Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.09.1997, sp. zn. II. ÚS 23/97 [ nález / BROŽOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 109/9 SbNU 39 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.23.97

sp. zn. II. ÚS 23/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelky L. M. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 636/96, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 636/96, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 1996, čj. 37 C 214/95-22, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jenž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě, kterým byl návrh, aby bylo městu Ostrava uloženo uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání ve výroku rozsudku blíže označených nemovitostí, opírající se o §6 odst. 2, ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."), tedy o tvrzení, že k odnětí nemovitostí došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná práva a svobody, zamítnut, a to jednak s odůvodněním, že k přechodu předmětného majetku na stát došlo přímo ze zákona dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, tj. dne 30. 10. 1945, a tím i mimo rozhodné období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb., a dále s odůvodněním, že soud není oprávněn přezkoumávat správní akt, vydaný dle §1 odst. 4 uvedeného dekretu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že takto bylo rozhodnuto, přestože soudům předestřela judikaturu jak Ústavního soudu (usnesení, sp. zn. IV. ÚS 94/95; nález, sp. zn. IV. ÚS 56/94), tak Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 4 Cdo 174/94) ohledně konfiskovaného majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. v poměru k zák. č. 87/1991 Sb., v níž se uvádí, že ke konfiskaci sice docházelo ex lege, nicméně při splnění všech tímto dekretem stanovených podmínek, mezi které náleží i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, a z níž dále plyne, že určujícím z hlediska rozhodného období dle restitučního předpisu je okamžik ukončení správního řízení o konfiskaci. Totéž dle stěžovatelky plyne i ze samotného §2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., který výslovně předpokládá odnětí vlastnického práva dle předpisů o znárodnění z let 1945-48, neboť by těžko v těchto případech mohlo dojít k restituci vzhledem k působnosti znárodňovacích předpisů ex lege, tak jako je tomu u konfiskačního dekretu. Současně stěžovatelka zdůraznila, že v dané věci byl konfiskační výměr vydán v rozhodném období, tj. dne 13. 2. 1950, ačkoliv její otec byl židovského původu a měl doklad StB o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947, přičemž jeho sourozenci zahynuli v koncentračních táborech - zatímco on se před nacistickou perzekucí zachránil emigrací do Švédska. V další části své ústavní stížnosti stěžovatelka odmítla závěry krajského soudu o tom, že soud není oprávněn přezkoumávat výměry správního orgánu, jestliže zák. č. 87/1991 Sb. jako zvláštní předpis již v §1 dává soudcům zvláštní oprávnění správní akty přezkoumávat. V této souvislosti také zdůraznila, že akceptace názoru krajského soudu by znamenala nenaplnitelnost účelu restitučních předpisů všude tam, kde křivda byla realizována na základě rozhodnutí správního orgánu, tedy správním aktem. Rozhodnutím krajského soudu tak byla dle stěžovatelky porušena její základní práva, vymezená v usnesení předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jako součásti ústavního pořádku České republiky, které je uveřejněno pod č. 2/1993 Sb. S odkazem na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, dovodila též rozpor citovaného rozhodnutí s čl. 11 odst. 1 věty prvé a druhé Listiny. Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření ohledně merita věci odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak pokud jde o okamžik přechodu majetku na stát dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tak pokud jde o nedostatek oprávnění přezkoumávat výměr správního orgánu vydaný dle uvedeného dekretu. V další části s poukazem na stranu 6 napadeného rozhodnutí krajský soud odmítl, že by se ve svém rozhodnutí nevypořádal s odkazy stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu. Vedlejší účastník město Ostrava se ve smyslu §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. vzdal svého práva být vedlejším účastníkem řízení. Vzhledem ke stěžovatelkou tvrzenému porušení základních práv a svobod, jak předpokládá §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, si Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 37 C 214/95, z něhož zjistil, že stěžovatelka se s odvoláním na §6 odst. 2, ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla městu Ostrava uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, které byly v rozporu s §1 bodem 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., výměrem KNV města Ostravy, zn. XXIV/6197/47, ze dne 13. 2. 1950, jejímu otci konfiskovány, přestože ještě 20. 6. 1947 byl dle předložené zprávy StB osobou státně spolehlivou. Rozsudkem druhostupňového soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, byl její návrh zamítnut s odůvodněním, že v případě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. došlo k přechodu vlastnictví ex lege dnem jeho účinnosti (tj. 30. 10. 1945) a v důsledku toho i mimo rozhodné období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. s tím, že správní rozhodnutí dle §1 odst. 4 (od účinnosti zák. č. 84/1949 Sb. odst. 3) dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. bylo rozhodnutím deklaratorní povahy s účinky ex tunc. S odkazem na předúnorovou judikaturu, současnou judikaturu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cdo 35/92; 3 Cdo 10/93; 4 Cdo 174/94, i totalitní judikaturu, pak krajský soud konstatoval, že neshledává sebemenších důvodů, aby se od ní odchyloval v tom smyslu, že soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí - výměr správního orgánu. Kromě toho, pokud jde o názory obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu, jichž se stěžovatelka dovolávala, poukázal krajský soud na to, že nejsou součástí právní věty, a co do jejich závaznosti uvedl, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a že v žádném případě nemůže být obecný soud vázán tím, co je tzv. obiter dictum. Jak vyplývá ze shora uvedeného, podstatou sporu je, zda majetek konfiskovaný dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. může být předmětem restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. vzhledem k rozhodnému období upravenému v tomto restitučním zákoně od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jestliže dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. působil ex lege, tj. dnem 30. 10. 1945, či nikoliv. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází jednak z faktu, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 máme co činit s obdobím nesvobody (srov. též zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu), v němž docházelo ke zneužití dekretů komunistickou diktaturou při vydávání správních aktů, a dále z nutnosti respektovat vůli zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu a účelu zák. č. 87/1991 Sb., kterým je zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na jednotlivé zákonodárcem formulované restituční důvody. Proto také, aniž by Ústavní soud jakkoliv zpochybnil, že ke konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. docházelo již dnem 30. 10. 1945, podpořil ve svých rozhodnutích tendenci těch obecných soudů, které se řídily podobnými úvahami [viz rozsudek Městského soudu v Praze, publikovaný pod č. 16/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Vrchního soudu v Praze, 4 Cdo 174/94, nebo též 3 Cdo 177/93, kde se dokonce v případě konfiskování majetku dle §2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. konstatuje, že jde nejen o způsob, který ve svých důsledcích znamená postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody - §2 odst. 1 písm. c); §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. - ale také připouští nutnost posoudit, zda nejde o výjimku ze zásady, že ke konfiskaci docházelo přímo ze zákona a že rozhodnutí dle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. mělo pouze deklaratorní charakter] a přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu restitučního důvodu dle §6 odst. 2, ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. Protože napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě je rozhodnutí, které abstrahuje jednak od shora uvedeného, totiž že jde v dané věci o nárok opírající se o restituční předpis jakožto lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd spáchaných v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a dále též o §2 zák. č. 198/1993 Sb., kde je toto období charakterizováno jako období zločineckého, nelegitimního a zavrženíhodného režimu, neboť neshledává sebemenších důvodů, proč se odchýlit od konstantní judikatury, dle níž soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí - výměr správního orgánu, nezbylo Ústavnímu soudu než je za použití §82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušit, a to včetně rozsudku soudu prvého stupně, z důvodu procesní ekonomie s tím, že těmito rozsudky byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, tedy nejen zák. č. 87/1991 Sb., ale též i zák. č. 198/1993 Sb. Stejně tak obecné soudy odmítnutím přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, za situace, kdy stěžovatelka tvrdí, že její otec byl židovského původu a měl doklad o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947 s tím, že jeho sourozenci zahynuli v nacistických koncentračních táborech, zatímco on se zachránil emigrací do Švédska, porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo stěžovatelky na spravedlivý proces. V nejobecnějším smyslu slova k otázce vázanosti rozhodnutími Ústavního soudu, tj. čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, dlužno dodat, že ať již je čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, dle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, jakkoliv teoreticky problematický, je to stále ústavní předpis jako norma nejvyšší právní síly, pro kterou platí čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v němž se stanoví, že soudce je vázán zákonem, a která se snaží reagovat na předlistopadový stav naší justice, kdy základní lidská práva nejenže nebyla chráněna, ale dokonce byla pošlapávána. Uvedenému čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je proto třeba přinejmenším rozumět tak, že jde o snahu ústavodárce nastartovat v co možná nejširším rozsahu ochranu základních lidských práv a svobod také ve vztahu k justici, která svou totalitnímu režimu sloužící existencí žádné záruky neskýtala. Rozsudky obecných soudů, pokud jde o jejich odmítnutí zabývat se restitučním nárokem stěžovatelky z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu, tak svědčí především o jejich zásadním selhání, založeném na neschopnosti vnímat zrůdnou podstatu minulého režimu a ve svém důsledku i úlohu, která v posttotalitním státě připadla Ústavnímu soudu v poměru k justici. Ostatně právě neochota soudu aplikovat a interpretovat restituční předpisy v souladu s judikaturou Ústavního soudu je jedním z nejdůležitějších důkazů o potřebnosti existence Ústavního soudu a jeho pravomocí vůči obecným soudům. V neposlední řadě je ze zamítavého rozhodnutí krajského soudu patrné i pohrdání občanem, k jehož rychlé a účinné ochraně práv jsou soudy dle §6 o.s.ř. povolány, neboť krajský soud rozhodoval s vědomím existence Ústavního soudu, ústavní stížnosti jakožto krajního prostředku ochrany práv a jeho již předcházející judikatury, tedy s vědomím dalších průtahů ve věci, a to vše přesto, že stěžovatelka se narodila v roce 1927 (11. 12.). Tento postoj obecných soudů nemá nic společného s ústavně zakotvenou zásadou soudcovské nezávislosti v čl. 82 odst. 1 Ústavy, neboť se takto: zjevně dostaly do rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, v nichž je 0jakožto v obecných ustanoveních zakotven princip primátu občana nad státem. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. 9. 1997