ECLI:CZ:US:1997:3.US.2.97
sp. zn. III. ÚS 2/97
Usnesení
III. ÚS 2/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.K., zastoupené advokátem JUDr. V.J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 1996, sp. zn. 5 Co 1215/96, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 6 C 843/95, mimo ústní jednání, dne 8. 4. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 2. 1. 1997, které bylo doručeno Ústavnímu soudu ČR faxem dne 3. 1. 1997 a posléze doplněno dne 6. 1. 1997 podáním originálu, tedy ve lhůtě stanovené k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 1996, sp. zn. 5 Co 1215/96, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, a dále zrušení rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 6 C 843/95, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání nemovitostí, jakož i návrh na povinnost odpůrce uzavřít se
stěžovatelkou dohodu o vydání v návrhu na zahájení řízení označených nemovitostí.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů, jako orgánů veřejné moci, byla porušena její ústavně zaručená základní práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje jednak v tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, jednak v tom, že ve svém rozhodnutí dovodil, že "takovýto žalobní petit neobstojí vedle petitu na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, neboť se jedná o jiné slovní vyjádření téhož nároku plynoucího z ust. §5 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění", a v důsledku toho jej považoval za nadbytečný. Stěžovatelka se závěry Krajského soudu ve své ústavní stížnosti nesouhlasí a namítá, že tyto vedou k porušení jejích základních práv a svobod, neboť znemožňují domáhat se "všech práv podle zákona č. 87/1991 Sb."
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatelku na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (č1. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy (v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu), tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat (k tomu srov. např. rozhodnutí IV. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck Praha,
1994).
V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů obecných došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pouze z té skutečnosti, že krajský soud, jako soud odvolací, zaujal v posuzované právní věci jiný právní názor než stěžovatelka, nelze spatřovat porušení jejího ústavně zaručeného základního práva.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že ani samotná stížnost stěžovatelky nesplňovala formální náležitosti předepsané pro návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, zejména dle ust. §30 zák. č. 182/1993 Sb., dle něhož fyzické osoby, jako účastníci v řízení před Ústavním soudem, musí být zastoupeny advokátem a v plné moci k takovémuto
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelkou v její ústavní stížnosti, v níž se jedná o pouhou
polemiku s právními závěry obecných soudů, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu ČR.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 8. 4. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR
- 4