ECLI:CZ:US:1997:2.US.345.96
sp. zn. II. ÚS 345/96
Usnesení
II. ÚS 345/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele F.V., zastoupeného JUDr. M.S., proti: 1) sdělení OSSZ v L., ze dne 31. 5. 1996, čj. OSVC/ZK/96, a ze dne 25. 7. 1996, 2) rozhodnutí O.ú. v L., ze dne 29. 10. 1996, čj. 21/96/386R/552A/For, a o návrhu na zrušení §145b odst. 3 písm. c), §145d odst. 2 písm. c) zák. č. 100/1988 Sb., ve znění změn a doplňků, §56 odst. 3 zák. č. 582/1991 Sb., ve znění změn a doplňků, a poslední věty odst. 7 č1. XVII zák. č. 160/1.995 Sb., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve svém návrhu domáhal zrušení sdělení OSSZ ze dne 31. 5. 1996, čj. OSVC/ZK/96, a sdělení ze dne 25. 7. 1996, která se týkala neproplacení pracovní neschopnosti, resp. dávek nemocenského pojištění. Současně se domáhal, aby OSSZ bylo zakázáno pokračovat v porušování práv zaručených všem občanům v ustanovení čl. 1, čl. 3 a odst. 3 čl. -_ 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo jí nařízeno nově rozhodnout o proplacení pracovní neschopnosti. Dále se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí O.ú. v L., ze dne 29. 10. 1996, čj. 21/96/386R/552A/For, s tím,
II. ÚS 345/96
aby O.ú. v L., bylo zakázáno pokračovat v porušování práv zaručených všem občanům v ustanovení č1. 1 a 3; č1. 26 odst. 3 Listiny a dále, aby mu bylo uloženo nově rozhodnout o sociální dávce.
Stěžovatel se spolu s ústavní stížností domáhal zrušení ustanovení písm. c) odst. 2 §145d a ustanovení písm. c) odst. 3 §145b zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších změn a doplňků, dále zrušení ustanovení odst. 3 §56 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších změn a doplňků, protože těmito ustanoveními jsou porušena Listinou zaručená práva na rovné právo všech občanů před zákonem při hmotném zajištění občanů pro případ, že bez své viny nemohou získat prostředky pro své životní potřeby prací, jak má na mysli čl. 1 a čl. 3 a č1. 26 odst. 3 Listiny.
Podáním ze dne 6. 1. 1997 pak stěžovatel ústavní stížnost doplnil o návrh na zrušení poslední věty ustanovení odst. 7 čl. XVII zák. č. 160/1995 Sb. s odůvodněním, že je sice přesvědčen, že uvedené ustanovení nerozšiřuje zákonné důvody zániku účasti osoby samostatně výdělečné činné, resp. spolupracující osoby, na nemocenském pojištění, nicméně že nelze vyloučit jiný výklad.
Stěžovatel rovněž požádal o prominutí zmeškání 60 denní lhůty dle §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. pro případ, že by tato počala běžet dne 25. 7. 1996 nebo 31. 5. 1996.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele včetně jejích příloh, zejména napadená sdělení OSSZ, tj. sdělení ze dne 31. 5. 1996, adresované stěžovateli, o neproplacení pracovní neschopnosti, tohoto znění: "Sdělujeme Vám, že pracovní neschopnost od 16. 3. 1996 dosud nemůžeme proplatit, neboť k nemocenskému pojištění jste přihlášen od 1. 3. 1996. První pracovní neschopnost je možno proplatit, pokud vznikne po 3 měsících ode dne přihlášení", a sdělení ze dne
II. ÚS 345/96
25. 7. 1996, adresované manželce stěžovatele; dále přezkoumal žádost o poskytnutí informací právní zástupkyně stěžovatele ze dne 27. 11. 1996, adresované OSSZ, a odpověď na tuto žádost ze dne 18. 12. 1996 a konečně též napadené rozhodnutí O.ú. ze dne 29. 10. 1996, čj. 21/96/386R/552 A/For, a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost nepřípustnou. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelova ústavní stížnost směřuje proti sdělení OSSZ ze dne 31. 5. 1996, a dále proti sdělení ze dne 25. 7. 1996, které je odpovědí OSSZ na dopis manželky stěžovatele, jíž je také sdělení adresováno. Napadená sdělení byla vydána OSSZ v L. v rámci postupu dle §56 zák. č. 582/1991 Sb. Uvedený zákon č. 582/1991 Sb. přitom obsahuje v §57 odst. 1 písm. a) možnost domáhat se vydání rozhodnutí o sporném nároku. Protože ústavní stížnost je chápána jako krajní prostředek ochrany práv a stěžovatel nijak nedoložil, že by se alespoň pokusil docílit ze strany OSSZ postupu dle §57 uvedeného zákona a ten že zůstal nečinný, má Ústavní soud za to, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli přiznává. Navíc pak sdělení ze dne 25. 7. 1996 je adresováno a bylo odpovědí na dopis nikoliv stěžovatele, ale jeho manželky, čímž není v tomto případě splněna ani náležitost ústavní stížnosti dle §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., totiž že by byl stěžovatel na tomto sdělení jakkoliv participoval. Stejně tak má Ústavní soud za to, že jde o ústavní stížnost nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, pokud směřuje proti rozhodnutí O.ú. v L. ze dne 29. 10. 1996, čj. 21/96/386R/552A/For, neboť nejde o žádný z případů uvedených v §248 odst. 1 a 2 o.s.ř., a to ani pokud jde o písm. i) (když v daném případě je napadený akt nepochybně rozhodnutím), a v nichž soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů, nebo v nichž podle odst. 3 cit. ustanovení jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A), která jsou součástí tohoto zákona, jakož i rozhodnutí, jejichž
II. ÚS 345/96
přezkoumávání vylučují zvláštní zákony. Navíc pokud jde o toto rozhodnutí o.ú., stěžovatel neuvedl, v čem zakládá porušení jeho základních práv a svobod, když protiústavnost vytýká pouze napadeným sdělením a právní úpravě s nimi korespondující. Konečně podle názoru Ústavního soudu nelze v projednávané věci aplikovat ani ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, jestliže svým významem podstatně přesahuje vlastní zájem stěžovatele. Výjimku lze totiž připustit jen v mimořádných případech, kdy je ohrožena efektivita ochrany základních práv a svobod. Tak tomu však v daném případě evidentně není a naopak je na stěžovateli, aby všemu tomu, čím své právo individualizuje, dal průchod vyčerpáním všech procesních prostředků. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že zák. č. 182/1993 Sb. institut prominutí zmeškání 60 denní lhůty upravené v §72 odst. 2 uvedeného zákona nezná.
Z důvodů shora uvedených nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení právních předpisů se Ústavní soud nezabýval, neboť takový postup by byl možný jen pokud by ústavní stížnost přijal. Ústavní soud však ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 10. 6. 1997 soudkyně ústavního soudu