ECLI:CZ:US:1997:2.US.349.97
sp. zn. II. ÚS 349/97
Usnesení
II. ÚS 349/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele K.H.H.-Sch., zastoupeného advokátem JUDr. I.P., o návrhu ze dne 18. 9. 1997, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 1997, čj. 2 Cdon 814/97-56, kterým bylo odmítnuto dovolání, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 1996, čj. 18 Co 355/96-32, potvrzujícímu usnesení obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 1996, čj. 16 C 146/95-21, o zastavení řízení dle §43 odst. 2 o.s.ř., neboť navrhovatel (nyní stěžovatel) nevyhověl přes poučení soudu výzvě na doplnění žaloby dle §79 odst. 1 o.s.ř., když neuvedl konkrétně, ohledně kterých movitých a nemovitých věcí se domáhá určení, že majetek byl konfiskován neprávem a že nikdy nepřestal být jeho vlastníkem.
II. ÚS 349/97
V odůvodnění stížnosti uvedl, že soudy se vyhýbají rozhodnutí, vrší formálně právní překážky, přičemž navrhovatel nereflektuje nárok na vydání celého majetku, ale postačila by mu morální satisfakce a vydání rodinných věcí a usedlosti D. s přilehlými pozemky.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti zák. č. 182/1993 Sb., byl navrhovatel vyzván, aby ve lhůtě do 10 dnů odstranil vady návrhu, mimo jiné, aby s odkazem na §34, §72 a §82 zák. č. 182/1993 Sb. upřesnil petit, tj. sdělil, jak má Ústavní soud rozhodnout, a uvedl, konkrétně které základní právo nebo svoboda bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR porušeno s tím, že pokud stížnost nebude takto doplněna, bude návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Stěžovatel svůj návrh doplnil sdělením ze dne 20. 10. 1997, kde uvedl, že soudy opakovaně požadovaly specifikaci majetku, který byl protiprávně zkonfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Znovu opakoval, že důrazem na formálně právní náležitosti a tím, že soudy nevyslovily, že konfiskace majetku byla protiprávní, došlo k porušení práv rakouského občana, resultujících z mezistátní smlouvy s R. o odškodnění oprávněných nároků rakouských občanů.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, dle kterých je v žalobě na určení vlastnického práva stěžovatele k movitému a nemovitému majetku nutné tento majetek specifikovat, a trvá na tom, aby obecné soudy bez ohledu na to, že petit návrhu neodpovídá požadavkům ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. nejen ve věci jeho žalobního návrhu na určení, že rodinný majetek byl konfiskován neprávem a že nikdy nepřestal být jeho vlastníkem, jednaly, ale také mu vyhověly.
II. ÚS 349/97
Napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 814/97, ze dne 10. 7. 1997, kterým bylo odmítnuto dovolání pro nepřípustnost dle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přímo po věcné ani procesní stránce nic nenamítá.
Ústavní soud na základě předeslaného obsahu ústavní stížnosti a po přezkoumání i jejích příloh dospěl k závěru, že pokud navrhovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, je stížnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zjevně neopodstatněná, neboť tomuto usnesení, které se týkalo toliko otázky přípustnosti dovolání, nelze z hlediska zákonnosti a tím i ústavnosti nic vytknout. Pokud stěžovatel namítá protiústavnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 1996, sp. zn. 18 Co 355/96, nelze než konstatovat, že se jedná s ohledem na ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne právní moci posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené tímto zákonem, neboť vzhledem k úpravě obsažené v o.s.ř. a citované v rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek ochrany práv ve smyslu citovaného ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb. (viz judikatura Ústavního soudu, např. III. ÚS 40/93, II. ÚS 207/96). Za této situace byl návrh, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 814/97, odmítnut jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., zatímco návrh směřující proti usnesení městského soudu ze dne 30. 8. 1996, sp. zn. 18 Co 355/96, byl odmítnut jako návrh podaný po uplynutí 60 denní lhůty stanovené zákonem dle §43 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, když navíc Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel přes výzvu soudu neodstranil vady návrhu ve lhůtě k tomu určené, a to proto, že dosud neuvedl, které základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy, tj. mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, bylo porušeno, a stejně tak nedoplnil svůj návrh o petit, který by odpovídal požadavkům zák. č. 182/1993 Sb., zejména §82, ve
II. ÚS 349/97
spojení s §72, když se domáhá vydání nálezu, kterým by ústavní soud vyhověl stížnosti stěžovatele a vyslovil, že práva stěžovatele, resultující z mezistátní smlouvy s R. o odškodnění oprávněných nároků rakouských občanů, byla porušena tím, že soudy ČR nevyslovily - neurčily skutečnost, že konfiskace majetku stěžovatele byla protiprávní a že tento nebyl dosud odškodněn, to vše s tím důsledkem, že návrh byl odmítnut taktéž i dle §43 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona jako návrh, jehož vady nebyly odstraněny ve lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti tomuto ustanovení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 17. 11. 1997 soudkyně Ústavního soudu