ECLI:CZ:US:1997:2.US.17.96
sp. zn. II. ÚS 17/96
Usnesení
II. ÚS 17/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky J.L., zastoupené advokátem JUDr. J.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 1995, sp. zn. 22 Ca 246/95, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozhodnutí O.ú. ve V. - okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 3. 1995, čj. PÚ 13/1459/93-201, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, jejichž vydání se domáhala s odkazem na ustanovení §6 odst.1písm. n) zák. č.229/1991 Sb., stěžovatelka namítala nesprávnost právního názoru uvedeného v napadených rozhodnutích, totiž že její otec mohl ve smyslu tehdy platné a účinné vyhlášky č. 18/1963 Sb., o poskytnutí náhradních pozemků požádat, což však neučinil, s odůvodněním, že
II. ÚS 17/96
§6 odst. 1 písm. n) zák. č. 229/1991 Sb., nepodmiňuje uplatnění nároku tím, že vlastník měl v minulosti požádat o poskytnutí náhradních pozemků. Dále ve své ústavní stížnosti namítala, že se krajský soud nezabýval její argumentací o tom, že část pozemků nebyla pouze ve vlastnictví jejího otce, ale že částečně náležely oběma jejím rodičům. Na závěr uvedla, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť ve smyslu uvedeného ustanovení Listiny musí připadnout vlastníkovi náhrada, což nutno vykládat tak, že stát sám musí takovou náhradu nabídnout, nikoliv tak, že vlastník musí sám o náhradní nemovitostí, případně finanční náhradu požádat.
Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení zdůraznil, že stěžovatelka poukazuje na porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a přitom ústavní stížnost je oprávněna podle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Protože se v dané věci jednalo o její předchůdce, nemůže se stěžovatelka úspěšné domáhat ochrany práv. Ohledně merita věci krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Závěrem krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
O.ú. - pozemkový úřad se přípisem ze dne 9. 4. 1996 svého práva být vedlejším účastníkem řízení vzdal.
Pozemkový fond ČR se taktéž přípisem ze dne 14. 3. 1996 vzdal svého práva být vedlejším účastníkem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu se spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 246/95, a Okresního pozemkového úřadu, PÚ 13/1459/93-201, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitkách, týkajících se protiústavnosti právní úpravy obsažené ve vyhlášce č. 18/1963 Sb., pokud
II. ÚS 17/96
předpokládá, že náhrada za vyvlastněné pozemky bude poskytována jen na žádost vyvlastněného, ačkoliv z č1. 11 odst. 4 Listiny dle stěžovatelky plyne, že je to stát, kdo musí náhradu nabídnout. Protože vlastní návrh stěžovatelka na zrušení této právní úpravy nepodala a navíc, i kdyby tak učinila, nesplňoval by jednak podmínku §74 zák. č. 182/1993 Sb., totiž aplikaci vyhlášky č. 18/1963 Sb., rozsudkem krajského soudu, protože tento rozhodoval neboli aplikoval zák. č. 229/1991 Sb., a dále by šlo i o návrh nepřípustný v důsledku již existujícího zrušení uvedené vyhlášky vyhláškou č. 73/1964 Sb. (§43 odst. 1 písm. d), f) zák. č. 182/1993 Sb.). Pokud pak jde o účastníky nepopírané zjištění, totiž že náhrada otci stěžovatelky za vyvlastněné pozemky poskytnuta nebyla, tak jak předpokládá §6 odst. 1 písm. n) zák. č. 229/1991 Sb., má Ústavní soud za to, že je zcela v souladu s pravidly formální logiky, aby úspěšnost nároku dle uvedeného ustanovení byla vázána nikoliv na výsledek, ale na smysl a účel zákona, kterým je náprava křivd spáchaných v období totality. A právě o tuto situaci, tj. o křivdu, se v dané věci zjevně nejedná. Jestliže totiž právní úprava, tj. zák. č. 87/1958 Sb., ve spojení s vyhláškou č. 18/1963 Sb., znala v případě nemovitostí spadajících do kategorie ostatní pozemky (srov. §14 vyhl. č. 18/1963 Sb.) pouze poskytnutí náhrady v jiném vhodném nemovitém majetku na žádost vyvlastněného, a navíc je z hlediska skutkového nesporné, že ačkoliv tato skutečnost byla otci stěžovatelky známa, tento o náhradní pozemky nepožádal, neboť měl prokazatelně zájem jen o finanční náhradu (srov. odvolání otce stěžovatelky do rozhodnutí odboru výstavby VM ze dne 27. 8. 1963, čj. Zn. Výst./330-5012/62, a přípis předsedy komise výstavby, VM ze dne 26. 11. 1963, kterým bylo otci stěžovatelky sděleno, že stát nemá dle platné právní úpravy jinou možnost, než poskytnout náhradní pozemky), nelze než uzavřít, že pokud bylo vyvlastněno bez náhrady, nejde o situaci, kterou by bylo lze zohlednit v rámci restitučních předpisů sledujících nápravu křivd. Protože uvedené, tj. to, že bylo třeba o náhradu požádat, platí i o pozemcích ve spoluvlastnictví obou rodičů stěžovatelky, má ústavní soud za to, že jde o ústavní stížnost
II. ÚS 17/96
zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák.
č. 182/1993 Sb.
Za této situace byla ústavní stížnost Ústavním soudem dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), d), f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 3. 3. 1997 soudce zpravodaj