ECLI:CZ:US:1997:3.US.23.97
sp. zn. III. ÚS 23/97
Usnesení
III. ÚS 23/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 1996, sp. zn. 16 Co 362/96, mimo ústní jednání, dne 8. 4. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu ČR dne 21. 1. 1997, která splňovala formální náležitosti stanovené k podání ústavní stížnosti (§§34, 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 1996, sp. zn. 16 Co 362/96, a ve svém podání tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ústavně zaručené základní právo na právní pomoc v řízení před soudy (č1. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že v odvolacím řízení nesplnil svou poučovací povinnost plynoucí mu, dle jeho názoru, z ustanovení §5 o. s. ř. a vyplývající pro něj z ustanovení §239 o. s. ř. a neposkytl mu jako účastníkovi řízení poučení o právu podat dovolání proti svému rozhodnutí.
III. ÚS 23/97 t
V dalším pak stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti namítá, že tímto postupem obecného soudu se nemohl plně domoci svých práv, neboť mu bylo znemožněno podat návrh na dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě a porušení tohoto orgánu veřejné moci spatřuje v tom, že před vyhlášením svého rozhodnutí nepoučil jej, jako účastníka řízení, o právu podat dovolání, neboť se dle jeho názoru nepochybně jednalo o věc po právní stránce zásadního významu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká obecnému soudu, který rozhodoval jako soud odvolací z podnětu jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. 11 C 191/95, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 1996, sp. zn. 11 C 191/95, že před vyhlášením svého rozsudku ve věci samé neposkytl mu v opravném řízení poučení v tom smyslu, že může vznést návrh na připuštění opravného prostředku proti rozhodnutí druhostupňového soudu (dovolání) a v tomto "pochybení" spatřuje stěžovatel ústavní zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel ve svých vývodech přehlíží skutečný význam a smysl poučovací povinnosti, která je pro obecné soudy v občanském soudním řádu stanovena.
Ústavní soud již dříve opakovaně vyložil, jak rozumí pravomoci soudů obecných posoudit, zda v daném případě jde o rozhodnutí zásadního právního významu, a též i pravomoci rozhodnout o přípustnosti dalšího opravného prostředku (dovolání) a dovodil, že rozhodnutí v naznačeném směru spadá výhradně do rozhodovací sféry soudů obecných, aniž by se takovéto rozhodnutí zpravidla mohlo dotknout ústavních kautel plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz usnesení č. 13 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2, C. H. Beck Praha, 1995); i když jde o rozhodnutí z doby
III. ÚS 23/97
před novelou občanského soudního řádu danou zákonem č. 238/1995 Sb., na jeho obsahu není třeba nic měnit ani v současné době.
Podmínky a hranice poučovací povinnosti soudů obecných jsou ústavně vymezeny především přikázanou nestranností soudů obecných (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být projednána. Z takto vymezených ústavních kautel nesmí procesní poučení obecných soudů vykročit. Přikazuje-li ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. obecným soudům poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, znamená to, z hlediska ústavních aspektů, že může jít jen o poučení takové, které se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků (zvýhodněné jednoho vůči druhému) a které, jak se rozumí samo sebou, nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu v projednávané věci, případně jak soud zamýšlí věc rozhodnout; takto ústavně restriktivně chápaná poučovací povinnost obecných soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným soudem poskytnuté poučení nikterak nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za to, zda v řízení před obecným soudem vystupuje sám nebo za pomoci zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu. V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že je výlučně na samotném účastníkovi řízení, zda a jakou právní pomoc si pro své řízení zvolí.
Interpretace poučovací povinnosti nabízená stěžovatelem v ústavní stížnosti naznačeným kritériím očividně neodpovídá. Nejen že jde již nad rámec poučovací povinnosti stran opravných prostředků obecně, ale domáhá se poskytnutí poučení o procesním postupu (podáním návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání) ještě v probíhajícím řízení, tedy v době, kdy rozhodnutí v projednávané věci nebylo soudem ještě usneseno a tedy kdy ani výsledek následné porady senátu není (a nesmí být) zřejmý; nadto konstrukce novelizovaného znění §230 odst. 2 o. s. ř. jednak
III. ÚS 23/97
spočívá výslovně na aktivitě účastníka řízení samotného, jednak o přípustnosti dalšího opravného prostředku (dovolání) nerozhoduje odvolací soud, ale podle kritérií daných zákonem o ní rozhoduje až dovolací soud sám. Je proto již pojmově vyloučeno, aby odvolací soud v průběhu dosud neskončeného řízení před soudy obecnými poskytoval účastníkům jakési poučení in eventum, "totiž pro případ, že případně nebudou v odvolacím řízení úspěšní".
Ve světle těchto zásad a ve smyslu již ustálených názorů Ústavního soudu, jeví se ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, když tato zjevnost vyplývá jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu a jednak z povahy stěžovatelových námitek (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je patrno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 8. 4. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu