ECLI:CZ:US:1997:2.US.136.97
sp. zn. II. ÚS 136/97
Usnesení
II. ÚS 136/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti D.P., zastoupeného advokátem Mgr. V.B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 12 To 149/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, zamítajícímu stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Nt 786/97, jímž byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta, stěžovatel s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 5; čl. 40, odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod namítá, že od okamžiku sdělení obvinění neexistoval žádný důkaz, který by mohl vést k závěru, že se dopustil trestného činu kladeného mu za vinu, v důsledku čehož neexistoval ani jediný důvod, proč by se měl skrývat, uprchnout nebo ovlivňovat svědky. V této souvislosti zdůraznil předeslané
II. ÚS 136/97
skutečnosti, potvrzující usnesení, kterým bylo trestní stíhání zastaveno. Dále s poukazem na odůvodnění napadeného usnesení namítal, že soud není ve stadiu přípravného řízení oprávněn zaujímat stanovisko k důvodnosti probíhajícího trestního stíhání.
Jak již bylo opakovaně Ústavním soudem konstatováno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud tyto postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Nedostatek takového postupu však z připojeného spisu Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, sp. zn. 1 Zt 12/97, Ústavní soud nezjistil. Naopak, z výsledku předprocesní operativně pátrací aktivity bylo zjištěno, že byl naplněn vyšší stupeň pravděpodobnosti, že stěžovatel spáchal trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona, a to na základě konkrétně zjištěných skutečností, které se promítly jak do obsahu sděleného obvinění, tak usnesení do vzetí do vazby dle §67 písm. a), b) tr. řádu i napadeného usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele do usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby. Jinými slovy, teprve v procesním stadiu přípravného řízení na základě aplikace zásad upravených v §3 tr. řádu, zejména odst. 5 a 6 a provedených důkazů, dospěl okresní státní zástupce k závěru, že se nepodařilo prokázat, že skutek, pro který je trestní stíhání vedeno, spáchal obviněný, tj. stěžovatel, a proto bylo také trestní stíhání zastaveno.
Ústavní soud má za to, že o protiústavnost se automaticky nejedná tam, kde trestní stíhání bylo zastaveno nebo kde došlo ke zproštění obžaloby, ale tam, kde by šlo o libovůli nebo o zjevnou absenci všech konkrétně zjištěných skutečností, dokládajících vyšší stupeň pravděpodobnosti spáchání trestného činu. Stěžovatel tedy vychází z nesprávného názoru, pokud napadenému rozhodnutí vytýká, že pro sdělení obvinění neexistovaly žádné důkazy. Stejně tak má Ústavní soud za to, že ani další námitka, týkající se důvodnosti trestního stíhání, zmiňovaná v odůvodnění napadeného usnesení, není dostatečně relevantní z hlediska ústavně právního,
II. ÚS 136/97
když jde v zásadě o formulační námitku, týkající se odůvodnění, nicméně reflektující znění §160 tr. řádu. Uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 14. 11. 1997 soudce zpravodaj