Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.06.1997, sp. zn. III. ÚS 171/96 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 70/8 SbNU 189 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.171.96

sp. zn. III. ÚS 171/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. K. D. F. W. proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, ze dne 16. 4. 1996, sp. zn. 28 Ca 90/95, takto: Návrh se zamítá . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 6. 1996 a doplněna dodatkem č. I dne 2. 10. 1996, a dodatkem č. II. dne 12. 11. 1996, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 90/95, ze dne 16.4.1996, s tím, že uvedeným rozsudkem byla dle jeho názoru porušena jeho základní práva, uvedená v čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň požadoval: - zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996 Sb. a §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., jako protiústavních, - změnu §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a §3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. tak, že se umožňuje opravný prostředek proti rozsudku soudu I. stupně, - doplnění zákona č. 243/1992 Sb. v tom smyslu, že obdobně k §6 odst. 1 písmena o), p) a r) zákona č. 229/1991 Sb. se musí vyvlastnění s odvoláním na dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. subsumovat pod zákon č. 243/1992 Sb. Zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo totiž potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, pozemkového úřadu, čj. poz/5220/262/95, ze dne 6. 2. 1995, kterým bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem v tomto rozhodnutí označených nemovitostí. Při svém rozhodování vycházel pozemkový úřad ze zjištění, že podle provedených důkazů byli posledními majiteli uvedených nemovitostí před konfiskací nevlastní matka stěžovatele G. D. F. W. (zemřela 22. 10. 1955 ve V.) z jedné poloviny a nevlastní bratři stěžovatele M. D. F. W. (zemřel 16. 5. 1945 v J. D.) z jedné čtvrtiny a L. D. F. W. (prohlášen soudem v S. dne 27. 5. 1992 za mrtvého dnem 30. 6. 1944) rovněž z jedné čtvrtiny. Označené nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a v roce 1945 na ně byla uvalena národní správa. Podle §2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění platném v době rozhodování pozemkového úřadu, byl oprávněnou osobou státní občan ČSFR, trvale žijící na území ČR, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. a nabyl zpět československé občanství v zákoně uvedeným způsobem. Zemřela-li oprávněná osoba, jsou oprávněnými osobami státní občané ČR, trvale žijící v ČR, uvedení rovněž v tomto zákoně. Stěžovatel sice prokázal, že některé z předmětných nemovitostí přešly na stát způsobem uvedeným v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., avšak následující podmínky k vydání nemovitostí splněny nebyly. Nevlastní bratři stěžovatele nenabyli po válce zpět čs. občanství a rovněž nevlastní matka stěžovatele zemřela v roce 1955 v R. r. jako rakouská státní občanka. V restitučním řízení je nutno prokázat, že se původní vlastníci neprovinili v letech 1938 až 1945 proti čs. státu. Správní orgán v této souvislosti konstatoval, že G. D. F. W. se chovala jako pravá nacistka a po revoluci byla zajištěna, podmínky pro vynětí osob německé národnosti z konfiskace zjištěny nebyly. Její dva synové M. a L. byli příslušníky zbraní SS a jeden z nich padl na frontě. Neprovinění původních vlastníků (z hlediska dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) proti čs. státu tedy nebylo prokázáno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek. V něm poukazoval na to, že pozemkový úřad vydal rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a tím v rozporu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Měl vzít v úvahu to, že dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti dne 21. 6. 1945, tedy v době, kdy nevlastní bratři stěžovatele již byli mrtvi, a proto nemohl být uplatněn vůči jejich osobám. V případě bratra L. je třeba vzít v úvahu, že na území ČSR, okupovaném Němci, platil německý právní řád a tedy také jeho ustanovení o tom, že dědictví přechází na dědice okamžikem smrti zůstavitele. Stěžovatel se tedy okamžikem smrti bratra L. stal vlastníkem jedné čtvrtiny předmětného majetku ke dni 30. 6. 1944. V případě bratra M., který zemřel 16.5.1945, tedy rovněž před účinností dekretu č. 12/1945 Sb., nastal stav, kdy dědictví nebylo vypořádáno a mělo charakter hereditas iacens. Ležícímu dědictví nelze přisoudit národnost, a proto se oprávněnými dědici stali matka G. D. F. W. a stěžovatel. Protože nevlastní matka G. se v obou případech smrti svých synů vzdala dědictví, přešel její podíl na stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že jeho nevlastní matka se nechovala jako pravá nacistka a že jeho bratři nebyli příslušníky SS, ale jen řadovými vojáky německé armády. O opravném prostředku rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem, sp. zn. 28 Ca 90/95, ze dne 16. 4. 1996 rozhodnutí pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou potvrdil. Podle Městského soudu v Praze nebylo prokázáno, že stěžovatel byl vlastníkem sporného majetku, který byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a byl v době konfiskace zapsán jako majetek L. D. F. W. a M. D. F. W. Soud vycházel ze skutečnosti, že ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, stanovil, že ústavní a jiné právní předpisy československého státu, vydané do 29. září 1938 včetně, představují československý právní řád. Na dědictví nevlastních bratrů stěžovatele tedy nebylo možné aplikovat právo německé, jak tvrdí navrhovatel, nýbrž právo československé, protože majetek se nacházel na území Československa. Předpisy vydané v době nesvobody nebyly a nejsou součástí československého právního řádu. Předpisem z doby nesvobody je i Nařízení o nabývání německé státní příslušnosti dřívějšími česko-slovenskými státními příslušníky německé národní příslušnosti ze dne 20. 4. 1939, č. 8 Věstníku nařízení Reichsprotektora in Böhmen und Mähren. Pro posouzení státní příslušnosti bratrů a nevlastní matky stěžovatele je rozhodující ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, který stanovil, že čsl. státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní občanství. Z toho vyplývá, že oba nevlastní bratři stěžovatele, stejně jako jeho nevlastní matka, nabyli nejpozději 16. března 1939 německé státní občanství. Na oba nevlastní bratry dopadal Obecný zákoník občanský pro veškeré německé země dědičné, vyhlášený patentem z 1. června 1811, č. 946 Sb.z.s., s účinností od 1. 1. 1812 (dále jen "OZO"), který platil na území ČSR až do roku 1950. Podle tohoto zákoníku dědic nabýval dědictví a stal se jeho vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal vjedno. Soud uvedl, že OZO znal hereditas iacens, které mělo charakter účelového jmění s vlastní právní subjektivitou. Před přijetím dědictví se hledělo na pozůstalost tak, jako by ji zemřelý dosud držel. Pro posouzení, komu majetek patřil v době konfiskace, je tedy rozhodující, ve které fázi dědického řízení ke konfiskaci došlo. Ve sporné věci došlo ke konfiskaci v době, kdy sice zůstavitelé již nežili, avšak byli ještě fiktivními držiteli pozůstalosti, neboť k přijetí pozůstalosti nedošlo. Řízení o projednání pozůstalosti po žádném z nevlastních bratrů stěžovatele neproběhlo. Pokud by dnes byla projednána pozůstalost, muselo by projednávání proběhnout podle předpisů platných v době smrti zůstavitele, tedy podle již zmíněného OZO. Protože původní vlastníci nemovitostí nesplňovali podmínky ust. §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., nelze stěžovateli přiznat postavení oprávněné osoby. Rozsudek nabyl právní moci doručením dne 2. 5. 1996. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost dne 25. 6. 1996, doplněnou dne 2. 10. 1996 a dne 12. 11. 1996. V ní především poukazuje na to, že předmětem rozhodování pozemkového úřadu byly nemovitosti dvou bývalých velkostatků, respekt. velkostatku Smržovka celého a části velkostatku H. R. (zbývající části tohoto velkostatku leží na území okresů S. a L.). Uvedl, že velkostatek S. byl původně ve vlastnictví otce stěžovatele Dr. M. D. F. W. Ten zemřel v roce 1941 v P. a odkázal předmětný velkostatek svou závětí z 1/2 své druhé manželce (nevlastní matce stěžovatele) G. D. F. W. a z 1/4 svým dvěma synům z druhého manželství (nevlastním bratrům stěžovatele) M. a L. G. D. F. W. byl usnesením Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, čj. 59634-NS-48-K-B, ze dne 22.9.1948, konfiskován veškerý majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Pokud se týká podílů nevlastních bratrů stěžovatele na velkostatku S., neexistuje příslušné správní rozhodnutí. Jen u některých pozemků je v pozemkové knize uvedeno vyvlastnění pod čísly z roku 1962. G. D. F. W. zemřela dne 22. 10. 1955 ve V. jako rakouská státní občanka. V závěti ustanovila testamentárním dědicem svého nevlastního syna - stěžovatele a zároveň se vzdala svých dědických práv po zemřelých synech M. a L. ve prospěch stěžovatele. L. D. F. W. byl prohlášen za mrtvého ke dni 30. 6. 1944 a nezanechal závěť. M. D. F. W. zemřel dne 16.5.1945 a rovněž nezanechal závěť. Velkostatek H. R. přešel po smrti Dr. M. D. F. W. na základě zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenství, na stěžovatele, který byl zaknihován jako vlastník. Tento velkostatek byl rozhodnutím ONV v T. č. 10177/45 na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. vyvlastněn. Dále stěžovatel uvádí, že dne 16. 12. 1947 mu bylo vydáno osvědčení o zachování čsl. státní příslušnosti podle §2 dekretu č. 33/1945 Sb. Následně byl přinucen opustit území republiky. Dne 16.4.1991 potvrdilo tehdejší Federální ministerstvo vnitra, že je stále československým občanem. K trvalému pobytu se přihlásil v Praze. V roce 1992 dostalo FMV dokument, ze kterého vyplývalo, že v roce 1949 stěžovatel čsl. státního občanství pozbyl. Dne 25. 8. 1992 mu bylo proto čs. státní občanství uděleno znovu. Stěžovatel řádně a včas uplatnil svůj restituční nárok u pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou, který však rozhodl pouze o nároku na bývalý velkostatek S. tak, že tento nárok odmítl. O bývalém velkostatku H. R. nerozhodl. S ohledem na uvedené proto vůči rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, pozemkového úřadu, podal stěžovatel opravný prostředek, o kterém rozhodoval Městský soud v Praze. Ten se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že o dědictví se mělo rozhodovat podle německého práva, přičemž vycházel z ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl. Stěžovatel dále rozsáhle polemizuje s právními závěry Městského soudu v Praze a navrhuje, aby rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 90/95, ze dne 16. 4. 1996, byl zrušen, protože jím byly porušeny čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i §1 odst. 1 a odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a §1 odst. 2 dekretu č. 108/1945 Sb. Protože k porušení základních práv mělo dojít aplikací některých zákonů, navrhl stěžovatel zároveň zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996 Sb., §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., změnu §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a §3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. tak, že se umožňuje opravný prostředek proti rozsudku soudu I. stupně a doplnění zákona č. 243/1992 Sb. v tom smyslu, že obdobně k §6 odst. 1 písmena o), p) a r) se musí vyvlastnění s odvoláním na dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., ale v rozporu s těmito dekrety, subsumovat pod zákon č. 243/1992 Sb. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 1. 8. 1996, podepsaném JUDr. E. P., předsedkyní senátu 28 Ca, uvádí, že ústavní stížnost není důvodná, obsahuje nepravdivá tvrzení a jsou v ní účelově vykládány právní předpisy. Dále polemizuje s vývody, uvedenými v ústavní stížnosti, blíže vysvětluje své úvahy, uvedené v odůvodnění rozsudku a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad v Jablonci nad Nisou, pozemkový úřad, ve svém vyjádření ze dne 23. 7. 1996, podepsaném vedoucím pozemkového úřadu Ing. F. N., odkazuje na napadené rozhodnutí ze dne 6. 2. 1995, čj. poz/5220/262/95. Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 90/95. Ze spisu potom k námitce stěžovatele stran skutečnosti, že nebylo rozhodováno o bývalém velkostatku H. R., Ústavní soud poukazuje na rozhodnutí Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, pozemkového úřadu, čj. poz/5220/262/95, ze dne 6.2.1995. Z něj totiž plyne, že pozemkový úřad s ohledem na složitost případu vydal rozhodnutí týkající se pouze bývalého velkostatku S. Ve stejném rozsahu přirozeně potom rozhodoval i Městský soud v Praze. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel ve stížnosti také namítá, že soud porušil při svém jednání čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud se proto podanou stížností zabýval právě z uvedených hledisek. Po zvážení všech uvedených skutečností a i s poukazem na obsah napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná. - Čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebyl napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a soudu porušen. Rozhodnutí soudu o tom, zda někdo má nebo nemá určitá práva, nelze považovat za omezení základního práva vlastnit majetek. - Čl. 3 Listiny rovněž nemohl být napadenými rozhodnutími pozemkového úřadu a soudu porušen. Stěžovatel nebyl žádným způsobem diskriminován oproti jiným osobám. Za porušení tohoto článku Listiny není možno považovat skutečnost, že příslušné orgány dospěly, zákonem stanoveným postupem, k závěru, že jeho tvrzené právo neexistuje. - Čl. 4 odst. 3 Listiny je především poukazem zákonodárce ústavního pro zákonodárce "obyčejného", jak má postupovat v případě, že z nějakých důvodů zákonem omezuje základní práva a svobody, nemohl tedy být rozhodnutím obecného soudu porušen. - Čl. 11 odst. 1 Listiny rovněž nebyl rozhodnutím soudu porušen. Nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, ani nebyl dán tomuto právu nějaký zvláštní zákonný obsah. Soud pouze konstatoval, zda postupem správního orgánu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni, bylo nebo nebylo porušeno právo, což je koneckonců jeho povinností. Ústavní soud dospěl k závěru, že pozemkový úřad ani obecný soud svým postupem, ani rozhodnutími neporušily žádné stěžovatelovo základní právo nebo svobodu, dané mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, které namítal navrhovatel. Při právním posouzení věci je třeba vycházet z ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku (publikován pod č. 30/1945 Sb. z. a n.), který právní formou vyjadřuje kontinuitu československého právního řádu. Tento dekret mimo jiné stanovil, že právní předpisy pocházející z doby nesvobody (tj. z doby od 30. září 1938 do 4. května 1945) nejsou součástí československého právního řádu. Jen na zcela přechodnou dobu umožnil tento dekret použití předpisů vydaných na území ČSR v době nesvobody, pokud se nepříčily svým obsahem znění nebo demokratickým zásadám ústavy ČSR. Zcela byly vyloučeny z použití předpisy z oboru soudního práva trestního, soudního řízení trestního, práva osobního a práva rodinného. Následný zákon č. 195/1946 Sb., o použitelnosti předpisů z doby nesvobody, zrušil použitelnost všech předpisů, které byly v době nesvobody vydány pro území zemí českých. Takovým předpisem byl i Výnos Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava, ze dne 16.3.1939, na který odkázal navrhovatel. Podle čl. 2 tohoto výnosu se obyvatelé protektorátu, kteří byli příslušníky německého národa, stali německými státními příslušníky a podléhali německé soudní pravomoci. Předpisem z doby nesvobody je nepochybně i Nařízení o nabývání německé státní příslušnosti dřívějšími česko-slovenskými státními příslušníky německé národní příslušnosti č. 8 Věstníku nařízení Reichsprotektora in Böhmen und Mähren. Oba tyto předpisy se příčí svým obsahem znění československé ústavy, a proto nemohly ve smyslu ustanovení ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl. nikdy na území ČSR působit. Námitka navrhovatele, že občanskoprávní záležitosti německých občanů trvale žijících na území bývalých tzv. Sudet byly až do účinnosti zákona č. 195/1946 Sb. posuzovány podle německého práva, je irelevantní. Území tzv. Sudet bylo Československem Velkoněmecké říši postoupeno na základě od počátku neplatné Mnichovské dohody. Z hlediska mezinárodněprávního tato území nikdy nepřestala být územím Československé republiky. Zákon č. 195/1946 Sb. pouze zrušil dočasnou možnost používat některé předpisy z doby nesvobody, které se nepříčily znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy. Právní vztahy na území celé ČSR se tedy musely řídit platným právem ČSR. Pro oblast občanskoprávní to mimo jiné byl i OZO. Podle §33 a dalších OZO L. D. F. W. i M. D. F. W. byli podrobeni v době své smrti právu československému. Tyto skutečnosti ostatně již ve svém rozhodnutí uvedl Městský soud v Praze a Ústavní soud nenalezl důvod, který by ho vedl v této části k jinému názoru. Poněkud jiný závěr však nutno vyvodit z ustanovení OZO i patentu č. 208/1854 ř.z., které se vztahují k již zmíněné ležící pozůstalosti. Podle OZO dědic nabýval dědictví a stal se jeho vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal v jedno. Podle OZO bylo třeba k přechodu vlastnického práva zvláštního řízení. Toto řízení o projednání pozůstalosti se zahajovalo ex offo, příslušný byl okresní soud. Soudní řízení probíhalo podle patentu č. 208/1854 ř.z., o řízení nesporném, a zákona č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného, (oba byly zrušeny v roce 1950). Pokud soud o dědictví nerozhodl, mělo právní status hereditas iacens. Dědicové, kteří chtěli napadlé dědictví nabýt, museli v rámci tohoto řízení podat dědickou přihlášku. Před přijetím dědictví dědicem se tedy hledělo k pozůstalosti tak, jako by ji dosud zemřelý držel. Pro posouzení otázky, kdo byl vlastníkem majetku v době konfiskace, je proto rozhodující, ve které fázi dědického řízení ke konfiskaci došlo. Ve sporné věci došlo ke konfiskaci v době, kdy zůstavitelé M. D. F. W. a L. D. F. W. již nežili, o pozůstalosti však doposud nebylo rozhodnuto. Z dostupných dokladů i tvrzení stěžovatele vyplývá, že dědické řízení ve smyslu hlavy osmé, §531 a dalších OZO, podle tehdy platného práva k přechodu vlastnictví na stěžovatele nikdy nedošlo. G. D. F. W. byla německé národnosti, nikdy nenabyla zpět čsl. státní občanství a zemřela jako rakouská státní občanka. Německé národnosti (a v důsledku toho konečně i německými státními občany) byli i její synové M. a L., kteří také v době války sloužili v německé armádě. Správní řízení bylo vedeno pouze v souvislosti s majetkem G. D. F. W. a bylo završeno již shora citovanými rozhodnutími Ústředního národního výboru hlavního města Prahy. V případě M. a L. D. F. W. nebylo zjištěno, že by správní řízení v rámci konfiskace ve vztahu k nim bylo vůbec vyvoláno. Podle úmrtního listu Ústavní soud zjistil, že je nepochybné, že M. D. F. W. zemřel dne 16. května 1945. L. D. F. W. byl rozhodnutím soudu v S., čj. 72 II 6/91, ze dne 27. května 1992, které nabylo právní moci dne 28. 7. 1992, prohlášen za mrtvého dnem 30. června 1994. Soud tento důkaz akceptoval ve smyslu ust. §63 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. S ohledem na uvedené je nepochybné, že M. D. F. W. i L. D. F. W. zemřeli před účinností dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (nabyl účinnosti dne 23.6.1945) a dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (nabyl účinnosti od 30.10.1945). Je proto nutno uzavřít, že jak M. D. F. W., tak L. D. F. W. nejsou ve smyslu ust. §4 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněnými osobami. Za této situace přirozeně nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu téhož ustanovení ani stěžovatel. Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ust. §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Ústavní soud zkoumal i okolnost, zda obecný soud neporušil principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny. V tomto směru rovněž nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv v uvedené hlavě zakotvených. Provádění dokazování probíhalo způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani jejich hodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce §132 o.s.ř., i když, jak již bylo řečeno, Ústavní soud rozhodl i na podkladě úvah, kterými se Městský soud v Praze zřejmě nezabýval. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ust. §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítnout. K dalším návrhům stěžovatele na zrušení či změny právních předpisů je třeba uvést, že Ústavní soud není orgánem zákonodárným, nýbrž ve smyslu čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nemůže tedy zákony vydávat, ani je měnit či doplňovat. Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu (čl. 15 Ústavy). Z tohoto hlediska jsou zmatečné návrhy stěžovatele na změnu §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a §3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a doplnění zákona č. 243/1992 Sb. Pokud jde o návrh na zrušení čl. II, bod 2 zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., a §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., s tím, že jsou protiústavní, konstatuje Ústavní soud, že opakovaně judikoval, že aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části ve smyslu §64 odst. 2 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je pouze ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona, a to tehdy, je-li stížnost shledána jako oprávněná. V daném případě zůstává podstatným to, že navrhované zrušení části zák. č. 30/1996 Sb., jak uvedeno shora, nebylo v projednávané věci uplatněno (a tedy soudem aplikováno) a tedy ani nenastala skutečnost, která musí být předmětem ústavní stížnosti. V posuzované věci tomu tak není (občanstvím stěžovatele se žádné rozhodnutí ve věci nezabývá), a proto ani senát Ústavního soudu nenalezl důvod k postupu podle ust. §78 zák. č. 182/1993 Sb., když navrhované zrušení čl. II., bod 2 zákona č. 30/1996 Sb. a §2 odst. 3 zák. č. 243/1992 Sb., souvislost s napadenými rozhodnutími (nastalou skutečností, která je předmětem ústavní stížností) zjevně postrádá. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. června 1997