Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.10.1997, sp. zn. II. ÚS 195/96 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 119/9 SbNU 103 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.195.96

sp. zn. II. ÚS 195/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelky S. R. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 10 Ca 114/96, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 10 Ca 114/96, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozsudkem byla u jednání, nařízeného na den 22. 5. 1996, zamítnuta v její i advokátově nepřítomnosti žaloba, kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 1996, čj. 199/1996-1, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti prvostupňovému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 21. 9. 1995, čj. KONTR/SV/76/95, jímž jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1993 ve výši 1.007.209,-Kč, přestože se její zastupující advokát k nařízenému jednání před krajským soudem jak telegramem, tak písemně omluvil z důvodu kolidujícího jednání u Městského soudu v Praze, přičemž nedopatřením vztáhl důvod omluvy na 23. května 1996, ač skutečný termín kolidujícího jednání byl 22. května 1996. Protože krajský soud ve věci dne 22. 5. 1996 jednal a současně i rozhodl, došlo dle stěžovatelky ke zkrácení jejího práva na právní pomoc v řízení, kde zastoupení je obligatorní, a dále bylo porušeno její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, včetně toho, že byla zbavena možnosti navrhnout důkaz svědeckou výpovědí, učiněnou rozdílně v rámci občanského soudního řízení na jedné straně, a pro daňové účely, tj. v řízení před finančními orgány, na druhé straně. Dále uvedla, že v důsledku výpovědi tohoto svědka na ni bylo navíc podáno trestní oznámení pro krácení daně ve výši přes jeden milion korun, čímž se dostala do situace, kdy jí jako matce dvou nezletilých dětí hrozí trest až 15 let odnětí svobody. Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení uvedl, že zástupce stěžovatelky odročení jednání nenavrhl; že důvody omluvy byly známy v den jednání a navíc se vztahovaly k jinému datu s tím, že dle §119 odst. 1 o.s.ř. lze jednání odročit jen z důležitých důvodů. V této souvislosti krajský soud také poznamenal, že vzhledem k dalším nařízeným jednáním v uvedený den (22. května 1996) neměl možnost ověřovat, zda datum 23. května je omylem. K tvrzení stěžovatelky, že právní zástupce měl nové informace, krajský soud namítl, že při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů je rozhodující skutkový stav v době, kdy bylo správním orgánem rozhodováno. Dále v této souvislosti krajský soud uvedl, že zpochybněná výpověď P. H. nebyla jediným důkazem ve věci. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na svoje rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému platebnímu výměru. Dále vyslovil názor, že bylo věcí soudu, zda žádosti o odročení jednání vyhoví či nikoliv, jestliže důvod byl sdělen až v den jednání a navíc k jinému datu. Dále vedlejší účastník poukázal na §250g o.s.ř., dle něhož nedostaví-li se účastníci k jednání, může být věc projednána v jejich nepřítomnosti. Ohledně tvrzeného zkrácení práv stěžovatelky na právní pomoc před soudem vedlejší účastník namítl, že stěžovatelka byla zastoupena, a to Mgr. I. S., a pokud jde o porušení práva vyjádřit se ke všem důkazům, poukázal na §250i, dle něhož se dokazování ve správním soudnictví neprovádí. Dále vedlejší účastník v tomto směru uvedl, že vzhledem k tomu, že pro soud je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, byla nová informace právního zástupce bezcenná a nepoužitelná. Závěrem znovu vyloučil porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože byla stěžovatelka zastoupena, a stejně tak i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, a to proto, že dokazování se dle příslušné právní úpravy, obsažené v o.s.ř., neprovádí. Navíc vyslovil názor, že právo na veřejné projednání má jiný význam v trestním a civilním řízení, což se odráží i ve specifické úpravě, obsažené v o.s.ř. Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, který dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhoduje o ústavních stížnostech fyzických nebo právnických osob, které tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka takové porušení základního práva ve své ústavní stížnosti tvrdí, a to v souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 1996, sp. zn. 10 Ca 114/96, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Ústavní soud pak z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 114/96, zjistil, že v řízení dle části páté hlavy druhé o.s.ř. krajský soud dne 22. 5. 1996 jednal v nepřítomnosti jak stěžovatelky, tak jejího advokáta, a dokonce i rozhodl, ačkoliv měl a u jednání i četl úřední záznam o tom, že advokát se nemůže k jednání dne 23. 5. 1996 dostavit, spolu s telegramem téhož obsahu a dále měl k dispozici i samotnou omluvu, v níž advokát rozvádí, že má na den 23. 5. 1996 v 8.45 hod. veřejné zasedání na Městském soudě v Praze ve vazební věci, přičemž zastoupení kolegy mu bylo odmítnuto, s tím, že jeho osobní vůz má poruchu, takže je odkázán na hromadnou dopravu a tudíž nemá možnost jednání ve 13.00 hod. stihnout. Závěrem se opakovaně omluvil s poznámkou, že danou situaci nezavinil, a poděkoval za pochopení. Dále Ústavní soud z protokolu o jednání ze dne 22. 5. 1996 zjistil, že u stěžovatelky bylo konstatováno, že se nedostavila a že má doručení vykázáno, ačkoliv z referátu soudce, jímž bylo jednání nařizováno, i ze zpátečních lístků, obsažených ve spise, jasně plyne, že stěžovatelka vůbec nebyla soudem obeslána. Dále z uvedeného protokolu bylo zjištěno, že soud vyhlásil usnesení, kterým se žádosti právního zástupce o odročení jednání ve smyslu §119 o.s.ř. nevyhovuje, a poté následovalo další usnesení o tom, že bude jednáno v nepřítomnosti žalobkyně, dnes stěžovatelky, a jejího právního zástupce. Ústavní soud na základě shora uvedených skutkových zjištění, týkajících se procesní stránky věci, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly ze strany soudu dodrženy zásady spravedlivého procesu, tak jak jsou upraveny v hlavě páté Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jestliže totiž soud za situace, kdy mu byla řádně a včas doručena omluva zástupce účastníka, byť až v den jednání (neboť nikde není upraveno, jak dlouho před termínem nařízeného jednání se lze účinně omluvit), s uvedením důvodu omluvy, což správně z hlediska obsahu bylo ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř., ve spojení s §246c o.s.ř., soudem posouzeno jako návrh na odročení jednání, a takto o něm i rozhodnuto, a kdy sám stěžovatelku jako účastnici nepředvolal a přitom vzhledem k záměně v datu jednání právního zástupce nemohl dle §246c o.s.ř. vycházet z přiměřeného použití §49 odst. 1 o.s.ř. ("Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci") a tedy aplikovat §250g odst. 2 o.s.ř., který předpokládá řádné obeslání účastníků, přesto ve věci jednal a rozhodl, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a to tím spíše, že správní senáty obecných soudů jsou prvním, ale také posledním nezávislým orgánem veřejné moci, u něhož občan realizuje své ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v dané věci nelze pro účely rozhodování o odročení argumentovat §119 o.s.ř., neboť dané ustanovení čelí bezdůvodnému odročování, resp. průtahům ve věci tam, kde byli účastníci řízení nejen řádně předvoláni, ale také tam, kde s nimi bylo řádně ve věci jednáno. K další námitce krajského soudu a vedlejšího účastníka, týkající se irelevantnosti záměru právního zástupce nabídnout k důkazu svědeckou výpověď, učiněnou rozdílně svědkem pro účely občanského soudního řízení a pro účely daňové v důsledku úpravy obsažené v §250i o.s.ř. (při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí), považuje Ústavní soud za vhodné upozornit, že se nelze ve správním soudnictví omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud nezabýval otázkami skutkovými, neboť §250j odst. 2 o.s.ř. ukládá soudu posoudit, zda zjištění skutkového stavu je dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, není v rozporu s obsahem spisu, a pokud tomu tak není, je soud povinen napadené správní rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ostatně i komentář autorů Bureš, Drápal, Mazanec k §250i o.s.ř., 2. vydání, rok 1996, uvádí, že slova "dokazování se neprovádí" nelze vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud zrušil dle ustanovení §82 odst. 2 a 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu. Zcela na závěr Ústavní soud uvádí (srov. Pl. ÚS 18/96), že si je vědom problematičnosti existující právní úpravy správního soudnictví z hlediska závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně má za to, že v mnohém směru je věcí obecných soudů, aby i při stávající úpravě, žádající zcela novou komplexní úpravu správního soudnictví, tyto závazky svou interpretační a aplikační praxí naplňovaly. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 1. 10. 1997