Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.09.1997, sp. zn. II. ÚS 131/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 107/9 SbNU 29 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.131.96

sp. zn. II. ÚS 131/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců ve věci ústavní stížnosti M. L. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.3. 1996, č.j. 10 Ca 24/96, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.3. 1996, sp. zn. 10 Ca 24/96, a rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 15.12. 1995, č.j. PÚ/24823/95, a ze dne 2.1. 1996, č.j. PÚ/27537/96, se z r u š u j í. Odůvodnění: Rozhodnutími Okresního úřadu v Českém Krumlově, pozemkového úřadu ze dne 15.12. 1995, č.j. PÚ/24823/95 a ze dne 2.1. 1996, č.j. PÚ/27537/96, bylo stanoveno, že stěžovatelka jako oprávněná osoba není podílovou spoluvlastnicí 3/6 nemovitostí,zapsaných v katastru nemovitostí pro obec Č. v P. Jedná se o p.p.č. 358/1, 358/2, 358/3, 358/4 a 358/9 a p.č. 366/1 a 366/2, blíže specifikované v citovaných rozhodnutích. Další oprávněné osoby - vedlejší účastníci M. B., J. A. a H. Š. uplatnili nárok na spoluvlastnický podíl, každý z nich k jedné šestině. Rozhodnutí byla učiněna podle ustanovení §9 odst.4 zákona č. 229/1991 Sb. V obou rozhodnutích se dovozuje, že se jedná o zemědělský majetek, na který byl řádně a včas uplatněn restituční nárok. Dále, že restituční důvod je dán podle ustanovení §6 odst. 1 písm.b) zák.č. 229/1991 Sb., neboť ve věci rozhodující správní orgán má za prokázané, že se jedná o zemědělský majetek, který byl původnímu vlastníkovi odňat podle zák.č. 142/1947 Sb. Obě rozhodnutí rovněž potvrzují, že bylo prokázáno, že stěžovatelka i vedlejší účastníci 2),3) a 4) jsou oprávněnými osobami ve vztahu k jimi uplatněným podílům, a to podle ustanovení §4 odst.2 písm.c) zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Nevydání uvedených pozemků správní orgán opírá o vyjádření povinné osoby obce Č. v P., že na pozemcích se nachází stavba veřejného tábořiště-autokempinku Jestřábí II. a III. Veřejná tábořiště vznikla již v roce 1963 a postupně byla vybavována zařízeními a stavbami ke zvýšení jejich standardu s tím, že zejména od r. 1967 do současnosti byla tábořiště přebudována na kempinky. Odvolává se rovněž na stanovisko Stavebního úřadu MěÚ H. P. ze dne 5.12. 1995, podle kterého jsou veřejná tábořiště Jestřábí II. a III. stavbami občanského vybavení podle §76 oddílu IV. vyhl. č. 83/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu nutno oba autokempy posuzovat jako ucelený areál s vybavením pro rekreační využití. Nelze tedy posuzovat charakter každé stavby jednotlivě, ale celý areál veřejného tábořiště je nutno považovat za jedinou stavbu ve svém souhrnu a přijmout stanovisko referátu regionálního rozvoje a prvoinstančního stavebního úřadu, že veřejné tábořiště nelze považovat za jednoduchou stavbu podle §2 vyhl. č. 85/1976 Sb., v platném znění, nýbrž za stavbu pro dočasné ubytování. K odvolání (správně opravnému prostředku) stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích spojil obě rozhodnutí v jedno přezkumné řízení. Plně se ztotožnil se závěry, které jsou v nich obsaženy, zvláště pokud se týká právní kvalifikace "autokempu". Vycházel přitom rovněž ze stanoviska referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Č. K., doplněného o stanovisko Stavebního úřadu v H. P. Učinil závěr, že v daném prostoru se nachází autokemp sestávající z několika staveb, z nichž některé jsou jednoduché nebo drobné a další, jako rozvod vody a elektroinstalace, jsou stavbami jiného druhu. Jednotlivé stavby nebyly zřízeny samoúčelně, ale ve vzájemné návaznosti tak, že tvoří ucelený areál, který odpovídá stavebním, hygienickým, popř. dalším požadavkům kladeným na autokempy. Shrnuje proto závěrem, že autokemp Jestřábí je stavbou a tato okolnost neumožňuje vydání předmětných pozemkových parcel do vlastnictví oprávněných osob ve smyslu §11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb., v platném znění. Námitku navrhovatelky, týkající se možností zemědělského využití pozemkových parcel, soud nepovažoval rovněž za důvodnou. Zastavěnost pozemků označil za překážku natolik závažnou, že je nelze zemědělsky využívat, neboť mají ve smyslu stavebních předpisů zcela odlišný charakter. Nelze je využívat ani pro agroturistiku, jak namítá navrhovatelka. V podané ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že zde nemůže být překážka podle ustanovení §11 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., t.j. v zastavěnosti pozemků a nemožnosti jejich zemědělského využití. Vytýká soudu, že nevzal v úvahu ani skutečný stav pozemků, když jde vlastně o louku s několika polorozpadlými drobnými stavbami, jež měly sloužit jako sociální zařízení. Vytýká oběma rozhodujícím orgánům, že vycházely pouze ze stavebních rozhodnutí, nikoli ze skutečného stavu. Odvolává se na zákon, který přesně vymezuje, že zastavěnou částí pozemku je ta část, na které stojí stavba a část okolního pozemku, která se stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytná pro provoz stavby. V rozhodnutích rozhodujících orgánů spatřuje porušení čl. 5 a čl.11 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvádí, že nepřevzal odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu, ale ve stížností napadeném rozsudku se vypořádal s věcí po právní stránce. Vyjádřil názor, že správně aplikoval zákon, když pozemkové parcely představující volné plochy autokempů a parcely dotčené stavbami autokempů hodnotil jako pozemky zastavěné a pozemky nezbytně nutné pro provoz autokempů podle §11 odst.1 písm.c) zák.č. 229/1991 Sb., v novelizovaném znění, a potvrdil jako věcně správná rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Č. K. Okresní úřad, pozemkový úřad v Č. K. se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil v tom smyslu, že ani správním ani soudním orgánem není zpochyňován nárok žadatelky a není ani zpochybňováno její právo na obnovení vlastnických práv, ovšem nikoli formou vydání pozemků. Soudce zpravodaj k námitce stěžovatelky, že krajský soud vůbec nepřihlédl k současnému stavu předmětných pozemků, provedl za účasti starosty obce Č. v P. p. Ing. N. ohledání na místě samém a bylo zjištěno následující: Autokemp Jestřábí II.- Jedná se o travnatou plochu, částečně porostlou lesními stromy. Od jezera ji odděluje pobřežní pás, který je ve správě Povodí Vltavy. Z druhé strany je ohraničena asfaltovou silnicí. Na vlastní ploše se nachází : 1) 4 plechové záchodky - sociální zařízení, každý o rozměru cca 4x5 m. Sociální zařízení nemá sprchy a záchod je vyústěn do jámy, která se čas od času vybírá. Plechové záchodky jsou značně opotřebované, t.j. bez odpisové hodnoty, posazené do terénu. 2) Chata správce-dřevěná u vchodu, plní úkol recepce. Je přízemní s podkrovím o rozměrech cca 6x7 m. 3) Je proveden rozvod elektřiny do sociálních zařízení a správcovské chaty a do vývodu krabic pro zapojení CARAVANU. 4) Rozvod vody je veden od malé čerpací stanice do sociálních zařízení a do Jestřábí III. Autokemp Jestřábí III. - 2 soc. zařízení typu jako výše - 2 unimobuňky pro správce, každá 2,2 x 3,5 m - rozvody obdobné jako u Jestřábí II., jenže bez vodárny. Cesty v obou kempech jsou vyježděné v terénu, komunikace -asfaltové až po hranice pozemku pouze u Jestřábí II. Oba prostory působí značně devastovaným dojmem, do kempů bylo investováno, podle vyjádření starosty, dávno před rokem 1989. Ze strany obce, přestože bylo vydáno stavební povolení, žádné investice provedeny nebyly, neboť se čeká na výsledek řízení u Ústavního soudu. Obec sama oba kempy neprovozuje, ale pronajímá je. Provoz je výlučně sezónní. Soudu byl předán polohopisný plán. Ústavnímu soudu na jeho výzvu bylo rovněž doručeno vyjádření vedlejšího účastníka řízení - obce Č. v P. Vyjádření rekapituluje závěry správních orgánů, o které Krajský soud v Českých Budějovicích opřel svůj hodnotící právní názor. Překážka, o kterou ve věci rozhodující orgány opírají nevydání předmětných nemovitostí, spočívá v právní kvalifikaci těchto pozemků jako zastavěných a v jejich podřazení pod §11 odst.1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Správní orgány vycházejí z předpokladu, že celý areál autokempu tvoří jedinou stavbu, bez ohledu na to, jak je tato plocha zastavěna. Svůj postoj opírají o §76 vyhl.č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v platném znění. Tento paragraf umístěný v oddíle čtvrtém vyhlášky - stavby pro dočasné ubytování - říká, že stavby pro dočasné ubytování s částečným vybavením, popř. bez vybavení s částečnými službami popř. bez služeb (chatové tábory, vyhrazené prostory pro stanování, autokempinky) se umísťují v rekreačních oblastech ve volné přírodě. Pokud se týká autokempinku, který je uveden v závorce, je tento spjat s pojmem o vyhrazeném prostoru. Tomu odpovídá i vyhláška č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem. V příloze této vyhlášky, obsahující charakteristické druhy pozemků pro účely katastru nemovitostí, pod položkou 53 - rekreační a ubytovací plochy, uvádí plochy pro lehká ubytovací a rekreační zařízení, např. autokemp, tábořiště. Systematicky je zde uvedena rovněž pouze plocha, na které samostatně mohou být zřízena lehká ubytovací resp. rekreační zařízení. Restituční zákon č. 229/1991 Sb., v platném znění, je zákonem o půdě. Proto předmětem jeho úpravy jsou především pozemky. Staveb se dotýká pouze pokud jde o jejich vztah k pozemku a jejich vzájemnou funkční propojenost. Proto i namítaný §11 v odst.1 písm.c) zákona č. 229/1991 Sb. uvádí v prvé řadě pozemek, jehož vydání brání skutečnost, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. Ve vztahu k takovému pozemku je potom zapotřebí zkoumat rozsah zastavění a druh staveb. Z těchto staveb, pro účely kvalifikace zastavění, vylučuje citované ustanovení stavby movité, dočasné nebo jednoduché nebo drobné nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Pojem jednoduché stavby obsahuje §2 odst.1 vyhl. č. 85/1976. Jsou to : a) stavby pro bydlení, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 300 m2, pokud mají nejvýše 4 byty jednopodzemní a 3 nadzemní podlaží včetně podkroví b) stavby pro individuální rekreaci c) přízemní stavby zařízení staveniště, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 300 m2 a výšku 15 m d) přípojky na veřejné sítě a kanalizaci. Drobnými stavbami podle §3 odst. 1 cit. vyhlášky jsou stavby, které plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní (ke stavbě pro bydlení, občanského vybavení, pro výrobu a skladování, ke stavbě pro individuální rekreaci). Jak vyplývá ze shora uvedeného, t.j. z ohledání i z právní úpravy obsažené ve vyhl. č. 83/1976 Sb. a přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb., je v dané věci nepochybné, že autokemp tvoří vyhrazené prostory, resp. plochy spolu se stavbami, u nichž z popisu na ploše autokempu umístěných staveb je nepochybné, že se jedná dílem o stavby jednoduché a dílem drobné, tedy stavby, které neznemožňují vydání pozemků. Zastavěnost lze rovněž posoudit z toho, že v autokempu Jestřábí II. na ploše 83 775 m2 je celkově zastavěna plocha 122 m2 a v Jestřábí III. na ploše 60 869 m2 plocha 56 m2. Do toho není započítána stavba, umístěná pod zemí, t. j. jednoduchý přívod el. proudu a vody, kterou ostatně cit. §11 odst.1 písm.c) zákona č. 229/1991 Sb. rovněž vylučuje ze zastavěnosti. I když pro posuzovanou věc je to právně irelevantní, předmětné plochy lze velmi snadno zemědělsky využívat, aniž by tomu bránila jejich zastavěnost. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že původní znění §11 odst.1 písm.c) zákona č.229/1991 Sb. bylo doplněno novelou právě o celý text počínaje slovy "...nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo drobnou nebo stavbu umístěnou pod povrchem země..." až do konce odstavce. Zákonodárce tím usnadnil výklad rozhodujícím orgánům, pokud by byly v pochybnosti o tom, co tvoří "zastavěnost". Navíc i text §11 cit. zákona byl dále doplněn o nové znění písm. d) a e), a to tak, že pod povinnost vydání nespadají osady, které na základě územního plánu byly na pozemcích dočasně umístěny, dále zahrádkářská nebo chatová osada. Dále nepodléhají vydání pozemky, které byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu a na základě územního rozhodnutí bylo na nich zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se takováto zařízení na nich nacházejí a byla zřízena před 1. říjnem 1976. Autokempink ani jednu z těchto podmínek nesplňuje. Pokud by podobné plochy neměly spadat pod povinnost jejich vydání, zcela jistě by byly v novele jmenovitě zmíněny. Proto Ústavní soud dospěl k názoru, že pozemky, na kterých byly zřízeny autokempy Jestřábí II. a III. nespadají pod režim §11 zákona č. 229/1991 Sb. a oprávněné osoby mají nárok na jejich vydání. Obecně nutno ovšem zastavěnost posuzovat podle konkrétních situací a typizace jednotlivých staveb. Protože se tedy oba orgány, a to jak soud, tak okresní pozemkový úřad, restitučním návrhem stěžovatelky z pohledů shora rozvedených nezabývaly, nezbývá než uzavřít, že v řízení před nimi nebyla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotveno právo na spravedlivý proces, a současně též čl. 90 Ústavy, dle kterého jsou oba orgány povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Proto Ústavní soud podle §82 zák.č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti zcela vyhověl a stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 1996, č.j. 10 Ca 24/96-24 zrušil. Současně zrušil rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 15.12. 1995, č.j. PÚ/24823/95, a ze dne 2.1. 1996, č.j. PÚ/27537/96, z důvodu procesní ekonomie. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24.9. 1997