ECLI:CZ:US:1997:2.US.303.95
sp. zn. II. ÚS 303/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti S. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, čj. 6 A 148/93-17, a návrhu na zrušení ustanovení §11 odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb., ve znění zák. č. 429/1991 Sb., takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1995, čj.
6 A 148/93-17, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal vydání nálezu,
kterým by byl zrušen shora uvedený rozsudek Vrchního soudu
v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, v níž se domáhal
zrušení rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku
a jeho privatizaci, kterým mu byl uložen zvláštní poplatek ve výši
5.000.000,- Kč. Z hlediska skutkového stěžovatel uvedl, že podle
zák. č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým
věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, vydražil v dražbě
provozní jednotku, kterou nemohl zaplatit, a proto mu byl dle zák.
č. 429/1991 Sb. rozhodnutím Ministerstva pro správu národního
majetku a jeho privatizaci uložen zvláštní poplatek ve výši 25 %
vydražené ceny, tj. 5.000.000,- Kč. Protože s tímto rozhodnutím
ministerstva nesouhlasil, obrátil se na vrchní soud s návrhem na
zrušení tohoto rozhodnutí, avšak neúspěšně, neboť vrchní soud
dospěl k závěru, že zvláštní poplatek podle zák. č. 429/1991 Sb.
není vůbec poplatkem, ale sankcí sui generis, jejíž uložení a výše
závisí čistě jen na volném uvážení orgánu, který ji ukládá.
Uvedeným závěrem pak vrchní soud dospěl dle stěžovatele v podstatě
k závěru, že uložení tohoto zvláštního poplatku není věcně
přezkoumatelné a že lze zkoumat jen proces jeho uložení, čímž
odepřel stěžovateli právo na soudní ochranu, které mu zaručuje
Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V další
části svého návrhu stěžovatel dovodil, že pokud je zvláštní
poplatek sankce a přitom rozhodování ve věcech privatizace
nepodléhá soudnímu přezkumu, nemůže vlastník ukládat nabyvateli,
který poruší smluvní povinnosti, sankci, a to proto, že Listina
v čl. 11 odst. 1 zaručuje, že "vlastnické právo všech vlastníků má
stejný zákonný obsah a ochranu". Z tohoto důvodu považuje
stěžovatel právní úpravu též za rozpornou s čl. 1 Ústavy, ve
kterém se Česká republika prohlašuje za právní stát.
Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření namítal,
že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému
porušení práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť soud
se věcí zabýval, byť výsledek nebyl pro stěžovatele příznivý. Dále
vrchní soud uvedl, že v řízení dle části páté, hlavy druhé o.s.ř.
má žalobce právo na přezkum napadeného rozhodnutí, nikoliv na to,
aby žalobě bylo vyhověno. Ohledně právního názoru odkázal vrchní
soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní
stížnost byla zamítnuta s tím, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání.
Ministerstvo jako vedlejší účastník řízení se ve svém
vyjádření zaměřilo na problematiku, týkající se právní úpravy,
zejména předeslalo, že stěžovatel zcela pomíjí naprosto novou
skutečnost probíhajícího procesu privatizace státního majetku,
která je rozdělena v podstatě na tři úseky: 1. malá privatizace
a restituce, 2. velká privatizace, 3. fond státního majetku.
Ohledně malé privatizace vztahující se na daný případ poukázalo na
§11 odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb., v původním znění, dle něhož
vydražitel, který včas nezaplatil, odpovídá dražící organizaci za
škodu a je povinen vydat jí neoprávněný majetkový prospěch, což
znamená, že neplatnost dražby a propadnutí dražební jistoty nejsou
jedinými důsledky, které postihují vydražitele, který včas
nezaplatil. Dále ministerstvo konstatovalo, že vzhledem k §1
odst. 2 OZ lze této obecné úpravy použít, jen pokud se jí zvláštní
úprava, tj. v dané věci sám zák. č. 427/1990 Sb., vysloveně
dovolává. Tak tomu také je v původním znění §11 odst. 2, pokud
odkazoval na obecná ustanovení o náhradě škody a neoprávněném
majetkovém prospěchu, které však neznamenalo nic jiného, než
vyjádření obecné odpovědnosti za nesplnění dražební podmínky.
Protože se ukázalo, že stávající sankční opatření neuvážené
dražitele neodradí a navíc hospodářská arbitráž v očekávání svého
zániku návrhy dle §11 odst. 2 neprojednávala, přijal zákonodárce
řešení, v němž nahradil obecnou odpovědnost takto:
"Tento orgán
takovému vydražiteli může uložit též povinnost nahradit náklady
marné dražby nebo zaplatit zvláštní poplatek až do výše 30 %
původně vydražené ceny", čímž byla dosavadní obecná odpovědnost
nahrazena odpovědností zvláštní, z čehož dále plyne, že ač má
poplatek sankční povahu, nemá nic společného ani se zákonem
o poplatcích, ani se zákonem o přestupcích. Dále ministerstvo
uvedlo, že jestli vydražená cena měla být zaplacena do 30 dní, pak
tato zvláštní odpovědnost mohla být uplatněna až po jejím
uplynutí. Protože v dané věci 30denní lhůta skončila až za
platnosti novely, tj. zák. č. 429/1991 Sb., byla podmínka její
aplikace dána. Ohledně námitky, týkající se nedostatku zákonných
kritérií pro uložení poplatku, ministerstvo poukázalo na
jednoznačnost právní úpravy, pokud jde o to, kdy a komu může být
poplatek uložen. Pokud jde o výši poplatku, dovodilo, že
neexistence hledisek pro stanovení výše poplatku je dána
skutečností, že zvláštní poplatek není pravou sankcí (pokutou),
ale vyjádřením odpovědnosti za nesplnění dražební podmínky, která
v sobě zahrnuje jak náklady na novou dražbu, tak náhradu škody,
a proto je také stanovení výše zcela ponecháno na ministerstvu.
V této souvislosti pak ministerstvo zdůraznilo, že samotnou výši
stěžovatel ani ve svém rozkladu ani žalobě nenapadl. Závěrem
ministerstvo uvedlo, že vyvozování odpovědnosti za nesplnění
zákonem stanovené povinnosti není v rozporu ani s právním řádem
ani s Listinou, a navrhlo ústavní stížnost zamítnout s tím, že
není sebemenšího důvodu napadené ustanovení zrušit. Také
ministerstvo souhlasilo s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud již v mnoha svých předcházejících rozhodnutích
konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu
nepřísluší s ohledem na čl. 83 Ústavy vykonávat přezkumné
pravomoci, neboť je orgánem ochrany ústavnosti, což dále znamená,
že jeho pravomoc je vázána na tvrzení (srov. §72 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb.), že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní
právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Protože stěžovatel ve své ústavní
stížnosti tvrdí takový zásah do ústavně zaručených základních práv
a svobod, a to konkrétně čl. 36 Listiny, nezbylo než se věcí
zabývat. V této souvislosti dlužno předeslat, že Ústavní soud není
vázán důvody uvedenými v ústavní stížnosti. Z připojeného spisu
Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 148/93, Ústavní soud zjistil,
že stěžovatel vydražil v dražbě dle zák. č. 427/1990 Sb. dne 19.
10. 1991 provozní jednotku hotelu v Ch. Dne 18. 11. 1991 oznámil,
že není s to vydraženou cenu uhradit. Dále bylo zjištěno, že
rozhodnutím ministra pro správu národního majetku a jeho
privatizaci ze dne 1. 4. 1993 byl zamítnut rozklad a potvrzeno
rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci ze dne 5. 11. 1992, kterým bylo stěžovateli na základě
§11 odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb., ve znění zák. č. 429/1991 Sb.,
uloženo zaplatit zvláštní poplatek ve výši 5.000.000,- Kč, tj. 25
% z vydražené ceny provozní jednotky. Proti tomuto rozhodnutí
podal stěžovatel žalobu dle části páté, hlavy druhé o.s.ř., kterou
Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne
20. 10. 1995 zamítl, když dospěl k závěru, že vlastnictví nabyté
v dražbě je vlastnictví nabyté na základě jiné skutečnosti. Dále
dospěl k závěru, že v případě uložení povinnosti zaplatit zvláštní
poplatek až dle zák. č. 429/1991 Sb. se nejedná o retroaktivitu,
neboť právní vztah vzniklý na základě zák. č. 427/1990 Sb. je
vztahem soukromoprávním, zatímco vztah dle zák. č. 429/1991 Sb. je
vztahem veřejnoprávním, byť mezi totožnými subjekty. Pokud jde
o protiústavnost ustanovení §11 odst. 2, vrchní soud potvrdil, že
pokutu vlastně ukládá jedna z rovných stran právního vztahu,
i mnohost důvodů, pro které dochází k nezaplacení vydražené ceny,
včetně těch, které nejsou závislé na chování vydražitele, a dospěl
k závěru, že diskreční oprávnění se jeví neúměrně široké, nicméně
nikoliv neústavní, s tím, že nelze na daný případ analogicky
vztáhnout lhůty dle přestupkového zákona, když nezaplacení ceny ve
lhůtě není uvedeným ani jiným zákonem prohlášeno za přestupek,
proto bylo v dané věci správně postupováno dle správního řádu (§1 zák. č. 71/1967 Sb.) a dle §1 a argumentem a contrario dle
§7 odst. 2; §14 zák. č. 500/1990 Sb. Ohledně vyloučení kontroly
rozhodování nezávislým orgánem zcela nebo zčásti vrchní soud
konstatoval, že je to věcí zákonodárce. Stejně tak nebyla shledána
vrchním soudem protiústavnost v neexistenci přechodných
ustanovení.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele spolu s připojeným
spisem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 148/93, a na rozdíl od
vrchního soudu dospěl k závěru, že vlastnictví nabývané dle §9
odst. 1; §11 odst. 1 zákona o malé privatizaci (zák. č. 427/1990
Sb., ve znění pozdějších předpisů), není vlastnictví nabývané na
základě jiné skutečnosti, ale naopak má za to, že nabytí věci ve
veřejné dražbě se uskutečňuje přijetím nabídky, tedy smlouvou, kde
stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky, neboli
formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze
totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem
dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby.
Ostatně i znění §1, §2 aj. zákona o malé privatizaci hovoří
výslovně o převodu. Do tohoto smluvního vztahu nelze dle názoru
Ústavního soudu vstoupit s přihlédnutím k právním předpisům, které
v době, kdy tento smluvní vztah vznikl, ještě neexistovaly, neboť
by šlo o retroaktivitu. Jestliže tedy v dané věci smluvní vztah
vznikl dle zákona č. 427/1990 Sb., tj. dne 19. 10. 1991, nelze
aplikovat zák. č. 429/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. 11.
1991. Protože jedním z principů právního státu (čl. 1 Ústavy) je
pravidlo, že právní předpis nepůsobí nazpět tzv. zákaz
retroaktivity, z něhož plyne nutnost každý ústavně možný případ
retroaktivity zakotvit expressis verbis v zákoně (srov. též nález
Ústavního soudu ČSFR, sp. zn. Pl. ÚS 78/92), přičemž zák. č.
429/1991 Sb., který byl aplikován, nemá výslovného ustanovení, jež
by retroaktivitu založilo, došlo aplikací §11 odst. 2 dle zák. č.
427/1990 Sb., ve znění zák. č. 429/1991 Sb., k porušení čl. 1
Ústavy. Navíc uložením povinnosti zaplatit zvláštní poplatek bez
zákonného podkladu, protože zák. č. 427/1990 Sb. v době vzniku
právního vztahu zvláštní poplatek neznal (srov. znění §11 odst.
2 uvedeného zákona, ve znění do 31. 10. 1991, a od účinnosti zák.
č. 429/1991 Sb., tj. od 1. 11. 1991), došlo současně i k porušení
čl. 11 odst. 5 Listiny, v němž se stanoví, že daně a poplatky lze
ukládat jen na základě zákona.
Z důvodů shora uvedených nezbylo než napadené rozhodnutí,
kterým došlo k porušení čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 5 Listiny dle
§82 odst. 1, 2 písm. a) a 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
zrušit. Vzhledem k tomu, že si Ústavní soud pro účely rozhodnutí
vystačil s porušením čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 5 Listiny,
nezabýval se již tvrzeným porušením čl. 36 Listiny.
Návrhu na zrušení ustanovení §11 odst. 2 zák. č. 427/1990
Sb. nelze vyhovět, neboť jeho aplikace je v dané věci irelevantní,
proto také nebylo postupováno dle §78 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. 2. 1997
USZPPFO
Zrušení práv.předpisu-návrh fyzické či práv.osoby
3 ČR