Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.03.1997, sp. zn. II. ÚS 82/95 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 31/7 SbNU 201 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.82.95

sp. zn. II. ÚS 82/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti E. D.,J. J. a V. J. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 1995, sp.zn.10 Ca 3/1995, takto: Ústavní stížnost se zamítá. o d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti uvádí stěžovatelé, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 25.1.1995, sp.zn. 10 Ca 3/95, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 11.10.1994, čj. PÚ 1477/94 - Bar/48. Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé nejsou vlastníky části pozemkové parcely 1000/1, ostatní plocha o výměře 1778 m2 v obci a v katastrálním území T. Navrhovatelé uvádí, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jak napadeným rozsudkem, tak i oběma řízeními mu předcházejícími, byla porušena jejich základní práva deklarovaná v článku 11, odst. 1,2,4 Listiny základních práv a svobod ( dále jen Listina). Porušení citovaného článku Listiny spatřují navrhovatelé v nerespektování znění §6 odst.1 písm.m) a r) zákona č.229/1991 Sb. ve znění novel, která jim podle jejich názoru zakládají nárok na vydání nemovitosti v případě, že tato přešla na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, a to v případě pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna (§6 odst.l písm.m) zák.č.229/1995 Sb.), anebo v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst.1 písm. r). Požadovaná nemovitost, pozemek o výměře 1778 m2 k.ú. T. byl vyvlastněn na základě rozhodnutí odboru výstavby MěNV v T., ze dne 12.12.1966, zn. Výst. 2848/66-B1, z důvodu schváleného směrného a zastavovacího plánu města T. a měl sloužit společně s dalšími vyvlastněnými nemovitostmi k rozšíření rekreačního střediska a výstavby loděnice v T.. Právním důvodem provedeného vyvlastnění byl §18 zák.č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, a dále ustanovení §43 a následujících vyhlášky č.144/1959 Ú.l. Stěžovatelé dále dovozují, že k vyvlastnění pozemku v roce 1966 došlo na základě jiných plánovacích aktů než těch, které byly stanoveny státním plánem rozvoje národního hospodářství, tj. v daném případě zastavovacím plánem města T., jehož podle tehdy platných právních předpisů mohlo být použito jen v případě a k účelu zřizování stavby a ne pro účely jiné. V této souvislosti stěžovatelé připomínají, že předmětný pozemek nikdy nebyl zastavěn a nemůže tedy sloužit k využívání stavby, protože v dané lokalitě žádná stavba nestojí. Pokud se týká stavby převlékacích boxů, pak tyto boxy nejsou stavbami ve smyslu stavebních předpisů. K samotnému vyvlastňovacímu řízení podotýkají, že tímto postupem bylo porušeno právo uvedené v článku 11 odst. 4 Ústavy, (správně zřejmě čl.11 odst.4 Listiny), neboť tento postup byl v době jeho realizace protiústavní. Stěžovatelé souhlasí se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích potud, pokud tento soud zjistil, že předmětný pozemek je začleněn do areálu koupaliště a že tedy pro účel užívání staveb umístěných v areálu loděnice jej využívat nelze. Pokud se týká zjištění soudu, že pozemek nelze v právním smyslu považovat za samostatnou věc, považují takovéto zjištění za protiústavní a diskriminující, odporující znění článku 11 odst.1 Listiny. Domnívají se, že jde o porušení zásady rovnosti subjektů, pokud krajský soud vyvodil, že pozemky tvořící areál koupaliště musí být nezbytně v majetku obce. Navíc argumentují i skutečností, že vyvlastnitel nedodržel 2letou lhůtu k započetí užívání vyvlastněných nemovitostí k daným účelům, a to od nabytí právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí, když právní předchůdci navrhovatelů pozemek užívali jako zahradu po celou řadu let po jejím vyvlastnění. Ztotožňovat lokalitu koupaliště se stavbou ve smyslu stavebního zákona není správné, protože koupaliště tvoří jenom pozemky. Stěžovatelé tvrdí, že v daném případě byla jim i jejich právním předchůdcům odepřena ochrana vlastnictví, což je v rozporu s článkem 11 odst.1 Listiny. Navrhují proto, aby Ústavní soud ČR ze všech shora uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ústavní soud ČR si k podané ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 3/95, a připojený spis pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze kterého zjistil následující : Pozemek p.č.261/13 role (nyní dle stavu v EN parcela č.1000/1)o výměře 1778 m2 obec i katastrální území T. byla vyvlastněna za finanční náhradu dle tehdy platných cenových předpisů. Finanční náhrada byla řádně proplacena. Pozemkový úřad se ve správním řízení nejprve zabýval otázkou, zda předmětný pozemek se stal součástí věci nové a zda nemovitost slouží účelu vyvlastnění. Při posuzování této otázky vycházel jednak ze stanoviska Okresní hygienické stanice v Jindřichově Hradci a dále ze znaleckého posudku soudního znalce ze dne 3.5.1994. Účelem znaleckého posudku bylo porovnání rozhodnutí o vyvlastnění se směrným územním plánem, a vyplývá z něj, že porovnáním se skutečností na místě samém bylo zjištěno, že vyvlastněné pozemky byly začleněny do areálu koupaliště a jsou i byly užívány k účelům, pro které byly vyvlastňovány. Jejich začleněním do nově vytvořených parcel se staly součástí věci nové. Užívání předmětného pozemku v rozporu se směrným územním plánem města T. nebylo zjištěno. Okresní hygienická stanice ve svém stanovisku uvedla, že plochy pozemků pro pláž u rybníka Svět v T. a stávající rozsah hygienických zařízení vyhovuje uváděné kapacitě koupaliště 2 500 návštěvníků. Z podaného opravného prostředku i protokolace ústního jednání před Krajským soudem v Českých Budějovicích vyplývá, že argumentace stěžovatelů obsažená v ústavní stížnosti byla již předmětem jednání u obecného soudu. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že přezkoumal opravným prostředkem napadené rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 11.10.1994, čj.PÚ 1477/94 - Bar/48, ve veřejném jednání a dospěl k závěru, že opravný prostředek stěžovatelů (dříve navrhovatelů) není důvodný. Návrh na vydání zemědělského majetku uplatnila již původní vlastnice R. J. a její dcera E. D. dne 29. srpna 1991. Po smrti R. J. v roce 1991 jsou podle rozhodnutí státního notářství v Jindřichově Hradci, čj. D 441/74 - 20, právními nástupci původních vlastníků jejich děti J. J., V. J. a E. D. Ve věci restituce vyvlastněného majetku proběhlo již předchozí řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 1992, čj. 10 Ca 64/92-9. Tímto rozsudkem bylo rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení také z toho důvodu, že nebylo skutkově prokázáno, zda předmětný pozemek byl či nebyl využíván k účelu provedeného vyvlastnění a zda byl zastavěn. Krajský soud převzal do svých skutkových zjištění závěry znaleckého posudku znalce V. F., který uvedl, že v době právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí existoval směrný plán města T. z roku 1959, kde dotčené území bylo řešeno jako rekreační a sportovní plocha, v členění interhotel, koupaliště, loděnice a vyhrazená zeleň. Podrobný územní plán zástavby z roku 1964 přebíral plošně údaje ze směrného plánu z roku 1959 a navrhoval rozmístění objektů v daném území. Stejná situace byla i v případě podrobného územního plánu asanace a rekonstrukce T. z roku 1967. Závěrem pak znalec konstatoval, že shora uvedeným vyvlastňovacím rozhodnutím z roku 1966 byly vyvlastňované pozemky začleněny buď do oplocovaných areálů koupaliště, nebo loděnice a byly i jsou nadále užívány k účelům, pro které byly vyvlastňovány. Pozemky se staly součástí věci nové a jejich užívání v rozporu se směrným územním plánem nebylo zjištěno. Nezastavěné plochy slouží pro aktivní odpočinek návštěvníků. Z připojeného snímku pozemkové mapy je zřejmé, že předmětný pozemek se nachází uprostřed areálu koupaliště, na tomto pozemku byly vybudovány rovněž převlékací boxy. Stanovisko okresního hygienika k danému problému konstatuje, že pro plánovanou kapacitu 2 500 návštěvníků musí být zajištěna minimální plocha 25 000 m2. Nejsou proto naplněny podmínky podle ustanovení §6 odst.1 písm.m) zákona č.229/1991 Sb. ve znění novel, neboť pozemek sice existuje, ale byl začleněn do areálu koupaliště a na pozemku jsou vybudovány převlékací boxy. O tom, že se předmětný pozemek stal částí věci nové v právním slova smyslu, svědčí i skutečnost, že podle zápisu v katastru nemovitostí se stal součástí parcely č. 1000/1 obec i k. ú. T.. Areál koupaliště je pak nutno považovat za jednu stavbu ve smyslu stavebního zákona. Pokud se týká námitky stěžovatelů, že vyvlastnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a je tedy dán restituční důvod podle §6 odst.1 písm.r) zákona 229/1991 Sb., pak krajský soud konstatoval, že úkolem přezkumného řízení není přezkoumávat již pravomocná správní rozhodnutí, nadto vydaná v roce 1966. Přesto však dovodil, že vyvlastnění bylo provedeno v souladu s vyvlastňovacími předpisy, zejména s ustanovením §18 odst.1 zák.č.87/1958 Sb., o stavebním řízení, které uvádí, že nejde-li o vyvlastnění pro uskutečnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství, lze nemovitost vyvlastnit, jen převažuje-li zájem na uskutečnění nebo užívání stavby a nebo na provedení asanace nad jiným oprávněným zájmem dosavadního vlastníka nebo jiného oprávněného subjektu. Rozpor v procesu vyvlastnění nebyl zjištěn ani při použití ustanovení §43 odst.3 vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu. K účelům deklarovaným restitučním rozhodnutím je pozemek i nadále využíván, takže nepřichází k úvahu ani použití §6 odst.1 písm.r) zák.229/1991 Sb. Navíc konstatuje krajský soud, že vydání pozemku je nemožné vzhledem k ustanovení §11 zák.229/1991 Sb., když tento pozemek byl již celý vyňat ze zemědělského půdního fondu a nelze jej nyní ani v budoucnu k zemědělským účelům využívat. Na základě výzvy Ústavního soudu ČR se k podané stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení a uvedl, že svým rozsudkem ze dne 25.1. 1995, čj. 10 Ca 3/95-19, potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jinřichově Hradci ze dne 11.10.1994, čj. PÚ 1477/94-Bar/48, jako zákonu odpovídající podle ustanovení §250 q odst.2 o.s.ř., když po jeho přezkoumání při nařízeném ústním jednání dospěl k závěru, že v projednávání věci není dán žádný z restitučních důvodů, uvedených v ustanovení §6 odst.1 zák. 229/1991 Sb. pro vydání požadovaných nemovitostí stěžovatelům. Dále poznamenal, že vyvlastnění pozemků pro zřízení pláže postihlo řadu soukromých vlastníků, ale pozemky byly vyvlastněny za účelem vybudování rekreačních zařízení u rybníka, nikoli za účelem politické persekuce právních předchůdců stěžovatelů. Podle názoru účastníka řízení, nevydáním pozemků stěžovatelům nemohlo dojít k porušení základních práv a svobod zakotvených v článku ll odst. 1, 2 a 4 Listiny. V ostatním odkazuje na písemné odůvodnění napadeného rozsudku. Z vedlejších účastníků se k podanému návrhu vyjádřil Okresní úřad - pozemkový úřad v Jindřichově Hradci. Ten ve zkratce shrnul dosavadní skutková zjištění, a to jak svá, tak i krajského soudu, která, jak uvádí, považuje za věcně správná a korespondující s platnou právní úpravou a skutečným stavem věci. Navrhuje odmítnutí podané stížnosti. Další z vedlejších účastníků- město T. - je přesvědčen, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, napadeným stížností, nebyla porušena základní práva stěžovatelů uvedená v článku 11 odst.1,2,4 Listiny a zcela se ztotožňuje jak s výrokem, tak i s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ústavní soud především konstatoval, že není nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ČR se může věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelé ve svém podání namítali. Navrhovatelé tvrdí,že jak ve vyvlastňovacím řízení konaném na základě rozhodnutí MěNV v T., odboru výstavby, ze dne 12.12. 1966, zn: Výst-2848/66-B1, tak v restitučním řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, došlo k porušení článku 11 odst.1 Listiny, které uvádí, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Namítané porušení odstavce 2 téhož článku pak konstatuje, že zákon stanoví, který majetek, nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu, smí být ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České republice. Ustanovení článku 11 odst.4 Listiny hovoří o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva, které je možné ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu. Pokud se týká článku 11 odst.1 Listiny, pak Ústavní soud ČR již několikrát judikoval (viz nález ÚS ČR uveřejněný pod číslem 41 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 3 ročník 1995- I), že toto ustanovení Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nelze proto hovořit o ochraně vlastnického práva u subjektů, kterým vlastnické právo k požadované nemovitosti nesvědčilo. Stěžovatelé v restitučním řízení pouze uplatnili tvrzený nárok na předmětný pozemek, to však nikoli z titulu existujícího vlastnického práva. Institut vyvlastnění má několik podstatných znaků, mezi něž patří veřejný zájem, odpovídající finanční náhrada a podmíněnost jeho použití. Je kategorií veřejného práva, a musí respektovat existenci zákona, v jehož mezích a na jehož základě bylo vyvlastnění provedeno. K projednávané věci bylo krajským soudem dostatečně srozumitelně konstatováno, že v době vyvlastnění zde byl dán jak veřejný zájem, tak i příslušná finanční náhrada, a to v mezích a za použití v té době platných zákonných norem. Je sice pravdou, že význam a rozsah kategorie veřejného zájmu se v průběhu politického a právního procesu mění, tak jak to konečně konstatuje i odstavec 2 článku 11 Listiny, je však vždy nutné sledovat, zda veřejný zájem je vymezen příslušnou platnou právní normou. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR nezjistil z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak ani v napadeném rozsudku tvrzené porušení shora uvedeného článku 11 odst. 1,2 a 4 Listiny, podanou ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl. Pro úplnost nálezu Ústavní soud konstatuje, že je nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků v důsledku jejich sloučení a přeparcelování resp. přečíslování, zváží-li se, že je to právě kolektivizace a scelování parcel kulaků a jiných třídních nepřátel, kterou má z.č. 229/1991 Sb. jako restituční předpis upřednostňující naturální princip napravit. Jinými slovy, nelze vyloučit vydání pozemků, které byly předmětem slučování a přeparcelování, neboť právě toto byl hlavní smysl a účel z.č. 229/1991 Sb. Je totiž nemyslitelné přistoupit na to, aby slučování v období totality jakožto výraz potlačování a likvidace soukromého vlastnictví pozemků bylo nakonec důvodem pro jejich nevydání. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 19.3.1997