ECLI:CZ:US:1997:1.US.93.97
sp. zn. I. ÚS 93/97
Usnesení
I. ÚS 93/97
Č E S K Á R E P U B L I K A
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. V.Č., zastoupeného Mgr. J.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 264/96, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a M.P., jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. K.S., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 264/96. Citovaným rozhodnutím obecného soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 10. 1995, sp. zn. 8 C 86/94, jímž byla zamítnuta navrhovatelova žaloba na vyklizení bytu v domě v P.
Podle přesvědčení navrhovatele neposoudily obecné soudy tento případ o vyklizení bytu správně, neboť vedlejší účastnici nevzniklo podle předpisů platných v roce 1974 právo osobního užívání sporného bytu, které by se změnilo podle §871 zák. č. 509/1991 Sb., v platném znění, v právo nájmu. Navrhovatel tvrdí, že vedlejší účastnici nikdy nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu ustanovení §154 zák. č. 40/1964 Sb., v platném znění, současně tvrdí, že nikdy také nedošlo ke sloučení bytů v suterénu domu v P. Byt o jedné obytné kuchyni, č. dv. 3 v suterénu, byl užíván jako součást služebního bytu. Byla-li tedy uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu podle předpisů platných v roce 1974, považuje ji navrhovatel za neplatnou. Ze všech těchto důvodů dovozuje, že byl porušen čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastnice uvedla, že navrhuje její zamítnutí. Podle vedlejší účastnice, pokud se navrhovatel domáhal vyklizení obytné kuchyně, spíže a WC situované vlevo od schodiště v prvním podzemním podlaží domu v P., nebylo mu po právu vyhověno, neboť k těmto prostorám jí vzniklo právo nájmu. Nájem jako institut je chráněn občanským zákoníkem. Podle vedlejší účastnice nebylo omezeno stěžovatelovo právo užívat předmětný byt, musí se však svého práva domáhat prostřednictvím příslušných ustanovení občanského zákoníku. Současně ovšem musí respektovat i právo nájemce a nerušit řádný výkon práva nájmu bytu. Ze všech těchto důvodů považuje vedlejší účastnice ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že v roce 1974 došlo ke sloučení služebního jednopokojového bytu s příslušenstvím se sousedním bytem, jehož vyklizení se navrhovatel domáhal. Navíc se jednalo původně o jednu bytovou jednotku, která byla administrativně rozdělena na dva
byty
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 86/94, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se stal vlastníkem domu v P. dne 19. 4. 1993 na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 1993. V suterénu tohoto domu se nacházejí místnosti, jejichž vyklizení se navrhovatel domáhal. Služební byt v suterénu domu užívala vedlejší účastnice od roku 1953. Po rozvodu s J.P. v roce 1959 došlo pouze k administrativnímu rozdělení bytu, když její bývalý manžel začal sporné prostory užívat sám. J.P. provedl směnu sporných prostor za byt s J.S., který zde bydlel do roku 1974. Poté, co se odstěhoval, vedlejší účastnice požádala o opětovné sloučení sporných prostor s jejím bytem a její žádosti bylo vyhověno. Na základě toho dne 12. 11. 1974 uzavřela vedlejší účastnice dohodu o odevzdání a převzetí takto sloučeného bytu s příslušným správním orgánem ve smyslu ustanovení §155 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném k uvedenému datu.
Ústavní soud v rámci posuzování této ústavní stížnosti respektoval jurisdikční činnost obecných soudů, pro něž z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují ústavu, jakož i principy dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy.
V případě této ústavní stížnosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů tak, jak s nimi polemizoval po celou dobu řízení před obecnými soudy. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčených orgánů veřejné moci. Obecné soudy posoudily případ zcela v souladu s ustanoveními §155 odst. 1 občanského zákoníku před novelou i v souladu s §871 odst. 1 občanského zákoníku po novelizaci zákonem č. 509/1991 Sb.
I. ÚS 93/97
Postupem obecných soudů nedošlo k porušení čl. 4 odst. 1, 2 ani čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhovateli není bráněno ve výkonu jeho vlastnického práva, pouze jeho výkon musí podrobit platné právní úpravě. tj. respektovat institut chráněného nájmu. Ze stejných důvodů nedošlo ani k porušení čl. 4 odst. 1, 2 Listiny. Vzhledem k tomu, že obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti respektovaly i zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze jim ani z tohoto hlediska nic podstatného vytknout.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. prosince 1997
JUDr. Vladimír Klokočka,
soudce Ústavního soudu