ECLI:CZ:US:1997:2.US.273.96
sp. zn. II. ÚS 273/96
Usnesení
II. ÚS 273/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů M.P. a V.O., oba zastoupeni advokátem JUDr. T.Sch., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 29 Co 481/95-16, ze dne 31. 1. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 240/93, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1996, čj. 29 Co 481/95-16, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 20 C 240/93, jímž bylo zastaveno řízení ve věci návrhu o vyklizení bytu z důvodu překážky litispendence. Stěžovatelé mají za to, že postupem městského soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 a č1. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť bylo rozhodnuto bez ústního jednání, aniž žalobci měli možnost uvést další skutečnosti na podporu svého odvolání. Obvodní soud pro Prahu 2 totiž zastavil řízení z důvodů překážky zahájeného řízení (§83 o.s.ř.) předeslaným způsobem a navíc za situace, kdy dle názoru Městského
II. ÚS 273/96
soudu v Praze, vysloveného v usnesení, sp. zn. 11 Co 184/93, ze dne 17. 5. 1993, se v posuzovaném případě jednalo o dva samostatné a odlišné návrhy. V konečném důsledku tak bylo postupem soudu stěžovatelům fakticky znemožněno uplatnit svá práva cestou soudního sporu a současně tak došlo i k omezení dispozičního práva žalobců jako vlastníků domu.
Z připojených spisů Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 240/93, a spisu téhož soudu, sp. zn. 20 C 215/92, Ústavní soud zjistil, že právní předchůdci stěžovatelů se žalobou ze dne 18. 8. 1992, pod sp. zn. 20 C 215/93, domáhali vyklizení bytu, resp. přivolení k výpovědi z nájmu bytu v P., dospěje-li soud k názoru, že nájem trvá. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 17. 5. 1993, sp. zn. 11 Co 184/94, bylo rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítnuta a kterým bylo žalobě na vyklizení vyhověno, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, mimo jiné s odůvodněním, že soud prvého stupně pochybil, pokud připustil alternativní žalobu, neboť se jedná o dva zcela odlišné nároky vycházející ze dvou ustanovení občanského zákoníku (§711 OZ a §126 OZ), které vyžadují různé důkazní prostředky. Přípisem ze dne 30. 7. 1993 byla žaloba v této věci (tj. pod sp. zn. 20 C 215/93) stěžovateli omezena na žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu z předmětného bytu z důvodů uvedených v §711 OZ a téhož dne jimi byla uplatněna u Obvodního soudu pro Prahu 2 samostatná žaloba na vyklizení předmětného bytu, pod sp. zn. 20 C 240/93 s odůvodněním, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu.
V řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 215/93 byl pak dne 14. 4. 1995 opětovně vydán rozsudek, čj. 20 C 215/92-147, kterým bylo řízení o návrhu na vyklizení bytu zastaveno a žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla zamítnuta. Také proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání. Městský soud v Praze dne 23. 5. 1996, pod sp. zn. 29 Co 56/96, potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé s odůvodněním, že žalovanému jako
II. ÚS 273/96
nájemci bytu nebyla dána řádná výpověď z nájmu bytu s tím, že jinak zůstává rozsudek soudu prvého stupně nedotčen. Rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 56/96, ve věci samé, tj. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo napadeno dovoláním.
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 20 C 240/93, bylo řízení o vyklizení bytu zastaveno dle §83 o.s.ř. s odůvodněním, že v téže věci probíhá u soudu jiné řízení, a to pod sp. zn. 20 C 215/93. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. 29 Co 481/95, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil s tím, že ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 215/93 se žalobci domáhají uložení povinnosti vyklidit tentýž byt se stejným skutkovým vylíčením rozhodných skutečností a při totožnosti účastníků řízení, vystupují-li na straně žalobců jejich právní nástupci.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele spolu s připojenými spisy Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 240/93 a sp. zn. 20 C 215/92, a dospěl k závěru, že se jedná návrh zjevně neopodstatněný.
Jak již bylo předesláno, navrhovatelé ústavní stížností napadli usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 20 C 240/93, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. 29 Co 481/95, kterým došlo k zastavení řízení dle §104 odst. 1 o.s.ř. pro překážku litispendence o žalobě na vyklizení, tedy usnesení procesní povahy s odůvodněním, že jím mělo dojít k porušení práva domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu; práva na to, aby jejich věc byla projednána v jejich přítomnosti dle č1. 36 odst. 1; 38 odst. 2; práva vlastnit dle č1. 11 odst. 1 Listiny a práva na fair proces dle čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud neshledal, že by k takovým porušením základních práv došlo, i když z obsahu připojených soudních spisů lze připustit, že rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 481/95, ze dne 31. 1. 1996,
II. ÚS 273/96
potvrzující rozhodnutí soudu prvého stupně pod sp. zn. 20 C 240/93 o zastavení řízení pro existenci překážky litispendence, bylo vydáno až 2 měsíce poté, co nabylo právní moci (tj. dne 27. 11. 1995) rozhodnutí téhož soudu pod sp. zn. 20 C 215/92 o zastavení řízení ohledně žaloby na vyklizení bytu v důsledku zpětvzetí návrhu. Rozhodující totiž zůstává, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 C 215/92 o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu bylo nutné se zabývat otázkou, zda žalovaný užívá byt na základě nájemní smlouvy, a pokud ano, zda je tu také dán předpoklad pro výpověď nájmu z bytu z některého z důvodů uvedených v §711 OZ. Těmito otázkami se obecné soudy zabývaly a dospěly k závěru, že jsou splněny obě uvedené podmínky, tj. existence jak nájemní smlouvy, tak výpovědního důvodu. Ostatně stěžovatelé jako žalobci proti argumentaci a právním závěrům soudu v tomto směru ničeho nenamítali, jádrem sporu byla otázka, zda nájemci bytu byla dána řádná výpověď z bytu, resp. výpověď mající všechny potřebné náležitosti. Tato skutečnost, totiž neexistence řádné výpovědi, byla také důvodem neúspěšnosti návrhu stěžovatelů.
Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že zastává zásadu materiálního nazírání na právo a že ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany práva. Protože v dané věci je nesporné, že navrhovatelům nebylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 Listiny, jestliže se jako vlastníci nemovitostí domáhali ochrany proti tomu, kdo užívá byt v jejich domě, žalobou na přivolení k nájmu bytu, byť pod sp. zn. 20 C 215/92, tedy nikoliv pod sp. zn. 20 C 240/93. Tato žaloba však nebyla úspěšná nikoliv z důvodu neexistence právního důvodu, tj. nájemní smlouvy či výpovědního důvodu, ale pouze proto, že nájemci nebyla dána řádná výpověď. Jinými slovy, protože z dokazování provedeného ve věci, sp. zn. 20 C 215/92, jasně plyne, že nejde o byt užívaný bez právního důvodu, tedy o situaci, která by byla řešitelná žalobou na vyklizení, má Ústavní soud za to, že jde v případě ústavní stížnosti proti
II. ÚS 273/96
rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě na vyklizení pod sp. zn. 20 C 240/93 o návrh zjevně neopodstatněný. Ostatně stěžovatelům nic nebrání, aby se přes skutečnosti, prokázané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 215/92 a týkající se právního důvodu užívání předmětného bytu, opětovně obrátili na soud s žalobou o vyklizení, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí nezaložilo překážku věci rozsouzené, když i řízení o vyklizení, vedené pod sp. zn. 20 C 215/92, bylo již pravomocně zastaveno. V podstatě ze shodných důvodů jako u č1. 36 Listiny má Ústavní soud za to, že nedošlo ani k porušení práva na fair proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud jde o namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, spočívající v tom, že odvolací soud nenařídil jednání a neumožnil žalobcům prokázat další skutečnosti, odkazuje Ústavní soud na ustanovení §214 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dle kterého není třeba nařizovat jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení, jak tomu také bylo v dané věci.
Konečně pokud jde o čl. 11 odst. 1 Listiny, tedy o právo vlastnit majetek, Ústavní soud uvádí, že toto nemohlo být procesním usnesením o zastavení řízení z důvodů překážky litispendence pojmově dotčeno.
Ze všech těchto důvodů byl návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 13. 3. 1997 soudkyně Ústavního soudu ČR