Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.01.1997, sp. zn. II. ÚS 269/95 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 9/7 SbNU 61 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.269.95

sp. zn. II. ÚS 269/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995: čj. 22 Ca 66/95-11, 22 Ca 67/95-10, 22 Ca 68/95-10, 22 Ca 69/95-10, takto: Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e . Rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995, čj: 22 Ca 66/95-11, 22 Ca 67/95-10 22 Ca 68/95-10, 22 Ca 69/95-10, s e z r u š u j í . Odůvodnění: Včas podané ústavní stížnosti směřovaly proti shora uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě, jež nabyly právní moci dnem 20.9.1995. Těmito rozsudky byla potvrzena rozhodnutí Okresního úřadu v Bruntále - pozemkového úřadu, ve výroku rozhodnutí ohledně stěžovatele tak, že tento není vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, v rozhodnutích blíže specifikovaných, které se nacházejí v k.ú. H. V případě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995, č.j. 22 Ca 66/95-11, bylo potvrzeno rozhodnutí č.1449/7 Okresního úřadu v Bruntále-pozemkového úřadu ze dne 3.1.1995, č.j. PÚ/7089/94-Ri, ve výroku ohledně stěžovatele tak, že tento není vlastníkem k id. polovině nemovitostí, st.p.č. 48/2 v k.ú. H. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.8.1995, čj. 22 Ca 67/95-10, bylo potvrzeno rozhodnutí č. 1449/8 Okresního úřadu v Bruntále-pozemkového úřadu ze dne 4.1.1995, č.j. PÚ/7090/94-Ri, ve výroku ohledně stěžovatele tak, že tento není vlastníkem id. poloviny nemovitostí pozemků p.č.:82/4, 81/1, 81/3, 81/2, 82/5, 1029/10, 1029/12 a 1068/6, vše v k.ú. H. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995, č.j. 22 Ca 68/95-10, bylo potvrzeno rozhodnutí č.j. 1449/9 Okresního úřadu v Bruntále-pozemkového úřadu ze dne 4.1.1995, č.j. PÚ 7091/94-Ri, ve výroku ohledně stěžovatele tak, že tento není vlastníkem id. poloviny nemovitostí pozemků p.č.: 48/1 a 48/4, v k.ú. H. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.8.1995, č.j. 22 Ca 69/95-10, bylo potvrzeno rozhodnutí č. 1449/10 Okresního úřadu v Bruntále-pozemkového úřadu ze dne 4.1.1995, č.j. PÚ/7092/94-Ri, ve výroku ohledně stěžovatele tak, že tento není vlastníkem id. poloviny nemovitostí pozemků p.č.: 996 a 997, v k.ú. H. Ve všech shora uvedených případech bylo rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu ve věci druhé žadatelky M. Š. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě zrušeno a vráceno správnímu orgánu k dalšímu řízení. Stěžovatel ve svých podáních (vedených nyní pod jednou sp.značkou II. ÚS 269/95 na základě usnesení o sloučení věcí ze dne 10.12.1996, č.j. II.ÚS 269/95-12) uvádí, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jeho základní právo uvedené v čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle nichž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a má rovněž právo, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a mohl se rovněž vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Stěžovatel se rovněž domnívá, že soud nedodržel postup řízení stanovený v ustanovení §250f o.s.ř., když rozhodl bez jednání rozsudkem, aniž stěžovateli umožnil být u soudu vyslechnut, a to v případě, který podle názoru stěžovatele nebyl jednoduchý. Správní úřad rozhodoval po provedeném řízení několikrát. Jedno z těchto rozhodnutí bylo nálezem Ústavního soudu ČR, sp.zn. I.ÚS 5/95, ve skutkově totožné věci zrušeno, když tento soud v odůvodnění nálezu uvedl:"... stěžovatelova základní práva nebyla v plném rozsahu dodržena, neboť nebyl vyslechnut ani správním orgánem ani soudem. Použití §250f o.s.ř.... tu z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu lze aplikovat jen tehdy, jestliže byl stěžovatel připuštěn jako účastník řízení alespoň ke správnímu orgánu, kde by mohl být řádně vyslechnut, vyjádřit své stanovisko ve věci a obhájit je." Závěrem navrhuje, aby Ústavní soud ČR napadené rozsudky Krajského soudu v Ostravě zrušil. K projednávané věci se na základě výzvy Ústavního soudu ČR vyjádřil Krajský soud v Ostravě a Okresní úřad v Bruntále-pozemkový úřad. Krajský soud uvedl ve svém vyjádření,že stížnostní důvod obsažený v podané stížnosti považuje zdůvodnění procesního postupu krajského soudu za nadbytečný, s ohledem na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č.269/1996 Sb., když ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. Okresní úřad se ve svém vyjádření zcela ztotožňuje s odůvodněními napadených rozsudků Krajského soudu v Ostravě. Na základě ust. §44 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb. bylo upuštěno od ústního jednání, neboť po obsahové i po právní stránce byla ústavní stížnost soudu dostatečně známa (viz nález ÚS ČR ze dne 24.10.1995, sp.zn. I.ÚS 5/95), a nadto o problematice používání ust. §250f zák.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a o jeho zřejmé protiústavnosti rozhodlo plénum Ústavního soudu ČR v neveřejném zasedání dne 24.9.1996, pod sp. zn. Pl.ÚS 18/96. Skutková zjištění Krajského soudu v Ostravě jsou následující: rozhodnutími Okresního úřadu v Bruntále-pozemkového úřadu bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem tam blíže specifikovaných pozemků a domu, vše v k.ú. H., protože nejsou dány na straně stěžovatele podmínky pro vydání nemovitostí podle ust. §6 odst.1 písm.h), r) a p) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když v tomto řízení nebylo prokázáno, že by předmětné nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování nemovitostí, uzavřené rodiči stěžovatele v tísni, v důsledku politické perzekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, příp. převzetím nemovitostí bez právního důvodu. V odvolání proti správnímu rozhodnutí stěžovatel uvedl, že prohlášení o vzdání se přídělu je neplatným právním úkonem, když tento úkon byl pouze úkonem jednostranným, neboť stát na nabídku daru nijak nereagoval, a právní úkon se tak nestal perfektním. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel (dříve navrhovatel) v zákonné lhůtě (dne 15.10.1991) uplatnil nárok na vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl otec stěžovatele. Ten zemřel dne x. y. 1990 bez zanechání závěti. Nemovitosti nárokované stěžovatelem nabyl jeho otec na základě přídělové listiny ze dne 30.12.1947. Podle tvrzení stěžovatele obsaženého v jeho čestném prohlášení, přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu v důsledku bezplatné nabídky učiněné rodiči stěžovatele dne 7.2.1961 pod nátlakem, v době kolektivizace zemědělství, kdy otci bylo bráněno v soukromém hospodaření. Z listinných důkazů vyplývá, že v provedeném správním řízení byli vyslechnuti jako svědci pouze matka stěžovatele a svědek M., který na usedlosti Š. pracoval. Ti však o konkrétní situaci, jež předcházela podpisu "písemné nabídky" nic bližšího neuvedli. Krajský soud proto dospěl ke stejnému právnímu závěru, jako správní orgán, tj. že původní vlastník, kterým byl pouze J. Š. starší, učinil písemné prohlášení, kterým se vzdal nemovitostí, vlastnicky mu připsaných ve vložce č. 162 pozemkové knihy k.ú. H., ve prospěch československého státu. Podpis matky stěžovatele na tomto prohlášení je pro posouzení věci právně irelevantní, neboť předmětné nemovitosti nikdy nebyly ve spoluvlastnictví manželů. Krajský soud rovněž uvedl, že námitka ohledně neperfektnosti právního úkonu J. Š. staršího neobstojí, neboť v té době platný občanský zákon č. 141/1950 Sb. /občanský zákoník/ stanovil, že vlastnictví je možné pozbýt také tím, že se jej vlastník vzdá §132 odst. 1 zák.č. 141/1950 Sb.). Krajský soud ve všech napadených rozsudcích a řízeních jim předcházejících rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu §250f, ve spojení s §250l odst. 2 o.s.ř. Domníval se, že případ je natolik jasný a jednoduchý, že není potřebné doplňovat provedené dokazování výslechem účastníků nebo jinými důkazními prostředky. Po zvážení ústavní stížnosti a řízení jí předcházejících dospěl Ústavní soud k názoru, že stížnost stěžovatele je oprávněná, neboť pro použití §250f o.s.ř. z hlediska dodržení základních práv stěžovatele daných Listinou nebyly podmínky dány. Ústavní soud ČR považuje za nutné v odůvodnění tohoto nálezu odkázat na důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR pod sp. zn. I.ÚS 5/95, v níž rozhodoval Ústavní soud za skutkově totožné situace. Stěžovatelova základní práva a svobody zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, byla porušena tím, že v občanskoprávním řízení, které předcházelo vydání napadených rozsudků, neměl stěžovatel možnost být řádně vyslechnut a vyjádřit své stanovisko k projednávané věci. Ve správním soudnictví je sice soud vázán skutkovými zjištěními správních orgánů, ale zároveň se při zkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí musí zabývat i souladem těchto skutkových zjištění, pokud se týká provedeného dokazování a úplností učiněných závěrů. Ústavní soud považuje rovněž za nezbytné poukázat v této věci na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.9. 1996, sp.zn. Pl.ÚS 18/96, ve kterém bylo rozhodnuto tak, že ust. §250f zák.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 1.5.1997. V tomto nálezu dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že ust. §250f o.s.ř. je ve své podstatě neústavní a tuto neústavnost nelze eliminovat pouze výkladem a důrazem na přísné a sporadické využívání citovaného ustanovení. Princip veřejnosti jednání musí být respektován tak, aby účastník řízení měl možnost být slyšen. To za situace, kdy správní senáty obecných soudů všech stupňů jsou první, ale i poslední soudní instancí, u které může účastník řízení realizovat právo na soudní ochranu podle čl. 38 odst.1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť správní soudnictví ČR je koncipováno po procesní stránce jako řízení jednoinstanční, které zamezuje účastníku řízení přístup k jakémukoliv, byť i mimořádnému opravnému prostředku. Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a rozhodl o zrušení napadených rozsudků Krajského soudu v Ostravě. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně dne 29.1.1997