ECLI:CZ:US:1997:2.US.242.95
sp. zn. II. ÚS 242/95
Usnesení
II. ÚS 242/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. E.B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.1995, sp.zn.19 Co 778/94, rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 27.9.1994, čj.. 6 C 114/93-38, a zrušení části ust. §28b zák.č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.1995, sp.zn. 19 Co 778/94, jakož i rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne
II. ÚS 242/95
27.9.1994, č.j. 6 C 114/93-38, a zrušení části §28b, zák.č. 229/1991 Sb.v platném znění, i když jako odpůrce označil Ministerstvo zemědělství ČR a A.K. a L.K.
Stěžovatel uplatnil žalobou návrh na určení, že na základě darovacích smluv ze dne 20.2.1948 a 18.3.1948 je vlastníkem předmětných parcel. Vzhledem k ustanovení §13 odst-1 a 2 zák.č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jednalo se již v tomto případě o právní úkon složený, neboť pod sankcí neplatnosti bylo od 4. dubna 1947 pro převody vlastnického práva pozemků zapotřebí dodatečného schválení Ministerstva zemědělství . Ministerstvo v daném případě odmítlo udělit souhlas, takže k přechodu vlastnictví pozemků na stěžovatele nedošlo.
Stěžovatel neuplatnil svůj nárok podle zák.č. 229/1991 Sb., nýbrž výlučně podle občanského zákona. Konstatuje to i odvolací soud zjištěním, že stěžovatel u soudu neuplatnil jiné skutečnosti, které by svědčily pro jeho vlastnictví.
Pouze požadoval, aby jako předběžná otázka bylo projednáno uplatnění zákona č.46/1948 Sb. na oba darovací akty. Při projednávání tohoto bodu Ministerstvo zemědělství ČR svým přípisem ze dne 25.8. 1993 zaujalo stanovisko, že právní vztahy založené správním rozhodnutím z r. 1949 nelze revidovat jiným způsobem, než připouští právní úprava, současně připomenuto, že správní rozhodnutí vydané podle §13 v roce 1948 ani nelze pro odstup doby napadnout žádným mimořádným opravným prostředkem, teprve v tomto stadiu řízení byl proveden odkaz na zákon č.229/1991 Sb., v platném znění, a to na jeho ustanovení §28b odst.2.
Toto ustanovení se na stěžovatele nevztahuje, zahrnuje pouze neschválené převody na základě kupní smlouvy, navíc ještě při splnění podmínky, že kupní cena byla za převáděné pozemky zaplacena.
II.ÚS 242/95
Tato dikce restitučního zákona je pochopitelná, neboť má zmírňovat následky majetkových křivd spočívajících ve zmenšení majetku postiženého nebo jeho nástupců. U stěžovatele k podobnému umenšení majetku nedošlo. Neschválením darovací smlouvy, i když se jednalo o nežádoucí zásah státní sféry do majetkových dispozic občanů, nedošlo k rozšíření majetku stěžovatele.
V rozhodovací činnosti obou soudů nedošlo k žádnému porušení ústavnosti.
Stěžovatel nyní namítá, že překážkou jím uváděného nároku je znění §28b) zák.č.229/1991 Sb., v platném znění, a proto spolu s ústavní stížností podává návrh na jeho zrušení, přičemž toto zrušení spatřuje ve zrušení slov ... na kupujícího... kupující... kupní.. a že na jejím základě byla uhrazena kupní cena....
Návrh stěžovatele není uplatněn v akceptovatelně možné formě. Jednak se nejedná o celý §28b cit. zákona, ale pouze o jeho odstavec druhý, ve kterém jsou obsažena uváděná slova. Jejich vypuštěním ztratí zákonné ustanovení svůj smysl, neboť by nebylo vůbec dáno, kdo by zůstal původním vlastníkem.
Není také příčinná souvislost mezi napadeným rozhodnutím a návrhem na zrušení části zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.
Navrhovaná zákonná změna je neuskutečnitelná a není vlastním podkladem obou soudních rozhodnutí.
K tomu třeba připomenout, že nerealizací darovací smlouvy nedošlo k žádnému přechodu majetku na stát nebo na jiné právnické osoby, ale majetek zůstal v rodině stěžovatele. Navíc k němu stěžovatel nabyl po smrti otce dědického práva, ovšem spolu se svými bratry.
Pokud ve stížnosti stěžovatel namítá, že s pozemky, které
II.ÚS 242/95
jsou předmětem sporu, nakládal po dobu 43 let v dobré víře jako s vlastními, vstupoval s nimi do družstva a byly předmětem výpočtu majetkového podílu, je potom ku podivu, že se svého práva nedomáhal z titulu vydržení.
Ústavní stížnost proto bylo nutno podle ustanovení §43 odst.l písm.b) zák.č. 182/1993 Sb. odmítnout, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5.3. 1997 JUDr. Antonín Procházka
soudce zpravodaj