ECLI:CZ:US:1997:3.US.225.96
sp. zn. III. ÚS 225/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. D. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 15 Ca 320/94, ze dne 16. 5. 1996, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Ca 320/94, ze dne 16. 5. 1996, a rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích, čj. PÚ 59/91/S/H a PÚ 5097/92/S/H, ze dne 20. 7. 1994, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Stěžovatelka A. D. podala včas dne 12. 8. 1996 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 8. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 15 Ca 320/94, ze dne 16. 5. 1996, kterým bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Ca 320/94, a spisového materiálu Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích, čj. PÚ/59/91/S/H, PÚ/5097/92/S/H, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka A. D. podala jako navrhovatelka opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích, čj. PÚ/59/91/S/H, PÚ/5097/92/S/H, ze dne 20. 7. 1994, kterým bylo rozhodnuto, že navrhovatelka nenabývá vlastnických práv ke specifikovaným nemovitostem a tyto nemovitosti se nevydávají. V opravném
prostředku navrhovatelka uváděla, že názor odpůrce (pozemkového úřadu ve Strakonicích), podle něhož se specifikované nemovitosti nevydávají proto, že není splněna jedna z podmínek stanovených zák. č. 243/1992 Sb., tedy znovunabytí českého státního občanství, nepovažuje za správný, a to proto, že původní vlastník nemovitostí V. J. nikdy nepozbyl českého státního občanství. Podle názoru odpůrce nemohl být původní vlastník nemovitostí oprávněnou osobou, protože znovu nenabyl čs. státní občanství a tedy následně pak ani navrhovatelka nemohla být oprávněnou osobou. V případě původního vlastníka nemovitostí V. J. se totiž jednalo o situaci, kdy na něho působnost dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. dopadla jako na fyzickou osobu, která nebyla německým občanem, nýbrž zůstala českým občanem a k německé národnosti se nikdy nehlásila. Úmyslem zákonodárce nepochybně bylo napravit a zmírnit následky těch majetkových křivd, které vznikly v důsledku aplikace dekretů prezidenta republiky, avšak tyto dekrety byly aplikovány jak na osoby německé či maďarské národnosti, tak i na osoby, které se nikdy k německé či maďarské národnosti nepřihlásily a československé státní občanství nepozbyly. V případě těchto dekretů se tedy jedná o dvě skupiny osob, z nichž nepochybně druhá zůstala československými státními občany a v případě, kdy původní vlastník nemovitostí splňoval i ostatní podmínky stanovené v §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., nelze dospět k závěru, že jeho nárok není po právu jen proto, že někdy v minulosti se nepřihlásil k německé či maďarské národnosti. Navrhovatelka vzhledem k těmto skutečnostem byla přesvědčena, že pozemkový úřad nevyložil přesně zák. č. 243/1992 Sb. a požadovala, aby Krajský soud v Plzni jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. 15 Ca 320/94, ze dne 16. 5. 1996, rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu ve Strakonicích potvrdil. Svoje rozhodnutí krajský soud opřel o následující důvody. Původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl V. J., který zemřel 1973 jako svobodný a bez zanechání závěti a byl bratrem navrhovatelky A. D. a bratrem manžela druhé navrhovatelky B. J. (která však ústavní stížnost nepodala). V důkazním řízení bylo prokázáno, že nemovitosti byly původnímu vlastníkovi odňaty podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a proto pozemkový úřad správně zkoumal, zda jsou splněny předpoklady oprávněné osoby stanovené v §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. Do těchto předpokladů náleží i zpětné nabytí československého (nyní českého) státního občanství, a to buď na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., nebo zákonů č. 245/1948 Sb., č. 194/1949 Sb., anebo zákona č. 34/1953 Sb. S ohledem na zákonné znění tohoto předpokladu (pojem "nabyl zpět") mohl podle názoru krajského soudu původní vlastník nemovitostí uvedený předpoklad splnit jen tehdy, pokud před tímto zpětným
nabytím československého státního občanství tuto svoji státní příslušnost ztratil. V přezkoumávaném řízení navrhovatelky neprokázaly (ostatně ani netvrdily), že by V. J. nejdříve ztratil a poté znovu nabyl československé státní občanství. Ze správního spisu bylo naopak nepochybné, že původní vlastník nemovitostí československé státní občanství nikdy neztratil, a tak již z tohoto důvodu by nemohl mít postavení oprávněné osoby. Ze stejného důvodu neměla naději získat uvedené postavení navrhovatelka A. D. jako sestra původního vlastníka, neboť by tak získala více práv, než měl původní vlastník nemovitostí, což §2 odst. 1 a 2 cit. zákona nepřipouští. Druhá navrhovatelka B. J. by navíc nemohla získat postavení oprávněné osoby proto, že §2 odst. 2 písm. a) až e) cit. zákona toto postavení nepřiznává manželkám sourozenců původních vlastníků. Zákon č. 243/1992 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 229/1991 Sb. zvláštním právním předpisem, a proto podle názoru krajského soudu nelze výkladem rozšiřovat působnost tohoto zákona i na fyzické osoby, jež nesplňují některý z požadovaných předpokladů oprávněné osoby. Z tohoto důvodu nemohly být opravné prostředky navrhovatelek úspěšné.
Krajský soud dále zkoumal, zda nelze restituční nárok posuzovat výlučně podle zák. č. 229/1991 Sb. Podle tohoto zákona není v žádném případě předpokladem pro postavení oprávněné osoby požadavek, aby původní vlastník nemovitostí zpětně nabyl československé státní občanství. Naopak je nezbytné, aby v době přechodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu byl původní vlastník československým státním občanem. Pro posouzení restitučního nároku bylo třeba zjistit, zda změna vlastnického práva k nemovitostem nenastala v době rozhodné (tj. od 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990) způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., tedy v důsledku politické perzekuce V. J. nebo v důsledku postupu porušujícího jeho obecně uznávaná lidská práva a svobody, protože konfiskace nemovitostí na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není samostatným restitučním titulem. Z důkazů provedených před pozemkovým úřadem bylo prokázáno, že správní řízení o odnětí nemovitostí původnímu vlastníkovi bylo ukončeno rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 21. 12. 1948, i když vzhledem k §1 a §21 dekretu č. 108/1945 Sb. nastaly účinky konfiskace dnem 30. 10. 1945. Rozhodnutí zemského národního výboru ze dne 21. 12. 1948 tedy bylo vydáno v době rozhodné, a proto krajský soud zkoumal, zda konfiskační rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s dekretem č. 108/1945 Sb. Ze spisu Státního oblastního archivu v T., sp. zn. LS 108/48, bylo prokázáno, že V. J. nebyl pravomocně odsouzen podle dekretu č. 16/1945 Sb. ani na základě dekretu č. 138/1945 Sb. Ze zprávy pozemkového úřadu ve Strakonicích vyplývá, že trestní nalézací komise Okresního národního výboru ve Strakonicích dne 22. 3. 1946, čj. 172/46/TK, zastavila trestní řízení proti V. J., protože nebyla zjištěna skutková podstata trestného činu podle dekretu č. 138/1945 Sb. Z tohoto důvodu ONV Strakonice upustil od konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a vyhlásil na tento majetek konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. výměrem, čj. II-12639/47, ze dne 30. 5. 1947. Z protokolu trestní nalézací komise ze dne 17. 11. 1949, vyplývá, že neshledala skutkovou podstatu trestného činu V. J. podle dekretu č. 138/1945 Sb. V. J. se k německé národnosti nepřihlásil, jeho ednání a chování nezakládalo podstatu trestného činu za doby zvýšeného ohrožení republiky a poměry na dvorci vyplývaly z manželství jeho bratra F. s říšskou Němkou. Toto bylo potvrzeno výměrem Okresního národního výboru ve Strakonicích, ze dne 24. 12. 1949, čj. TK 172. Původní vlastník nemovitostí V. J. se odvolal proti rozhodnutí Okresního národního výboru ve Strakonicích o konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. Rozhodnutí o konfiskaci však bylo potvrzeno rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze, čj. XIV-625/3-1948, ze dne 21. 12. 1948.
Krajský soud v Plzni dále z listinných důkazů založených ve správním spisu zjistil, že na veškeré nemovitosti V. J. byla uvalena národní správa, a to rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze, čj. III NS/zem.1600/5-1945, ze dne 18. 12. 1945, na základě dekretu č. 5/1945 Sb. Dále pak krajský soud konstatoval výše uvedená rozhodnutí Okresního národního výboru ve Strakonicích a Zemského národního výboru v Praze o konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. krajský soud konstatoval, že rozhodnutím zemského národního výboru v rozhodné době však nebylo změněno
rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně v neprospěch původního vlastníka, nýbrž zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí okresního národního výboru ze dne 30. 5. 1947, čj. II 12639/47, o tom, že podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. jsou u majetku V. J. splněny podmínky konfiskace. Z výše uvedeného vyvodil Krajský soud v Plzni závěr, že je patrné, že základní individuální správní akty tehdejších státních orgánů byly ve vztahu k původnímu vlastníkovi nemovitostí učiněny přede dnem 25. 2. 1948, a proto s ohledem na §40 odst. 1 správního řádu jimi byl pozemkový úřad
vázán a krajský soud z nich vycházel. Z těchto důvodů se podle názoru krajského soudu nemůže jednat u V. J. o politickou perzekuci ani o postup porušující jeho obecně uznávaná lidská práva a svobody. Tato skutečnost podle názoru krajského soudu znamená, že původní vlastník nemovitostí by nemohl mít postavení oprávněné osoby a z toho důvodu nepřísluší postavení oprávněné osoby ani jedné z navrhovatelek.
Krajský soud v Plzni přezkoumal i možnost, zda by původní vlastník nesplňoval zákonné předpoklady oprávněné osoby ve smyslu §4 odst. 1 a §6 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. Z restitučního spisu správního orgánu vyplývá, že se nejedná o případ podřaditelný pod výše uvedená ustanovení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Krajský soud v Plzni konstatoval, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě řádně zjištěného skutečného stavu věci a současně je i věcně správné, a proto jeho rozhodnutí potvrdil.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala A. D. jako jedna ze dvou původních navrhovatelek ústavní stížnost, protože podle jejího názoru byla tímto rozsudkem porušena její základní práva chráněná v čl. 11 odst. 1 věta první a druhá a v čl. 36 Listiny a současně byl porušen čl. 90 Ústavy ČR. Porušení svých základních práv vidí stěžovatelka v tom, že přes důkazy, které měl k dispozici, dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že V. J. ani podle zák. č. 243/1992 Sb. ani podle zák. č. 229/1991 Sb. není oprávněnou osobou a tudíž oprávněnou osobou nemůže být ani stěžovatelka. Stěžovatelka při argumentaci v ústavní stížnosti vychází především z toho, že podle výkladového pravidla a maiori ad minus nutno dospět k závěru, že jestliže zákon připouští a upravuje restituci majetku osob, které byly přímo citovanými dekrety označeny jako osoby, proti nimž byly tyto dekrety zaměřeny, je nutno, aby i osoby, které se nacházely v lepší pozici, tedy byly a zůstaly československými státními občany, měly stejnou možnost dosažení nápravy křivd, ke kterým u nich došlo. Navíc v doplnění podaného opravného prostředku ke krajskému soudu argumentovala stěžovatelka i tím, že podle zák. č. 229/1991 Sb. se podobně jako u případů, kdy fyzickým osobám vznikl nárok na vynětí zemědělského majetku z konfiskace podle dekretů, postupuje i v tom případě, kdy se sice nejedná o osoby, které přímo splňují podmínky uvedené v dekretech pro vynětí z konfiskace, ale jde o osoby, které splňují speciální podmínku zák. č. 229/1991 Sb. - tedy státní občany ČR, kterým byl konfiskován zemědělský majetek a které nebyly odsouzeny podle zvláštních předpisů. Lze říci, že ust. §6 odst. 2 citovaného zákona navazuje na obsah §6 odst. 1 citovaného zákona a jako zvláštní další právní tituly pro restituci pak uvádí i situaci, kdy fyzická osoba se nacházela v právní pozici, kdy měla nárok na vynětí svého majetku z konfiskace přímo podle textu dekretů, a dále rozmnožuje skupiny restitučních titulů i o osoby, které sice přímo podle textu dekretů tento nárok neměly, avšak za určitých podmínek pro ně zák. č. 229/1991 Sb. konstruuje totožné postavení. Citovaný zákon tuto situaci popisuje slovy, že za tyto osoby (tj. kterým vznikl nárok na vynětí z konfiskace podle zvláštních předpisů) je nutno pro účely zák. č. 229/1991 Sb. považovat i občany ČR, kterým byl konfiskován zemědělský majetek a které nebyly odsouzeny podle zvláštních předpisů. Podle názoru stěžovatelky její situace plně odpovídá podmínkám uvedeným v citovaném zákoně, protože původní vlastník nemovitostí splňuje výše uvedená ustanovení. Právní názor Krajského soudu v Plzni o tom, že původní vlastník nemovitostí V. J. nesplňuje náležitosti oprávněné osoby, a proto nelze přiznat postavení oprávněné osoby ani jí, je porušením základních práv podle čl. 11 odst. 1 věta první a druhá Listiny. Rozsudek Krajského soudu v Plzni je také porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a porušením čl. 90 Ústavy ČR. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni.
K vyžádání Ústavního soudu podal Krajský soud v Plzni jako účastník řízení své vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Z uvedeného vyjádření vyplývá, že Krajský soud v Plzni považuje svůj rozsudek za věcně správný a neporušující uvedená ustanovení Listiny a Ústavy ČR. Tento svůj názor krajský soud pečlivě argumentuje shodně s odůvodněním svého rozsudku tak, jak je uvedeno výše. Z jeho argumentace vyplývá jednoznačně názor, že stěžovatelka nemůže mít postavení oprávněné osoby podle zák. č. 243/1992 Sb., protože toto postavení nepřísluší původnímu vlastníku nemovitostí V. J. (nesplňování předpokladu pozbytí a zpětného nabytí čs. státního občanství). Stejně tak podle názoru Krajského soudu v Plzni nemůže mít stěžovatelka postavení oprávněné osoby podle zák. č. 229/1991 Sb., protože ani toto postavení nepřísluší původnímu vlastníku nemovitostí, neboť nesplňuje zvláštní předpoklad cit. zákonem stanovený, a to nárok na vynětí zemědělského majetku z konfiskace podle zvláštních předpisů. Vzhledem k těmto skutečnostem pak Krajský soud v Plzni navrhuje, aby Ústavní soud zamítl ústavní stížnost.
K žádosti Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení i Okresní úřad, pozemkový úřad ve Strakonicích. Ve vyjádření uvedl pozemkový úřad znovu skutečnosti konstatované již výše a potvrdil tak svoje stanovisko, že stěžovatelka není oprávněnou osobou proto, že není splněna jedna z podmínek stanovených zák. č. 243/1992 Sb.
Z obsahu výše uvedených spisů, které si Ústavní soud vyžádal k posouzení, je nepochybné, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl V. J., který byl národnosti české a měl čs. státní občanství, kterého nikdy nepozbyl. Dále je nepochybné, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., a to výměrem ONV Strakonice, čj. II-12639/47, ze dne 30. 5. 1947, který byl potvrzen rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze, čj. XIV-625/3-1948, ze dne 21. 12. 1948. Ze spisového materiálu je rovněž nepochybné, že trestní stíhání, které bylo vedeno proti původnímu vlastníkovi, bylo zastaveno, protože trestní nalézací komise neshledala skutkovou podstatu trestného činu podle dekretu č. 138/1945 Sb.
Majetek původního vlastníka byl konfiskován na základě dekretu č. 108/1945 Sb., když nejdříve byl předložen návrh na konfiskaci podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. Podle těchto dekretů přecházel majetek na čs. stát dnem jejich účinnosti, tj. dne 25. 10. 1945 v případě dekretu č. 108/1945 Sb. Konfiskační správní rozhodnutí pak měla pouze deklaratorní a prováděcí charakter. V dekretu prezidenta, který byl v daném případě aplikován, se hovoří o konfiskaci majetku osob národnosti německé a maďarské a event. fyzických osob (§1 odst. 1 bod 3 dekretu
prezidenta č. 108/1945 Sb.), které vyvíjely činnost směřující proti ČSR.
Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Je však toho názoru, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou uvedené orgány oprávněny v případech restitučních řízení posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, uvedených v restitučních předpisech.
Ve zkoumaném případě byl výměr Okresního národního výboru ve Strakonicích vydán 30. 5. 1947, tedy před rozhodným obdobím, avšak proti němu bylo podáno řádné odvolání, které mělo podle tehdejší úpravy správního řízení (§77 vl. nař. č. 8/1928 Sb.) odkladný účinek, pokud výslovně nebylo rozhodnuto jinak. Konečné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze, čj. XIV-625/3-1948, i když jím byl potvrzen výměr okresního národního výboru, bylo vydáno dne 21. 12. 1948, tedy již v rozhodném období. Došlo-li tedy k vydání rozhodnutí v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, byť bylo vydáno na základě dekretu prezidenta z r. 1945. Soud je takto povinen zabývat se zkoumáním, zda toto správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy tím spíše, že se jedná o věc restituční, kde společným jmenovatelem je snaha o zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů (§1 zák. č. 243/1992 Sb.). Jestliže tedy Krajský soud v Plzni, jak uvedeno výše, dovodil, že základní individuální správní akty byly vydány
před rozhodným obdobím, a proto jimi byl pozemkový úřad vázán a krajský soud z nich vycházel, porušil tak ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Pokud jde o aplikaci zák. č. 243/1992 Sb., Ústavní soud již několikrát konstatoval (nález ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 22/94, stejně i III. ÚS 39/95), že vrací-li se podle citovaného zákona majetek těm, kdo jej podle dekretu pozbyli a byli zbaveni čs. občanství a pak toto občanství nabyli zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství vracet, protože v důsledku svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k částečné nápravě křivd, a nikoliv k odškodňování za ztrátu občanství.
Jestliže tedy v dané věci správní orgán i soud vyloučily aplikaci zák. č. 243/1992 Sb. s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky stanovené cit. zákonem, protože původní vlastník předmětných nemovitostí čs. občanství nikdy nepozbyl a nemohlo mu být tedy navráceno, a proto není oprávněnou osobou a v závislosti na této skutečnosti nemůže být oprávněnou osobou ani stěžovatelka, porušily svými rozhodnutími čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a druhá je s nimi v rozporu, je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností a závěrů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 20. února 1997