ECLI:CZ:US:1997:2.US.100.97
sp. zn. II. ÚS 100/97
Usnesení
II. ÚS 100/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti D.H., zastoupeného advokátem Mgr. J.B., proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 192/95, ze dne 6. 12. 1996, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, směřující proti Okresnímu soudu v Olomouci, domáhal zrušení rozsudku téhož soudu ze dne 6. 12. 1996, sp. zn. 7 T 192/95, ačkoliv na základě odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který odvolání stěžovatele s odkazem na §256 tr. řádu usnesením ze dne 12. 2. 1997 zamítl. Právě toto rozhodnutí krajského soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno (§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práv stěžovatele. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadenému rozsudku okresního soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím
II. ÚS 100/97
Ústavního soudu by rozhodnutí krajského soudu zůstalo nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 13. 6. 1997 soudce zpravodaj