ECLI:CZ:US:1997:2.US.322.96
sp. zn. II. ÚS 322/96
Usnesení
II. ÚS 322/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele MUDr. E.Y.U., zastoupeného advokátem J.H., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 2 Tvno 26/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. 6 Ntv 20/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tvno 26/96, ze dne 23. 10. 1996, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. 6 Ntv 20/96, kterým byla prodloužena vazba navrhovatele podle §71 odst. 3 tr. ř. do 14. 3. 1997.
Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že navrhovatel je stíhán v trestní věci vedené u Policie ČR, pod sp. zn. MVV 140/94-145. Výše jmenovaný (u obecných soudů obviněný) je v této trestní věci stíhán pro trestné činy blíže specifikované v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. 6 Ntv 20/96. Mimo jiné je obžalobou podanou u Městského, soudu v Praze obviněnému MUDr. E. Y. Ú., kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, čímž se zvláště zabýval i Nejvyšší soud ČR v naříkaném rozhodnutí.
Protože dvouletá lhůta trvání vazby obviněného končila 14. 9. 1996 a v této lhůtě dle orgánů činných v trestním řízení nebylo možno opatřit všechny důkazy, Vrchní soud v Praze výše uvedeným usnesením na návrh Vrchního státního zástupce prodloužil lhůtu vazby obviněného do uvedeného data.
U obecných soudů navrhovatel namítal, že neučinil nic, z čeho by bylo možno dovozovat důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. nebo §67 písm. b) tr. ř. Důvodem, proč jeho trestní stíhání nebylo dosud skončeno, nebyla dle navrhovatele objektivní
II. ÚS 322/96
obtížnost této věci, ale závažná pochybení orgánů přípravného řízení.
Nejvyšší soud se ve svém usnesení ztotožnil s důvody vazby navrhovatele, jak jsou dovozeny v napadeném usnesení vrchního soudu a dospěl k závěru, že v jeho případě, vzhledem k tomu, že jde o objasnění obzvláště závažné trestné činnosti po skutkové i právní stránce mimořádně složité a vzhledem k tomu, že orgány přípravného řízení opatřují v současné době bez zjistitelných průtahů důkazy, jejichž opatření jim bylo soudy uloženo, je zamítnutí stížnosti proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze namístě. Dle Nejvyššího soudu, jak vyplývá z naříkaného usnesení, naprosto reálně hrozí, že pokud by byl v této fázi řízení obviněný propuštěn na svobodu, bude podstatně ztíženo, ne-li dokonce zmařeno dosažení účelu tohoto trestního řízení. Nejvyšší soud ani neshledal důvody k nahrazení této vazby zárukou či slibem ve smyslu §73 tr. ř., resp. peněžitou zárukou podle §73a tr. ř.
Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl navrhovatel jako poslední prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost byla ústavnímu soudu doručena ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Navrhovatel byl při podání ústavní stížnosti zastoupen v souladu s ustanovením §30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost přípustnou.
Navrhovatel napadá předmětné usnesení Nejvyššího soudu ČR v prvé řadě z toho důvodu, že je mu upíráno právo na osobní svobodu na tom základě, že je cizím státním příslušníkem. Jediným důvodem, který byl otevřeněji či zastřeněji opakován, je dle navrhovatele jeho statut cizince s výraznými vztahy do zahraničí. Dále uvádí, že je mu v rozporu s účelem trestního řízení, jímž je "fair proces", upíráno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a je tak ignorována i presumpce neviny. Z výše uvedeného pak dle navrhovatele při rozhodování o prodloužení vazby bylo kromě existence zákonného vazebního důvodu nutno prokázat vážné důvody, v důsledku kterých nebylo možno řízení ukončit (§71 odst. 3 věta druhá tr. ř.). Nejvyšší soud dle navrhovatele formálně právně zdůvodnil své rozhodnutí tím, že objasnění věci (stíhání pro podvod) je po skutkové i právní stránce mimořádně složité. Navíc dospěl k závěru, že orgány přípravného řízení opatřují v současné době důkazy bez zjistitelných průtahů nebo závad. S tím navrhovatel nesouhlasí, neboť - pokud jde o objasnění tzv. podvodného úmyslu - obviněný všechny navrhované důkazy sám navrhoval a tyto byly vyšetřovatelem i dozorujícím státním zástupcem jako neopodstatněné původně zamítnuty. Pokud jde o obvinění z podvodů, jde dle navrhovatele o zcela účelovou konstrukci. Nakolik se pečlivě otázkou zabýval Nejvyšší soud, svědčí dle navrhovatele i vyčíslení údajné škody (40 milionů korun namísto 28 655 909 Kč).
Prodlení s ukončením trestního řízení a držení ve vazbě je dle navrhovatele též v rozporu s čl.38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť v řízení, dle navrhovatele, snad záměrně dochází ke zbytečným průtahům a také s čl. 5 odst. 3 Úmluvy o
II. ÚS 322/96
ochraně lidských práv a základních svobod, podle níž má každý právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení, Nejvyšší soud ČR, zastupovaný předsedou jeho senátu JUDr. J.F. Ten ve svém vyjádření uvedl, že velká většina námitek se nezakládá na skutečnosti nebo skutečnost zkresluje a překrucuje. Poukázal na to, že obecné soudy všech stupňů, jež v této navrhovatelově věci dosud rozhodovaly, dovodily, že jeho vazba je důvodná z hlediska §67 písm. a), b) tr. ř., tj. z hlediska vazby útěkové a kolizní. V tomto směru plně odkázal na rozhodnutí uvedených soudů, v nichž je podrobně vyloženo, proč u obviněného MUDr. E. Y. U., jenž jako cizí státní příslušník s výraznými vazbami do zahraničí, je v České republice stíhán pro zvlášť závažný úmyslný majetkový trestný čin spojený se škodou ve výši několika desítek milionů Kč, je důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by uprchl, aby se tak trestním důsledkům tohoto svého jednání vyhnul /§67 písm. a) tr. ř./. Stejně tak je v těchto rozhodnutích vyloženo, proč přetrvává obava z jeho působení na dosud nevyslechnuté svědky, resp. spoluobviněné /§67 písm. b) tr. ř./.
Pokud jde o podmínky §71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení této vazby, dle Nejvyššího soudu ČR v Brně o tak složitou věc skutečně jde. Pokud navrhovatel poukazuje na početní chybu
(necelých 30 milionů Kč namísto necelých 40 milionů Kč, jak se uvádí nepřesně v napadeném usnesení), nic to nemění na závažnosti projednávaného případu.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo tak dle tvrzení NS vydáno za situace, kdy s ohledem na obtížnost věci nebylo možno stěžovatelovo trestní stíhání skončit v obecné dvouleté vazební lhůtě. Na druhé straně, pokud by byl stěžovatel v době rozhodování Nejvyššího soudu v Brně propuštěn na svobodu, hrozilo reálné nebezpečí, že svým útěkem a nepřípustným ovlivňováním dokazování přinejmenším "podstatně ztíží dosažení účelu řízení" v této závažné trestní věci ve smyslu §1 odst. 1 tr. ř. Konečně i doba necelých pěti měsíců, na kterou byla stěžovatelova vazba prodloužena, se za dané situace jevila jako "nezbytně nutná" k dokončení základního dokazování v přípravném řízení.
Na tomto základě ústavní soud posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, tvrzení účastníků řízení a posouzením právního stavu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Navrhovatel pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Ústavní soud ovšem není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných trestním zákonem a trestním řádem, pokud takové porušení současně nezakládá porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
II. ÚS 322/96
Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy. Počáteční řízení ve věci navrhovatele nebylo prosto chyb a určitých nejistot orgánů činných v přípravném řízení. Na ně bylo reagováno usneseními Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a vrácení věci státnímu zástupci k došetření. V dalším řízení však nejen soudy, ale i orgány přípravného řízení prováděly jednotlivé procesní úkony bez zjistitelných průtahů nebo jiných obdobných závad. Nelze přisvědčit navrhovateli, pokud se dovolává porušení ústavního principu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Z předloženého spisového materiálu ústavní soud neshledal porušení tohoto principu v probíhajícím řízení. Nejvyšší soud ČR se délkou řízení zabýval a hodnotil přitom mimořádnou složitost objasňování vyšetřované trestné činnosti po skutkové stránce a zkoumal rovněž, zda k neodůvodněným průtahům v řízení nedochází. Ústavní soud zastává názor, že obecným soudům musí být dán vždy určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu. To se týká i posuzované záležitosti. Svým postupem proto ani jeden ze soudů nezasáhl do základního práva stěžovatele.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jediným důvodem, který byl otevřeněji či zastřeněji opakován, byl jeho status cizince s výraznými vztahy do zahraničí. Jinak řečeno, navrhovatel napadá předmětné usnesení Nejvyššího soudu ČR z toho důvodu, že je mu upíráno právo na osobní svobodu na tom základě, že je cizí státní příslušník. K tomu je třeba konstatovat, že podle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný do vazby vzat jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména hrozí-li mu vysoký trest. Obecné soudy přihlédly při prodloužení vazby ke skutečnostem, že navrhovatel je stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu, za který mu hrozí vysoký trest. V rozporu s tvrzením navrhovatele tak jeho cizí státní příslušnost proto nebyla zdaleka jediným důvodem jeho dalšího držení ve vazbě, byť se tato skutečnost v odůvodnění ústavní stížnosti rovněž uvádí.
V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že ústavní zásady soudního řízení jsou povolány chránit nejen práva navrhovatele, nýbrž musí zajistit náležité zjištění trestního činu a spravedlivého potrestání pachatele. Má-li proto soud poskytovat ochranu právům ve smyslu "fair play" dopadá ustanovení čl. 90 Ústavy ČR nejen na práva navrhovatele, ale i ostatních účastníků trestního řízení.
Konečně navrhovatel namítá porušení presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ani v tomto případě ústavní soud porušení této zásady neshledal a navrhovatel to ani neprokázal. To se týká i ostatních ústavních a mezinárodně právních předpisů, kterých se navrhovatel dovolává, avšak jejich konkrétní porušení Nejvyšším soudem ČR nijak nezdůvodňuje.
II. ÚS 322/96
Ústavní soud není odvolací instancí, a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o důvodnosti prodloužení trvání vazby. Nepřísluší mu to. Pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nedošlo. Navrhovatel to neprokázal u žádného z ustanovení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž porušení vůči své osobě namítá v takové míře, aby to odůvodnilo zásah Ústavního soudu. Přitom pouze porušení základních práv a svobod může být oním důvodem, který by opodstatnil jinak ústavně výjimečně připuštěnou možnost zásahu do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci /čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR/.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 1997
Vojtěch Cepl
Soudce Ústavního soudu