Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.06.1997, sp. zn. II. ÚS 180/96 [ nález / BROŽOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 80/8 SbNU 257 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.180.96

sp. zn. II. ÚS 180/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. L., bytem P. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 92/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 92/96, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která má i další náležitosti vyžadované zák. č. 182/1993 Sb., proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti, stěžovatel uvádí, že postupem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kde je stanoveno, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Trestní řád sice v §274 věta za středníkem, uvádí dále stěžovatel, stanoví, v jakých případech je možno rozhodnout v nepřítomnosti odsouzeného, avšak toto ustanovení je podle jeho názoru v rozporu s Listinou, a navíc by dle stěžovatele mělo být aplikováno výjimečně, a to tehdy, kdy jde o zamítnutí stížnosti z formálních důvodů. V této souvislosti odkázal na stranu 1089 publikace Šámal P. - Král V. - Baxa J. - Púry F.: Trestní řád, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995. Protože v dané věci při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona hodnotil Nejvyšší soud skutkový stav, dokazování i závěry soudů obou stupňů o vině, čímž se dle jeho názoru jedná o složitou věc, nemělo dojít k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v jeho a obhájcově nepřítomnosti. Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předeslal, že podstata ústavní stížnosti spočívá ve výhradách proti procesnímu postupu, který zakládá údajné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, a konstatoval, že argumentace stěžovatele nemůže obstát. V podrobnostech rozvedl, že stížnost pro porušení zákona představuje neobyčejně závažný průlom do právní moci a tím i do stability vykonatelného nebo dokonce vykonaného rozhodnutí. Zájem na stabilitě takového rozhodnutí musí, pokračuje Nejvyšší soud, ustoupit před zájmem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které mu předcházelo, výhradně při zásadních vadách. Proto také, dle Nejvyššího soudu, přezkumná povinnost Nejvyššího soudu není totožná s přezkumnou povinností odvolacího soudu a stěžovatel musí snést podklady a argumenty reálně svědčící o tom, že byl porušen zákon nebo že rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení anebo že bylo dle §266 odst. 2 tr. řádu vadně rozhodnuto o trestu. Zamítání stížnosti pro porušení zákona činí Nejvyšší soud formou usnesení, přičemž k závěru o nedůvodnosti může dospět podle okolností konkrétního případu na podkladě stěžovatelem předloženého spisového materiálu, případně doplněného podle §276 tr. řádu s tím, že může nastat i situace, v níž budou zjištěna taková formální pochybení, která nepřipouštějí jiný postup než obligatorní zamítnutí stížnosti. V takových případech není důvodu rozhodovat ve veřejném zasedání, jak připouští §274 tr. řádu i čl. 38 odst. 2 Listiny. Vedlejší účastník ministr spravedlnosti ve svém vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona byla podána jeho předchůdcem, a proto se necítí oprávněn přezkoumávat jeho rozhodnutí. Ohledně zpochybnění ústavnosti §274 tr. řádu uvedl, že zastává opačný názor, totiž že toto ustanovení je v souladu s Listinou. Dle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Protože citovaná ustanovení zakládají pravomoc Ústavního soudu, pokud jde o ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod, v poměru ke všem orgánům veřejné moci bez rozdílu, nezbylo než se věcí s odvoláním na tvrzené porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny zabývat. Vzhledem k reviznímu principu, zakotvenému v ustanovení §267 tr. řádu, pro účely řízení o stížnosti pro porušení zákona, který znamená povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení ve všech směrech a v celém jeho rozsahu bez možnosti omezit se jen na důvody uváděné stěžovatelem, přistoupil Ústavní soud k provedení důkazů nejen spisem o stížnosti pro porušení zákona, sp. zn. 2 Tzn 92/96, Nejvyššího soudu, ale též trestním spisem, sp. zn. 5 T 73/93, Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž zjistil, že stížností pro porušení zákona byla napadena ta část pravomocných rozhodnutí, jimiž byl odsouzený, nyní stěžovatel, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 30. 9. 1991 kolem 18.00 hod. v P., osobním automobilem značky Peugeot 505 úmyslně vyjel proti poškozenému Z. K., který v důsledku toho upadl a utrpěl zlomeninu klenby lební v čelní krajině, pohmoždění čelního laloku mozku vpravo, úrazové krvácení pod měkkou plenu mozkovou, krvácení do středouší vlevo, pohmoždění labyrintu a malé krvácení do postranní komory mozkové vlevo s následnou pracovní neschopností od 30. 9. 1991 do 20. 1. 1992 a s trvalým následkem spočívajícím ve ztrátě čichu a trvalých bolestech hlavy. Dále byl stížností pro porušení zákona napaden navazující výrok o trestu a náhradě škody. Vzhledem k předeslanému reviznímu principu a obsahu připojených spisů pak Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze přehlédnout 1) že výpověď odsouzeného po celou dobu trestního řízení není v zásadě rozporuplná, když tvrdí, že poškozený mu skočil na střechu automobilu a snažil se ho zadržet boucháním rukou do předního skla, 2) že jeho verze je identická s prvotní verzí poškozeného, který ji ex post změnil a jejíž relevanci se nepodařilo zpochybnit, neboť nebylo zjištěno žádného důvodu, aby vypovídal tak, jak vypovídal, když z výpovědi manželky poškozeného mu nemohlo být přisuzováno bouchání pěstí do čelního skla. Stejně tak nelze přehlédnout, že dle znalce z oboru zdravotnictví nelze ani dnes stoprocentně potvrdit věrohodnost pozdějších výpovědí poškozeného, přestože, ale pouze obecně, porucha postupně pomíjí, což znamená, že přetrvávají pochybnosti o věrohodnosti jeho změněné výpovědi, na základě níž byl stěžovatel odsouzen, a to za situace, kdy šlo o tvrzení proti tvrzení. Na uvedeném nic nemění, že ze stejných, totiž medicínských důvodů lze zpochybnit i původní identickou verzi poškozeného. Ne v poslední řadě je třeba také konstatovat, že ani znalecké posudky, jak z oboru zdravotnictví, tak dopravy, nevyloučily verzi odsouzeného, totiž že k poškození došlo pádem ze střechy automobilu, a konečně, že je tu zjištěna skutečnost, týkající se samého prvopočátku, dle které to byl odsouzený, jenž byl vystaven jasné převaze (dvou mužů, z nichž poškozený byl minimálně o hlavu větší, 95 kg vážící muž, jakožto bývalý sportovec v dobré kondici), a přesto došlo k prvotnímu použití fyzické síly právě ze strany poškozeného, aniž ale sám odsouzený zavdal příčinu k řešení sporu touto formou. K tomu přistupuje fakt, že orgány policie neprovedly ohledání vozidla odsouzeného (přestože je měly k dispozici a nebylo třeba je zajišťovat), ani ohledání místa činu. Tak se stalo, že orgány činné v trestním řízení a v konečném důsledku i Nejvyšší soud při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona nectily zásadu vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. řádu, která je i po novelizaci trestního řádu určující pro naplnění zásady objektivní pravdy a která ukládá, a to i bez návrhu, objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Stejně tak došlo k porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, které ukládá povinnost hodnotit důkazy podle všech okolností případu nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, neboť všechny orgány se soustředily toliko na verze odsouzeného a poškozeného vztahující se pouze k vlastnímu úrazovému ději poškozeného. V souhrnu lze tedy konstatovat i porušení zásady in dubio pro reo, jak je upravena v trestním právu, která připouští možnost nespravedlnosti spočívající v tom, že viník nebude potrestán. Z uvedených důvodů Ústavní soud sdílí názor ministra spravedlnosti, totiž že v dané věci došlo k porušení zákona, a to aniž by byl vázán důvody ministra či stěžovatele, když jediným kritériem je ochrana Ústavou zaručených základních práv a svobod. Současně má Ústavní soud za to, že tak nebylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"), neboť posuzováno jako celek, tento proces z předeslaných důvodů nebyl spravedlivý, zejména jestliže dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nejde jen o to, aby spravedlnost byla vykonána, ale též o to, že musí být viditelné, že je vykonávána (rozsudky ve věci Vidal z roku 1992, A-235-B Delcoutr z roku 1970, A 11; Delta z roku 1990, A 1991 A). Dále bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny; čl. 96 odst. 2 Ústavy, neboť z úpravy obsažené v tr. řádu, zejména v §274 větě za středníkem a v §§240 až 244, která připouští možnost neveřejně rozhodnout zpravidla jen o otázkách menšího významu, na základě spisového materiálu bez větších formalit, jasně plyne, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze neveřejně rozhodnout především v těch případech, kdy je stížnost usnesením zamítána a) proti dosud nepravomocnému rozhodnutí, b) proti rozhodnutí, které nenabývá právní moci, c) proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, d) proti opatření orgánů uvedených v §266 odst. 1 tr. řádu, e) proti rozhodnutí jiného orgánu než soudu, státního zástupce a nebo vyšetřovatele, f) jen z důvodu uvedeného v §266 odst. 4 tr. řádu, pro který není stížnost přípustná (třebaže by jinak splňovala podmínku §266 odst. 1 nebo 2 tr. řádu), g) v neprospěch obviněného, který zemřel, a dále v těch případech, které typově spadají pod ustanovení §§240 až 244 tr. řádu. Mimo jiné, právě pro tyto případy také ústavodárce připustil v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 96 odst. 2 Ústavy výjimky, které je však třeba, a to s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dle něhož právo vystupovat v řízení před soudem osobně patří k základním znakům spravedlivého procesu, vykládat restriktivně. V dané věci se však z důvodů shora rozvedených o takový případ evidentně nejedná. Stručně řečeno, protože z předeslaných důvodů rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona nebylo rozhodnutím při převažujícím zkoumání formálních aspektů napadeného pravomocného rozhodnutí, nebylo lze rozhodovat neveřejně dle §274 věta za středníkem tr. řádu, aniž by nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a současně též čl. 96 odst. 2 Ústavy i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za této situace a ze všech důvodů shora uvedených nezbylo než ústavní stížnosti stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhovět a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. Tzn 92/96, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. 6. 1997