ECLI:CZ:US:1997:3.US.273.96
sp. zn. III. ÚS 273/96
Usnesení
III. ÚS 273/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky K.S., zastoupené advokátkou JUDr. I.B., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala ústavní stížností zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 1995, čj. 17 C 66/92-66, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1996, čj. 19 Co 187/96-87, protože jimi byla údajně porušena její základní práva.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 17 C 66/92-13, ze dne 6. 4. 1992, byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby byl odpůrce, M., zavázán uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání domu č. 1305 se stavební parcelou čp. 658 a zahradou čp. 659 v k.ú. P.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání, v němž poukázala na to, že soud porušil své povinnosti podle §104 odst. 3 o.s.ř.
III. ÚS 273/96
O tomto odvolání rozhodoval Městský soud v Praze, který svým usnesením, dne 23. 9. 1992 rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud vytkl soudu I. stupně některá procesní pochybení, v jejichž důsledku zůstalo řízení před ním kusé.
Obvodní soud pro Prahu 10 o věci znovu jednal a dne 29. 11. 1995 vydal rozsudek, čj. 17 C 66/92-66, kterým návrh znovu zamítl.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelka opět podala odvolání, v němž namítá, že soud provedené důkazy posoudil v její neprospěch, skutečnosti svědčící v její prospěch opomněl uvést v odůvodnění rozsudku.
Městský soud v Praze dne 27. 5. 1996 svým rozsudkem, čj. 19 Co 187/96-87, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 8. 1996.
Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka dne 8. 10. 1996 ústavní stížnost, doplněnou dne 4. 12. 1996.
Podle ust. §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou oprávněni ústavní stížnost podat právnická nebo fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle ust. §72 odst. 2 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Posledním rozhodnutím byl v tomto případě rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 17 C 66/92-66, který nabyl právní moci dne 9. 8. 1996. Ústavní stížnost byla podána poště k přepravě dne 8. 10. 1996, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
III. ÚS 273/96
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost podle ust. §43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR