ECLI:CZ:US:1997:2.US.11.97
sp. zn. II. ÚS 11/97
Usnesení
II. ÚS 11/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M.V., zastoupeného advokátem Mgr. Z.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1996, sp. zn. 4 T 292/95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. 7 To 382/96, takto:
Návrh se o d m í t á
Odůvodnění:
Navrhovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že tato porušují č1. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pokud byl v bodě 1 uznán vinným trestným činem krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 290/1993 Sb., a to pouze na základě nepřímých důkazů - výpovědi policistů, kteří tak či onak mají zájem na věci, a navíc s tím, že je usvědčován svou - vlastní výpovědí, když uvedl, že si nic nepamatuje, a dále čl. 2 odst. 2 Listiny, pokud byl v bodě 2 shora uvedených rozhodnutí uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele dle §156 odst. 3 tr. zákona, ve znění zák. č. 290/1993 Sb., a to
II. ÚS 11/97
přesto, že k slovnímu napadení došlo až po zákroku policistů vůči jeho osobě, jak potvrdili svědci slyšení u hlavního líčení, za prioritní v této souvislosti však označil skutečnost, že samotný zákrok policistů nesplňoval požadavky §12 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., neboť se nejednalo o závažnou trestnou činnost, a stejně tak ani §13 odst. 5 uvedeného zákona, přestože navrhovatel nebyl schopen prokázat svoji totožnost, protože tak nebylo postupováno, tj. navrhovatel nebyl předveden už při prvé kontrole, a protože nebylo konstatováno, že se dopustil přestupku, přičemž podezření, že došlo k odcizení, nevyslovil nikdo z policistů, a navíc muselo být rozptýleno už při první kontrole.
Ústavní soud, jak vyslovil v řadě svých předchozích rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není oprávněn zasahovat do činnosti těchto soudů, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy) vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6, §125 tr. řádu): jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané citovanými ustanoveními, nespadá do pravomoci ústavního soudu hodnotit "hodnocení důkazů" těmito soudy, neboť by tím zasahoval do již zmíněného ústavního principu.
Aby mohl Ústavní soud posoudit, zda v projednávané věci postupem obecných soudů došlo či nedošlo k porušení shora zmíněných a stěžovatelem namítaných ústavních principů, vyžádal si spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 292/95, jehož přílohou je spis, sp. zn. 4 T 290/95, z jejich obsahu však nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení zásady volného hodnocení důkazů, resp. principu nezávislosti soudů dle č1. 82 Ústavy, nebo principu řádného zákonného procesu dle č1. 8 odst. 2 Listiny, či č1. 2 odst. 2 Listiny. Nelze totiž s navrhovatelem souhlasit, že byl uznán vinným trestným činem krádeže jen na základě výpovědi policistů, byli-li ve věci slyšeni jako svědci R. a M.B., kteří policisty přivolali a potvrdili,
II. ÚS 11/97
že zadržená postava je totožná s osobou, kterou viděli ve vozidle, jehož majitele znali. Námitka zájmu policistů na věci je taktéž nepřípadná, neboť zák. č. 283/1991 Sb. v §2 vymezuje úkoly policie a v §6 její povinnosti, mezi které mimo jiné patří nepřipustit vznik bezdůvodné újmy. Ohledně další námitky, týkající se odůvodnění rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje se závěry obecných soudů o tom, že by usvědčujícím důkazem mohla být výpověď stěžovatele, v níž uvedl, že si nic nepamatuje, protože v trestním řízení tíží důkazní břemeno orgány činné v trestním řízení. Nicméně v dané věci není pochyb o tom, že tyto důkazní břemeno unesly. Stejně tak má Ústavní soud za nepřípadnou námitku stěžovatele týkající se té části rozhodnutí, v níž byl uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele a v níž především namítá, že nebyly splněny pro zákrok policistů jak podmínky dle §12 odst. 1, tak §13 odst. 5 zák. č. 283/1991 Sb. Z připojeného spisu, resp. z úředního záznamu ze dne 14. 10. 1995, Ústavní soud zjistil, že šlo o předvedení dle §13 odst. 5 zák. č. 283/1991 Sb. Protože postup policistů směřoval k ověření, zda nenastala trestná činnost, a přitom postupovali s ohledem na vyvíjející se okolnosti, kdy samo jednání a chování dotčených
nepodstatnou a navíc úřední záznam ze dne .14. 10. 1995 svědčí o opaku. Jen pro úplnost z hlediska skutkového Ústavní soud konstatuje, že posádka automobilu po zjištění vozidla policie zrychlila, poté zastavila a rozutekla se, policejní kontrola
II. ÚS 11/97
přesto konfrontovala tři z osob ve vozidle, které vykazovaly zjevnou podnapilost, přičemž poté, co policie místo prvé kontroly opustila, se k automobilu dostavila celá posádka a stěžovatel usedl, ač zjevně podnapilý, bez řidičského oprávnění, průkazu totožnosti za volant, a takto byl znovu konfrontován policií a následně dle §13 odst. 5 zák. č. 283/1991 Sb. předveden.
Z důvodů shora uvedených nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval ani návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 15. 4. 1997 soudce - zpravodaj
Za správnost vyhotovení: / 4