ECLI:CZ:US:1997:2.US.292.95
sp. zn. II. ÚS 292/95
Usnesení
II. ÚS 292/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci 1. navrhovatele Ing. J.C. a 2. navrhovatelky Ing. M.C., obou zastoupených advokátem JUDr. O.Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 15 Co 444/95 a 15 Co 445/95, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 1995, čj. 14 C 103/95-14, a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 1995, čj. 14 C .103/95-7, za účasti Krajského soudu v Plzni, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí navrhovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 15 .Co 444/95 a 15 Co 445/95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 1995, čj. 14 C 103/95-14, o vydání vlastnických podílů na znárodněném majetku firmy F., a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 1995, čj. 14 C 103/95-7, o vydání předběžného opatření.
Okresní soud Plzeň-město zamítl svým rozsudkem ze dne 25. 4. 1995, čj. 14 C 103/95-14, návrh stěžovatelů, aby SÚ v P., byla uložena povinnost vydat jim 18/40 podílu matky navrhovatelů, A.C., který měla na majetku firmy F., sestávajícího z budov a pozemků čp.246/1, 2, 255/1, 255/4, 250, 1188, 1189 a 138T v k. ú.. P. Tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudkem z 11. 9. 1995, sp. zn. 15 Co 444/95 a 15 Co 445/95.
Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni odůvodnily své rozsudky (naříkané v ústavní stížnosti) tím, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se domáhají navrácení majetku, který byl znárodněn právnické osobě, v jejímž
II. ÚS 292/95
vlastnictví před znárodněním byl, zatímco zákony č. 87/1991 Sb. a č. 92/1991 Sb. se týkají pouze nároků na vrácení majetku, který byl před tím, než vlastnictví k němu přešlo na stát, ve vlastnictví fyzické osoby.
S těmito závěry soudů však stěžovatelé vyslovili nesouhlas. Dle stěžovatelů soudy nezpochybnily, naopak výslovně konstatovaly, že matka stěžovatelů, A. C., měla ve svém vlastnictví závodní podíl (kmenový vklad) ve výši 18/40 celkového kmenového jmění F. Když, byla tato továrna podle vyhlášky ministra průmyslu č. 1254/1948 Ú.l. znárodněna, měl jí být tento podíl vyplacen. To se dodnes nestalo. Proto jsou navrhovatelé oprávněnými osobami ve vztahu k tomuto nevyplacenému podílu i přesto, že A.C. nebyla vlastnicí nemovitostí, které před jejich znárodněním vlastnicky patřily firmě F., byla však prokazatelně vlastnicí 18/40 závodního podílu (kmenového vkladu).
V návrhu ze dne 30. 11. 1995, došlém Ústavnímu soudu dne 5. 12. 1995, navrhovatelé výslovně uvedli, že se nedomáhají vydání nemovitostí, původně patřících vlastnicky F., ale náhrady majetku (18/40 závodního podílu), který předtím, než přešel na stát, patřil soukromé osobě.
Porušení ústavně chráněných práv spatřovali navrhovatelé v porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod v tom smyslu, že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu. Bez dalšího zdůvodnění pak spatřovali porušení svých ústavně zaručených práv dle čl. 3 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost byla sepsána advokátem JUDr. V.J.
V dalším řízení navrhovatelé zrušili plnou moc JUDr. V.J. a dne 22. 12. 1995 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti navrhovatelů, již v zastoupení JUDr. O.Z. V tomto doplnění změnili navrhovatelé svá tvrzení, obsažená v původním podání, kde je dle nich mylně uvedeno, že se nedomáhali vydání nemovitostí. Naopak, domáhají se fyzického vydání 18/40 kmenového jmění odpůrce (u Ústavního soudu vedlejšího účastníka), konkrétně vypočtených na straně 2 doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. 12. 1995. Porušení lidských práv spatřují v čl. 11 (neliší se od původního podání), čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod a v porušení úmluvy o ochraně lidských práv a svobod v čl. 6, kde se stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
Na Ústavním soudu pak navrhovatelé ve smyslu formulace ústavní stížnosti dále požadují, aby posoudil, zda zestátnění bylo provedeno ve veřejném zájmu s tím, že pak požadují ocenění nemovitostí, kterých se domáhají, znaleckými posudky podle současných cenových vyhlášek, aby mohli své finanční nároky
II. ÚS 292/95
upřesnit. Uvádějí také, že již před okresním soudem požádali, aby se jejich nárokem soud zabýval i z hlediska obecně platných předpisů občanského zákoníku o náhradě škody. Tímto se soud odmítl zabývat, v čemž také navrhovatelé spatřují porušení jmenovaných ustanovení "listinami, o kterých je zmínka shora".
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení v dané věci zcela odkázal na napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 1995, sp. zn. 15 Co 444/95, v němž je vyjádřen názor odvolacího soudu. Připomněl pouze, že navrhovatelé se ve své stížnosti v podstatě nezabývali zásadní otázkou, kterou je aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na posuzovaný případ, a tím, že nemohou být považováni za oprávněné osoby podle ust. §3 odst. 1 tohoto zákona, neboť nešlo o přechod majetku fyzické osoby na stát. Proto se také soudy obou stupňů nezabývaly posuzováním dalších podmínek možné restituce majetku, jejichž splnění se navrhovatelé dovolávají.
K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník - SÚ.
Všechny shora uvedené a požadované návrhy stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu považuje vedlejší účastník za věcně i právně neodůvodněné. Se stanoviskem soudů se plně shoduje. Pokud se stěžovatelé ve svém dalším podání k Ústavnímu soudu ze dne 21. 12. 1995 domáhají náhrady škody, kterou vůbec nevyčíslují, a rovněž neuvádějí povinnou stranu, která škodu způsobila, nelze se reálně vyjádřit. Obdobně je neadresný požadavek na fyzické vydání kmenového jmění stěžovatelům. Podání stěžovatelů je věcně nepřesné a nepřesvědčivé, postrádá právní i skutkové opodstatnění.
Ústavní soud České republiky poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 14 C 103/95, týkajícího se předmětné věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatelé dovozují, že naříkaná rozhodnutí jsou nesprávná, především pokud jde o právní posouzení věci. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s právním názorem vysloveným v naříkaných rozhodnutích obecných soudů, podle něhož navrhovatelé nejsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací soud se stejně jako soud I. stupně zabýval především tím, zda žalobci jsou oprávněnými osobami k uplatnění restitučních nároků ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Právně pregnantně zdůvodnil, že tomu tak nebylo, neboť matka žalobců nebyla spoluvlastnicí výše uvedených nemovitostí, jejich výlučným vlastníkem byla firma F. osoba právnická, společnost s obmezeným ručením ve smyslu zákona 58/1906 ř.z., o společnostech s obmezeným ručením. Ve skutkových i právních zjištěních obecných soudů neshledává Ústavní soud žádné pochybení a navrhovatelé je ani v zásadě nenamítají.
II. ÚS 292/95
Podle preambule a podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, účelem uvedeného zákona je snaha zmírnit (a nikoli odstranit) následky některých (a nikoli všech) majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Jelikož nebylo a není v silách nově konstituovaného demokratického státu odstranit všechny křivdy uvedeného období, nutno respektovat skutečnost, že zákonodárce má v tzv. restitučním zákonodárství širší prostor k odlišování, než je tomu v jiných oblastech.
V dosavadní judikatuře spatřuje Ústavní soud České republiky hranice tohoto prostoru, zejména v ústavně konformním vymezení subjektů (Pl. ÚS 3/94), resp. v respektování principu zákazu zpětné účinnosti a principu rovnosti mezi zákonodárcem vymezenými skupinami subjektů (P1. ÚS 16/93).
Z uvedených důvodů je nutno návrh na extenzívní výklad definičního znaku oprávněné osoby jako osoby fyzické, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve zněni pozdějších předpisů), považovat za zjevně neopodstatněný. Jelikož se od posouzení ústavnosti citovaného ustanovení odvíjí i posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů, za zjevně neopodstatněný je nutno označit i návrh na jejich zrušení.
Z hlediska výše uvedeného se jeví právně nerelevantní i námitka porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Se zřetelem na výše uvedené námitky se Ústavní soud zabýval i tím, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny (a navrhovatelé je ani nenamítali, pouze obecně odkázali na uvedená ustanovení). Navrhovatelé vytýkají krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata jejich ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právními závěry rozsudku krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ustavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na č1. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelům nebylo porušeno jejich ústavní právo ve smyslu čl. 36 Listiny. Jejich případem se soud zabýval a ve věci rozhodl.
Pokud jde o aplikaci čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je konečně nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod soudem.
II. ÚS 292/95
Podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR
V Brně dne 11. 3. 1997