ECLI:CZ:US:1997:3.US.227.96
sp. zn. III. ÚS 227/96
Usnesení
III. ÚS 227/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.Z., zastoupený advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 1996, sp. zn. 8 To 187/96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 1995, sp. zn. 2 T 86/94, mimo ústní jednání dne 6. 3. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené k podání ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.) brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 1996, sp. zn. 8 To 187/96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 1995, sp. zn. 2 T 86/94, kterými byl uznán vinným trestným činem loupeže dle ust. §234 odst. 1 tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť dle jeho tvrzení došlo v řízení před soudy obou stupňů k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu č1. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 227/96
Stěžovatel spatřuje porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v tom, že soudy obou stupňů, jako orgány veřejné moci, se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou týkající se výpovědi poškozeného F.D., která dle jeho tvrzení měla být pořízena policejními orgány před zahájením trestního stíhání (§160 tr. ř.). V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel dovozuje, že takto pořízená výpověď poškozeného je v rozporu s ust. §41 odst. 2 a §165 odst. 2 tr. ř., neboť u této výpovědi nemohl být přítomen obhájce stěžovatele.
Po doručení ústavní stížnosti byl Ústavnímu soudu doručen rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 1996, sp. zn. 8 To 187/96, kterým byl zrušen, z podnětu odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 4, výrok o trestu u stěžovatele a o způsobu jeho výkonu a stěžovatel byl při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Z předloženého rozsudku se rovněž podává, že odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své četné judikatuře vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy.
Z předloženého rozhodnutí Městského soudu v Praze je patrno, že zejména tento soud se v celém rozsahu vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v rámci své obhajoby, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před obecnými soudy obou stupňů. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení provedených důkazů tak, jak je provedly obecné soudy a při zjištění, že tyto se zcela vypořádaly se všemi v řízení zjištěnými důkazy a respektovaly přitom práva stěžovatele na obhajobu, nezbylo než rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno (srov. např. IV. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 28 in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994).
Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná a tato zjevná neopodstatněnost plyne jednak z konstantní judikatury Ústavního soudu, jednak z povahy námitek uplatněných v ústavní stížnosti; bylo proto rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 6. 3. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu