ECLI:CZ:US:1997:2.US.354.96
sp. zn. II. ÚS 354/96
Usnesení
II. ÚS 354/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Z.J., zastoupeného advokátem JUDr. O.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 973/96, ze dne 1. 10. 1996, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 409/96, a Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 22/93, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 12. 1996, se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní, podmínky.
V ústavní stížnosti navrhovatel objasnil, že na základě kolektivní smlouvy DO mu mělo být v případě rozvázání pracovního poměru vyplaceno fakultativní odstupné a jednorázová
II. ÚS 354/96 náhrada věrnostního přídavku horníků (dále jen "VPH").
Navrhovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, dle kterých je kolektivní smlouva, uzavřená mezi K - O - O, a. s., , nadřazena kolektivní smlouvě ze dne 15. 3. 1991, uzavřené mezi D J.Š., a odborovými organizacemi ZF D J.Š. Navrhovatel se domnívá, že hodnocení platnosti a účinnosti kolektivních smluv ze strany Nejvyššího soudu i ostatních soudů, které ve věci rozhodovaly, je v rozporu s ustanovením §4 zák. č. 2/1991 Sb. Navrhovatel je přesvědčen, že kolektivní smlouva mezi D J.Š., a odborovou organizací, jako smlouva tzv. nižší, která neupravuje nároky zaměstnanců v menším rozsahu než vyšší kolektivní smlouva, je závaznou pro pracovníky organizace, není neplatná a měly být podle ní hodnoceny jeho nároky. Navrhovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §83 zák. č. 182/1993 Sb. rozhodl o úhradě nákladů vzniklých podáním ústavní stížnosti.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že jakožto nejvyšší orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR).
V tomto smyslu z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 22/93, Ústavní soud zjistil, že podstatou sporu byla otázka, zda žalobce má nárok na výplatu fakultativního odstupného a fakultativní náhrady VPH podle kolektivní smlouvy uzavřené mezi K, O a O, a. s., na rok 1991, nebo podle dodatku, resp. smlouvy uzavřené mezi D J.Š. a odborovými organizacemi ZF D J.Š. Obecné soudy se touto otázkou skutkově i právně zabývaly a v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je nutné
II. ÚS 354/96
posuzovat nejen podle dodatku ke kolektivní smlouvě, ale i podle kolektivní smlouvy uzavřené mezi K., O. a O., a. s., která nárok na fakultativní odstupné a VPH váže na splnění odkládacích podmínek, tzn. na předpoklad vytvoření finančních zdrojů a na uzavření dohody mezi představenstvem a. s. O., a K.
Obecné soudy přitom v řízení postupovaly jak v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, tak příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn za účasti stran sporu a způsobem stanoveným procesními předpisy (§120 a 132 o.s.ř.). V rámci volného hodnocení důkazů soudy učinily závěr o neoprávněnosti žaloby, který v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku řádně objasnily.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatel se ani porušení základních práv chráněných ustanoveními hlavy páté Listiny nedovolává, ale pouze opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Podstata ústavní stížnosti je jen polemikou se závěry obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu argumentů, uvedených v odvolání a posléze dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role přezkumné instance, která mu však s odvoláním na č1. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy po provedeném řízení nevyhověly návrhu stěžovatele, není sama o sobě důvodem pro podání ústavní stížnosti.
Ke stěžovatelově námitce ohledně porušení čl. 28 Listiny Ústavní soud uvádí, že práva na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), jejich porušení však navrhovatel nenamítal, když poukazoval pouze na nesprávné právní posouzení v otázce platnosti a neplatnosti kolektivních smluv s odkazem na §4 zák. č. 2/1991 Sb., v němž se stanoví náležitosti kolektivní smlouvy a důvody její neplatnosti.
II. ÚS 354/96
Z důvodů shora uvedených nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
V důsledku shora uvedeného, totiž proto, že ústavní stížnost nebyla přijata, nebylo Ústavním soudem rozhodováno ani dle §83 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o náhradě nákladů zastoupení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 14. 3. 1997 soudkyně Ústavního soudu ČR
Za správnost vyhotovení: