ECLI:CZ:US:1997:3.US.144.97
sp. zn. III. ÚS 144/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P., zastoupené advokátem JUDr. J.K., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 25. 4. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 28. 4. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 63/97-29, ze dne 17. 2. 1997, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 13 C.290/95-22, ze dne 15. 4. 1996, o povinnosti žalovaného (v řízení před Ústavním soudem navrhovatele) zaplatit soudní poplatek. Podle názoru navrhovatele bylo uvedenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo stanovené v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, protože mu byla uložena povinnost, kterou mu zákon neukládá.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn..13 C 280/95 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že proti navrhovateli, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný, byl podán návrh na stanovení způsobu náhrady podle ust. §16 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. s tím, aby soud rozhodl, že žalovaný je
povinen poskytnout náhradu ve stanovené výši. Při ústním jednání dne 15. 4. 1996 účastníci shodně navrhli, aby soud schválil smír ve znění: "Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním částku 9.142.496,- Kč do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení." Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením, čj. 13 C 280/95-22, ze dne 15. 4. 1996, schválil smír navržený mezi účastníky v uvedeném znění a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále soud stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit ČR soudní poplatek ve výši 365 000,- Kč do 10 dnů od právní moci usnesení. K výroku o stanovení povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění uvedl, že povinnost zaplatit soudní poplatek je stanoven podle §2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Povinnost žalovaného zaplatit soudní poplatek je stanovena proto, že žalobkyně jsou podle §11 odst. 2 písm. i) cit. zákona osvobozeny od povinnosti platit soudní poplatek, a proto vzhledem k výsledku řízení přísluší tato povinnost žalovanému.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 v části výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek podal žalovaný odvolání. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením, čj. 12 Co 63/97-29, ze dne 17. 2. 1997, tak, že usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku potvrdil. V odůvodnění se Městský soud v Praze ztotožnil se závěry soudu I. stupně včetně jejich odůvodnění k námitkám žalovaného, obsažených v odvolání, Městský soud v Praze doplnil, že nelze směšovat povinnost platit náklady řízení účastníků s povinností platit soudní poplatek státu. Pokud by žalobkyně nebyly od soudního poplatku osvobozeny, byl by poplatek součástí jejich nákladů řízení a pak by se bud účastníci soudního smíru o zaplacení nákladů řízení dohodli anebo by soud o nákladech řízení rozhodl. Pokud je však žalobce od poplatku osvobozen, pak se samozřejmě soudní poplatek nemůže stát součástí jeho nákladů řízení a dojde-li k uzavření soudního smíru, je třeba aplikovat ust. §2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. a soudní poplatek vyměřit žalovanému. Takto postupoval soud I. stupně a Městský soud v Praze shledal jeho postup správným.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a proti usnesení Městského soudu v Praze podal žalovaný ústavní stížnost, v níž vystupuje jako navrhovatel. Podle jeho názoru napadenými usneseními bylo porušeno ústavní právo podle čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR. Porušení práva spatřuje v tom, že soudní poplatek byl uložen podle §2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. s odvoláním na to, že povinnost zaplatit soudní poplatek je uložena odpůrci, jestliže navrhovatel je od této povinnosti osvobozen a v řízení bylo vyhověno navrhovateli. V daném případě však soud schválil smír účastníků a takový postup není výslovně zákonem řešen. Analogii je nutno hledat v ust. §2 odst. 3 věta druhá cit. zákona, která stanoví, že odpůrce nemá povinnost hradit soudní poplatek ve smírčím řízení při schválení smíru. Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud nálezem obě napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu dohled nad rozhodováním soudů, pokud jejich rozhodováním nebyla porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností byla napadnuta usnesení obecných soudů s odůvodněním, že právě těmito rozhodnutími byla porušena základní práva chráněná Ústavou ČR, musel se Ústavní soud zabývat přezkoumáním napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejícího.
Na základě spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatel ve svém podání argumentuje tím, že předmětný konkrétní případ zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neřeší a že se nelze opřít o ust. §2 odst. 3 věta první cit. zákona, protože v daném případě byl schválen soudní smír. Soud měl proto podle názoru navrhovatele použít analogii ust. §2 odst. 3 věta druhá, podle něhož odpůrce není povinen platit soudní poplatek, jestliže byl schválen smír ve smírčím řízení. Podle názoru Ústavního soudu nelze použít ustanovení §2 odst. 3 věta druhá. V daném případě nebyl schválen smír ve smírčím řízení, ale soud schválil smír v řízení nalézacím, které bylo zahájeno žalobou na stanovení povinnosti žalovaného. I když se soudní smír a smír ve smírčím řízení neliší do výsledku řízení,
je mezi nimi rozdíl z hlediska zahájení řízení i z hlediska průběhu řízení tak, jak jsou oba tyto instituty vymezeny v občanském soudním řádu (dále jen "o.s.ř."). Podle ust. §67 o.s.ř., připouští-li to povaha věci, lze navrhnout, aby věcně příslušný soud provedl pokus o smír. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že petitem podaného návrhu je přímo smírčí řízení. Takový návrh sice musí splňovat náležitosti uvedené v §42 odst. 4 o.s.ř., avšak tento návrh nemá hmotněprávní ani procesní účinky, které zákon jinak spojuje s podáním návrhu na zahájení řízení (žaloby). Pokud je pokus o smír neúspěšný, řízení končí a soud nemůže rozhodnout ve věci samé. Naproti tomu podle ust. §99 odst. 1 o.s.ř. se soud v řízení zahájeném podle ust. části třetí o.s.ř. má pokusit vždy o smír. Pokud však povaha věci smír nepřipouští nebo účastníci se o smíru nedohodnou, řízení pokračuje až do rozhodnutí soudu ve věci samé. Z uvedeného podle názoru Ústavního soudu vyplývá, že nelze ztotožňovat soudní smír schválený v řízení nalézacím a smír dosažený v řízení smírčím. Vzhledem k tomu nelze na daný případ aplikovat ust. §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 549/1991 Sb., protože v tomto ustanovení je výslovně a výlučně uveden smír dosažený ve smírčím řízení a nikoliv smír obecně. Naznačeným výkladem stěžovatele by byl popřen záměr zákona z poplatkového hlediska zvýhodnit smír uzavřený ve smírčím řízení podle části druhé občanského soudního řádu (§67 a násl. o.s.ř.) proti řízení vedenému podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu.
K argumentu navrhovatele, že v daném případě nelze hodnotit výsledek řízení z pohledu, zda bylo vyhověno návrhu, protože byl schválen soudní smír, Ústavní soud podotýká, že výsledek řízení je nutno hodnotit ve vztahu k petitu žaloby, kterou bylo řízení zahájeno. Ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že znění schváleného soudního smíru plně odpovídá návrhu rozhodnutí, kterého se navrhovatelky v řízení před soudem domáhaly. Z tohoto pohledu je pak nutno jednoznačně konstatovat, že v řízení bylo vyhověno návrhu, i když tohoto výsledku bylo dosaženo soudním smírem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními obecných soudů nebyla
porušena základní práva stanovená v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a nezbylo mu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neodůvodněný
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR