ECLI:CZ:US:1997:2.US.257.95
sp. zn. II. ÚS 257/95
Usnesení
J
II. ÚS 257/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.P., zastoupeného advokátem JUDr. K.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 1995, sp.zn. 28 Ca 195/95, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Navrhovatel ve své včas podané ústavní stížnosti uvedl, že v době od 1.3.1975 do 31.7.1994 byl ve služebním poměru k BIS, kdy pro pracovně-právní vztahy platil zák.č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníku SNB, který zakládal stěžovatelův nárok na příspěvek za službu. Podle citovaného zákona vznikl s ohledem na dobu trvání služebního poměru stěžovatelův nárok na příspěvek za službu.
Služební poměr stěžovatele k BIS skončil uvolněním podle §49 zák.č. 527/1992 Sb.
II.ÚS 257/95
Žádost o přiznání příspěvku byla zamítnuta rozhodnutím ředitele, zamítnuto bylo rovněž odvolání proti tomuto rozhodnutí.
Důvodem neposkytnutí příspěvku bylo nesplnění podmínky doby trvání služebního poměru deseti let v orgánech uvedených v ust. §116 odst.1 zák.č. 154/1994 Sb.
Navrhovatel dále uvádí, že z hlediska posuzování pracovně-právních vztahů podle zák. 100/1970 Sb., vztahujícím se k době trvání služebního poměru příslušníka SNB, tj.od 1.3.1975 do 31.12.1992 mu vznikl zápočtem nárok na příspěvek za službu. Nepovažuje proto za rozhodné, zda z hlediska již vzniklého nároku jde o službu v těch či oněch organizačních útvarech SNB, FMV a jiných orgánech, uvedených v ust. §116 odst.l zák.č. 154/1994 Sb.
Podle názoru stěžovatele by měla být započítána i délka služby v útvarech a institucích vyjmenovaných v §158 zák.č. 527/1992 Sb., když se podle tohoto zákona stal příslušníkem BIS ČR, takže když podle §152 odst.2 zák.č. 154/1994 Sb. o BIS přišla na BIS veškerá práva a povinnosti dosavadní BIS ČR, je zcela nepochybné, že nároky z celé doby trvání služebních poměrů k BIS ČR a jejich právních předchůdců přešly na BIS.
Podle stěžovatele nelze vykládat ust. §116 odst.l věty za středníkem zák.č. 154/1994 Sb. tak, že nároky vyplývající z předchozích předpisů by tímto ustanovením byly zrušeny a trvá na tom, že jak dřívější BIS, tak i stávající BIS je povinna vypořádat ty nároky z předchozích služebních poměrů, které k datu skončení služebního poměru vypořádány nebyly.
Na základě své žádosti byl navrhovatel podle §49 zák.č. 527/1992 Sb. ze služebního poměru k BIS rozkazem ředitele ze dne 20.6.1994, čj. 1089/94, uvolněn ke dni 31.7.1994. Tento rozkaz byl sice dalším rozkazem zrušen, ale následně byl navrhovatel za
II.ÚS 257/95
stejných podmínek uvolněn ke stejnému termínu, tj. k 31.7.1994. Od 30.7.1994 nabyl účinnosti zák.č. 154/1994 Sb., který zrušil dosud platný zákon č.527/1992 Sb.
I kdyby, jak uvádí stěžovatel, se na skončení jeho služebního poměru vztahoval již zákon č. 154/1994 Sb., nelze opřít zamítnutí nároku na příspěvek za službu o žádné konkrétní ustanovení tohoto zákona.
Rozhodnutím ředitele BIS ČR ze dne 17.11.1994, čj.BIS-813/6-94, byla zamítnuta žádost o poskytnutí příspěvku za službu s odůvodněním, že příspěvek stěžovateli podle §119 a následujících zák.č. 154/1994 Sb., o BIS, nenáleží, neboť tento nesplnil podmínky trvání výkonu služby v orgánech uvedených v ust. §116 odst.1 zák.č. 154/1994 Sb. po dobu 10 let.
Proti rozhodnutí ze dne 17.11.1994, čj. BIS-813/6-94, podal navrhovatel odvolání, které bylo rozhodnutím BIS ze dne 9.2.1995, čj.BIS-165/6-95, zamítnuto a potvrzeno dosavadní rozhodnutí.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že žadatel byl do úřadu FMV na ochranu ústavy a demokracie zařazen dnem 1.6.1990 a nesplnil tedy k datu ukončení služebního poměru podmínku 10-ti letého trvání služebního poměru ve vyjmenovaných orgánech podle zák.č. 154/1994 Sb.Stejná podmínka 10letého trvání služebního poměru platila i podle předchozího zákona 527/1992 Sb. (§130 odst.l , ve spojení s §158 cit.zákona).
Stěžovatel se domáhal přezkoumání rozhodnutí ředitele BIS ČR ze dne 9.2.1995, čj. BIS-185/6-94, nejprve podáním k Vrchnímu soudu v Praze, poté po postoupení sporu u Městského soudu v Praze.
Tento soud rozhodl dne 9.8.1996, pod čj. 28 Ca 195/95 tak, že řízení zastavil s ohledem na ust. §250d odst.3 o.s.ř., ve vztahu k ust. §139 odst.1 zák.č. 154/1994 Sb., o BIS, s odůvodněním,
II.ÚS 257/95
že napadené rozhodnutí bylo vydáno až po nabytí účinnosti zák.č. 154/1994 Sb. a není možné jeho přezkoumání. Navrhovatel je přesvědčen, že příspěvek za službu za dobu předcházející zrušení FBIS by mu byl přiznán, pokud by nebyl zařazen do služebního poměru k BIS. Tímto postupem byl diskriminován.
Napadeným rozhodnutím městského soudu byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) v té části, která se týká rovnosti v právech člověka, čl. 3 Listiny odst.1, pokud jde o zákaz diskriminace v důsledku jiného postavení, a rovněž č1.36 odst.2, pokud jde o právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání rozhodnutí veřejné správy.
Závěrem navrhovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak i předcházející rozhodnutí BIS a žádá rovněž, aby Ústavní soud zrušil ust. §139 odst.1 zák.č. 154/1994 Sb., neboť toto ustanovení brání přezkoumání rozhodnutí soudem v těch věcech, kdy BIS rozhoduje jménem České republiky o nevypořádaných nárocích ze služebních poměrů k ozbrojeným bezpečnostním sborů, v důsledku zániku ČSFR.
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb. lze podat ústavní stížnost jestliže stěžovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené podle č1.10 Ústavy. V daném případě se jedná o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.8.1995, sp.zn. 28 Ca 195/95, o kterém stěžovatel tvrdí, že jim byla porušena jeho základní práva daná Listinou. Navrhovatel však blíže nerozvedl, v čem spatřuje porušení rovnosti v právech a důstojnosti člověka dle čl. 1 Listiny, zda se porušení čl. 1 Listiny vztahuje k napadenému usnesení nebo pouze k předchozím rozhodnutím BIS o nepřiznání příspěvku za službu. Pokud se týká porušení č1. 3 odst. 1 Listiny, s ohledem na zákaz diskriminace v důsledku stěžovatelovy příslušnosti k BIS je nutno poznamenat,
II.ÚS 257/95
že problematikou vyloučení zápočtu určitých dob služeb do doby služby rozhodné pro nárok se zabýval i nález Ústavního soudu, sp.zn. P1 ÚS 3/94.
Nelze hovořit o diskriminaci stěžovatele pokud uvádí, že k porušení č1.3 odst.l Listiny došlo tím, že po zrušení BIS byl zařazen do služebního poměru k BIS a z tohoto důvodu ztratil nárok za příspěvek za službu, který by mu byl podle dřívějšího předpisu jinak přiznán.
Příspěvek za službu je dávkou kompenzační, není odměnou za vykonanou práci. Stát má právo stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to však za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho.
Není ve veřejném zájmu zvýhodňování činností osob, které sloužily upevňování totalitního politického systému.
Je nutno zdůraznit, že nároky vzniklé za účinnosti dřívějších právních předpisů se spravují tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po nabytí účinnosti zák.č. 154/1994 Sb. se nároky z dřívějších platných právních předpisů řídí právem novým. Nová úprava pak stanovila, že nesplňuje-li příslušná osoba nově upravené podmínky pro přiznání příspěvku, tento příspěvek jí nenáleží.
Stěžovatel se dovolává porušení čl. 36 odst.2 Listiny a tvrdí, že k porušení jeho práva došlo tím, že soud nepřezkoumal napadené rozhodnutí BIS. V souvislosti s č1.36 odst.2 navrhuje zrušení §139 odst.1 zák. č.154/1994 Sb., které brání přezkoumání věcí soudem. Čl. 36 odst.2 však uvádí, že soud může přezkoumávat pouze ty rozhodnutí orgánu veřejné správy, pokud jejich přezkoumání zákon nevylučuje. Stanovení mezí soudního přezkumu je právem zákonodárce a nelze v něm tedy spatřovat porušení základních práv a svobod ve smyslu Listiny a Ústavy ČR.
II.ÚS 257/95
Podle §74 zák.č. 182/1993 Sb. může spolu s ústavní stížností být podán návrh na zrušení části zákona jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Toto však za předpokladu, že Ústavní soud zjistí porušení ústavního zákona či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR.
V daném případě soudce zpravodaj takováto porušení nezjistil, a proto stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4.2.1997 JUDr. Antonín Procházka
soudce zpravodaj