ECLI:CZ:US:1997:3.US.227.97
sp. zn. III. ÚS 227/97
Usnesení
III. ÚS 227/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. O.D., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti Obvodnímu soudu pro Prahu 5, mimo ústní jednání dne 4. 11. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovovala podmínkám stanoveným zákonem (§30 odst. 1, §34 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatelka ve své občanskoprávní věci proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 a tvrdí, že tento obecný soud jako orgán veřejné moci porušuje její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že ve věci ke dni podání ústavní stížnosti (tj. ke dni 27. června 1997) přes četné urgence nenařídil ústní jednání, a to přesto, že důvod, pro který bylo řízení přerušeno (usnesením ze dne 14. prosince 1994) již dávno odpadl; v posléze uvedené skutečnosti spatřuje stěžovatelka naplněny znaky jiného zásahu orgánu veřejné moci, a proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem "vyslovil porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a aby předběžným opatřením uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby v její věci, vedené pod sp. zn. 16 C 190/94, v zásahu do jejich práv nepokračoval".
111. ÚS 227/97
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z vyjádření předsedkyně senátu, jehož se ústavní stížnost dotýká a které si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že řízení ve věci stěžovatelky (16 C 190/94) bylo obecným soudem I. stupně přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí v jiné věci (9 C 217/91), a to proto, že předmětem řízení jsou tvrzené nemovitosti, resp. je dán obdobný titul. Toto řízení (16 C 190/94) bylo sice pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1995 (s právní mocí ke dni 22. ledna 1996), nicméně pro změnu rozhodnutí obecného soudu I. stupně rozhodnutím soudu II. stupně vznikl zákonný důvod pro podání dovolání [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jehož žalovaný (B.) využil a tento opravný prostředek podal, takže tato věc po splnění zákonem předepsaných formalit byla dne 27. srpna 1997 postoupena k rozhodnutí dovolacímu soudu.
Vzhledem k tomu, že podle přesvědčení obecného soudu I. stupně ve stěžovatelově věci jeví se neúčelné provádět duplicitní dokazování směřující k prokázání týchž skutečností jako ve věci 9 C 217/91, tento soud ve věci stěžovatelky (16 C 190/94) nově rozhodl usnesením ze dne 5. září 1997 tak, že toto řízení se přerušuje do skončení dovolacího řízení ve věci 9 C 217/91.
Shora naznačeným úvahám a rozvedeným důvodům obecného soudu nelze z ústavně právních hledisek, včetně toho, na které poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, nic podstatného vytknout; nejde tedy o průtahy, které by bylo možno označit za zbytečné (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho v nich spatřovat naplnění znaků proti ústavnosti, jak tvrdí stěžovatelka.
Za této situace jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, a proto nezbylo, než o ní rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ve znělce tohoto usnesení se stalo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 4. 11.1997 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR