ECLI:CZ:US:1997:2.US.123.97
sp. zn. II. ÚS 123/97
Usnesení
II. ÚS 123/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr.Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. P.Š., zastoupeného advokátem Mgr. V.E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.1997, sp.zn. 1 Tvno 59/97, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj návrh podle ustanovení §43 odst.1 písm.c) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel podal dne 14.4.1997 Ústavnímu soudu stížnost, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.1997, sp.zn. 1 Tvno 59/97.
Protože podaný návrh vykazoval vady ve smyslu zák.č.182/ 1993 Sb., byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění dne 22.4.1997 a byla mu k tomu poskytnuta 15 denní lhůta. Dne 9.5.1997 obdržel Ústavní soud sdělení právního zástupce s písemnou žádostí o prodloužení lhůty. Dne 13.5.1997 byla stěžovateli prodloužena původně stanovená lhůta o 15 dnů ode dne
II. ÚS 123/97
doručení dopisu s tím, že v případě nepředložení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR po takto prodloužené lhůtě bude stížnost odmítnuta.
Podle doručenky převzal právní zástupce stěžovatele do vlastních rukou písemnou výzvu dne 14.5.1997.
Dne 2.6.1997, tedy po lhůtě stanovené soudcem zpravodajem, obdržel Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatel vytýká usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 1 Tvno 59/97, především porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy, když tvrdí, že odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje konkrétní důkazy, o které se toto rozhodnutí opírá, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, případně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a dovozuje, že z těchto důvodů je napadené usnesení pro jeho nekonkrétnost nepřezkoumatelné. Zároveň uvádí, že Nejvyšší soud ČR porušil rovněž stěžovatelovo právo uvedené v článku 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, když rozhodoval o jeho vazbě v neveřejném zasedání, aniž by tak poskytl stěžovateli možnost se vyjádřit k prováděným důkazům.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.1997, sp.zn. 1 Tvno 59/97, vyplývá, že tento soud rozhodl podle §149 odst.1 písm.a) tr.ř. tak, že zrušil stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10.2.1997, sp.zn. 3 Ntv 4/97, a sám ve věci rozhodl tím způsobem, že stěžovatel (obžalovaný) se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm.a) tr.ř. a zároveň prodloužil vazbu stěžovatele podle §71 odst.3 tr.ř. do 13.6.1997.
Nejvyšší soud ČR ve věci sám rozhodl, neboť měl za to, že doposud zjištěný skutkový stav je natolik dostačující, že není nutné věc neúměrně protahovat tím, že by věc vracel k novému
II. ÚS 123/97
projednání Vrchnímu soudu v Olomouci. Tento postup nelze soudu zajisté vytýkat, neboť je věcí nezávislého rozhodování obecných soudů, zda považuje dosavadně zjištěné objektivní skutečnosti za odůvodňující tomuto rozhodnutí.
Pokud se týká stěžovatelovy výtky, směřující proti neveřejnosti provedeného jednání, a tím údajného porušení čl.38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, je nutno uvést, že podle ustanovení §232 tr.ř. rozhoduje soud ve veřejném zasedání jen tehdy, když tuto formu jednání zákon výslovně předepisuje.
V případě další argumentace stěžovatele je zřejmé, že se důvody obsaženými v ústavní stížnosti zabýval ve svém rozhodování již Nejvyšší soud ČR a podle názoru soudce zpravodaje se s nimi v plném rozsahu vypořádal.
Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že napadeným usnesením došlo k porušení čl.36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud ČR se důsledně zabýval důvodností uvalené vazby a svým rozhodnutím potvrdil trvající důvody vazby podle ustanovení §67 písm.a) tr.ř. a naopak důvod trvání tzv. koluzní vazby (§67 písm.b) tr.ř.), považoval za nepřesvědčivý a nepodložený konkrétními skutečnostmi, takže jej zrušil.
Závěry Nejvyššího soudu ČR o důvodnosti trvající vazby považuje soudce zpravodaj za dostatečné, takže odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení.
Po prozkoumání podané ústavní stížnosti a shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR konstatoval soudce zpravodaj, že napadeným usnesením nedošlo k porušení ustanovení čl.36 odst.1 a čl.38 odst.2 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy, jakož i k porušení procesněprávního ustanovení uvedeného v §71 tr.ř.
TI. ÚS 123/97
Soudce zpravodaj proto podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 11.6.1997