ECLI:CZ:US:1997:2.US.168.96
sp. zn. II. ÚS 168/96
Usnesení
II. ÚS 168/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů V.H. a D.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 17 Co 274/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 1995, sp. zn. 24 C 92/92, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ČD., zastoupené advokátem JUDr. Z.H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým návrhem domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení č1. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť při rozhodování o vydání nemovitosti dle zák. č. 87/1991 Sb., nebylo přihlédnuto k tomu, že to byl pravděpodobně národní správce, který zvýšil počet zaměstnanců o 8 úředníků, čímž došlo k tomu, že podmínky znárodnění, tj. 50 zaměstnanců, byly možná
II. ÚS 168/96
splněny. Dále stěžovatelé uvedli, že tuto skutečnost, tj. nenaplnění podmínky 50 zaměstnanců, sami spornou nečiní a konečně poukázali na konstatování městského soudu o tom, že stěžovatel nedoložil přechod nároku, ačkoliv stěžovatelé ani žalovaná organizace právní nástupnictví nezpochybňovali, přitom dle §120 odst. 4 o.s.ř. může soud vzít za skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, k nimž by bylo možné se vyjádřit, přitom porušení č1. 36 odst. 1 Listiny spatřují v tom, že soud posoudil věc odlišně od stěžovatelů, aniž by však nabízeli nějaké další důkazy. Závěrem městský soud konstatoval, že nepřijetí žalobních domněnek, které zůstaly důkazně nepodloženy, nemůže být porušením základních lidských práv.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření jednak konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že je osobou oprávněnou, a navíc oba stěžovatelé, ačkoliv odvolací soud doplňoval dokazování, ničím neprokázali, že by znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy, nýbrž pouze konstatovali, že se jednalo o malý podnik, který více jak 50 zaměstnanců nepotřeboval, přitom z revizní zprávy č. 108/48 ze dne 13. 8. 1948 plyne, že stavy zaměstnanců před uvalením národní správy byly nedokonale vedeny.
Ústavní soud, jak vyslovil v řadě svých dřívějších nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným a není proto oprávněn zasahovat do činnosti těchto soudů, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy) vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§132; §6 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané citovanými ustanoveními, nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy, neboť by tím zasahoval do zmíněného principu nezávislosti.
II. ÚS 168/96
Aby mohl Ústavní soud posoudit, zda v projednávané věci postupem obecných soudů došlo či nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů, vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 24 C 92/92, ale z jeho obsahu nezjistil nic, co by porušení zásady volného hodnocení důkazů při rozhodování o restitučním nároku stěžovatelů dle zák. č. 87/1991 Sb., nasvědčovalo. Obsah uvedeného spisu naopak ukazuje na to, že obecné soudy se určujícími skutečnostmi pečlivě zabývaly (tj. otázkou náležitostí osob oprávněných, osoby povinné, dále též otázkou písemného uplatnění restitučního nároku ve lhůtě a konečně i naplněním skutkové podstaty znárodnění předmětných nemovitostí v rozhodném období v rozporu s tehdy platnými předpisy). Uvedenému nasvědčuje i vlastní průběh odvolacího řízení, v jehož rámci došlo nejen k doplnění dokazování, ale též i k jeho odročení, kdy stěžovatelům byla dána dostatečná možnost všechny sporné otázky, zejména otázku druhé a třetí oprávněné osoby a písemné výzvy učinit předmětem zkoumání, což však neučinili. Naopak z obsahu spisu jasně plyne, že omezili všechna svá podání včetně odvolání i své přednesy na otázku restitučního důvodu, a to v tom smyslu, zda šlo či nešlo o podnik mající méně než 50 osob, jak pro znárodnění předpokládal §1 odst. 1 bod 25 zák. č. 114/1948 Sb., a přitom z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně je zřejmé, že restitučnímu nároku stěžovatelů nebylo vyhověno i pro nedostatek průkaznosti na straně druhé a třetí oprávněné osoby a dále pro nedostatek podmínky písemné výzvy. Nelze proto z tohoto pohledu nic obecným soudům vytknout, neboť jak již bylo předesláno, prostor stěžovatelům ve všech sporných bodech, pro které nebylo restitučnímu návrhu vyhověno, byl dán a jsou to stěžovatelé, koho tíží důkazní břemeno a kdo tento prostor nevyužil.
Protože tedy obecné soudy při svém rozhodování o restitučním nároku stěžovatelů postupovaly zcela evidentně v souladu s ustanovením §132 §6 o.s.ř. a nebylo zjištěno ani porušení jiných principů upravených v hlavě páté Listiny, nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout dle ustanovení §43
II. ÚS 168/96
odst. 1 písm. C) zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 16. 6. 1997 soudkyně Ústavního soudu