v řízení svůj nárok na vlastnictví.
I. ÚS 9/95
Navrhovatelé v ústavní stížnosti dále namítají, že soudy neprovedly všechny potřebné důkazy a na základě provedených důkazů nesprávně posoudily podmínky odmítnutí dědictví v tísni podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Vzhledem k tomu jsou navrhovatelé přesvědčeni, že závěry soudů o tom, že nebyla splněna podmínka tísně, je v rozporu s citovaným zákonem, a proto došlo i k porušení jejich základních práv.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. dubna 1997 Dr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu