ECLI:CZ:US:1997:2.US.96.96
sp. zn. II. ÚS 96/96
Usnesení
II. ÚS 96/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů V. a J.B., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.B., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 25. 1. 1996, čj. 10/96-1000, za účasti ministra zemědělství ČR, jako účastníka řízení, a ZD S., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se ve své včas podané ústavní stížnosti, doplněné přípisem ze dne 10. 5. 1996, domáhali zrušení rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 25. 1. 1996, čj. 10/96-1000, neboť jím mělo být porušeno jejich vlastnické právo, zaručené Ústavou ČR. V odůvodnění svého návrhu navrhovatelé uvedli, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 3. 1994,
II. ÚS 96/96
sp. zn. 01/94N-243, bylo ZD S. potvrzeno jako povinná osoba k poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář. Na základě podnětu podaného ZD S., k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení dle §65 zák. č. 71/1967 Sb., ministr zemědělství ČR rozhodnutím napadeným ústavní stížností určil jako povinnou osobu k poskytnutí náhrady podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."), za živý inventář a zásoby ZD S., a současně zamítl určení ZD S., jako osoby povinné k poskytnutí náhrady za mrtvý inventář navrhovatelům, s odůvodněním, že nebyly k dispozici dostatečné dokumenty, které by potvrzovaly vnos mrtvého inventáře. Navrhovatelé však mají za to, že nebylo prokázáno, že původní vlastník nevnesl mrtvý inventář, neboť není možné, aby třetí největší vlastník nemovitostí v obci nevnesl mrtvý inventář do JZD, navíc vnos živého inventáře je nesporný a logicky spjat s mrtvým inventářem, jehož vnos svědecky potvrdil A.B., dále zdůraznili realitu tehdejší doby, totiž že evidence vnosu mrtvého inventáře byla prováděna povrchně nebo vůbec ne.
Ministr zemědělství ČR ve vyjádření ze dne 14. 5. 1996 a 22. 7. 1996 uvedl, že v dokumentech, vztahujících se k projednávané věci, byl uveden pouze vnos živého inventáře a zásob s přesným finančním oceněním, naopak z dokladů generální inventury jasně vyplývá, že drtivá většina zemědělských strojů byla zakoupena v roce 1958, přičemž se jedná o stroje tažné nebo nesené traktorem, které nikdo před založením JZD nevlastnil. Předmětem vnosu mohly být pouze dva potahové vozy na gumách (invent. č. 652/1 a 652/2) s rokem výroby 1952. Dále ministr uvedl, že pokud by vlastnictví těchto vozů a jejich vnos do JZD byl některému z bývalých členů JZD svědecky doložen, bude mu nepochybně přiznána náhrada. Konečně ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami, podle kterých musel být s živým inventářem a zásobami předán i mrtvý inventář, se nelze ztotožnit, neboť z ustanovení zák. č. 69/1949 Sb., o JZD, ani z nařízení ministra zemědělství č. 75/1945, kterým se zákon o JZD provádí, nevyplývá,
II. ÚS 96/96
že by existovala zákonná povinnost sdružit veškerý majetek při vstupu do JZD.
ZD S., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření odmítlo porušení vlastnického práva navrhovatelů, jestliže správní orgány rozhodovaly pouze o určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za mrtvý inventář. Dále uvedlo, že celý obsah ústavní stížnosti je v podstatě pouze polemikou s napadeným rozhodnutím a že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí. Závěrem poukázalo na nevyužitou možnost domáhat se přezkoumání napadeného rozhodnutí soudní cestou.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí ministra ze dne 25. 1. 1996, pod čj. 10/96-1000, v následujícím znění: "Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, čj. O1/94N-243, ze dne 16. 3. 1994, se mění takto:
1. Povinnou osobou k poskytnutí náhrady podle §20 odst. 2 zákona o půdě za živý inventář a zásoby, vnesené J.B., do JZD Č. je podle §9 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., ve znění zák. č. 441/1992 Sb., ZD S., v likvidaci. Návrh na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za mrtvý inventář se zamítá", dospěl k závěru, že tímto formálně určujícím výrokem bylo fakticky rozhodnuto o povinnosti k plnění, a to pouze za živý inventář a zásoby. Protože takové rozhodnutí, jakožto rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, je rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu dle části páté, jehož navrhovatelé nevyužili (srov. §247 a násl. včetně přílohy A o.s.ř.), nezbylo než návrh dle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh nepřípustný s tím, že navrhovatelé nevyčerpali všechny procesní
II. ÚS 96/96
prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje.
V důsledku shora uvedeného, totiž proto, že ústavní stížnost nebyla přijata, nebylo Ústavním soudem rozhodováno ani dle §83 odst. 1 uvedeného zákona o náhradě nákladů zastoupení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 3. 3. 1997 soudkyně Ústavního soudu ČR