ECLI:CZ:US:1997:3.US.284.96
sp. zn. III. ÚS 284/96
Usnesení
III. ÚS 284/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A.P. a Z.P., zastoupených advokátem JUDr. T.L., proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 26. 10. 1995, č.j. 225/10237/95, a rozhodnutí téhož ministerstva ze dne 25. 10. 1995, č. j. 225/10238/95, mimo ústní jednání dne 6. 3. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadají stěžovatelé rozhodnutí Ministerstva financí ČR, která ve své stížnosti nazývají jako opatření, ze dne 26. 10. 1995, č. j. 225/10237/95, a ze dne 25. 10. 1995, č. j. 225/10238/95, s odůvodněním, že těmito rozhodnutími nebylo vyhověno jejich žádosti o finanční náhradu z titulu zrušeného výroku o trestu propadnutí majetku, jehož součástí nebyla nemovitost v souladu s ust. §13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., neboť tyto žádosti byly podány po uplynutí jednoroční lhůty stanovené v citovaném ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatelé poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 20. 7. 1994, vyhlášeného pod č. 164/1994 Sb., kterým
byla v zákoně č. 87/1991 Sb. ke dni 1. 11. 1994 zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky a stanovena nová účinnost pro uplatnění nároku pro osoby, jichž se toto rozhodnutí Ústavního soudu týkalo. V napadeném rozhodnutí orgánů veřejné moci spatřují pak stěžovatelé porušení ústavně zaručeného základního práva na náhradu škody zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s tím, že svoji ústavní stížnost podávají s odkazem na ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť dle jejich tvrzení ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. Ústavní stížnost stěžovatelé spojují s návrhem na zrušení té části ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., v níž je upravena lhůta k podání žádosti o finanční náhradu.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.]. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují na to, že jejich ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy a vzhledem k tomu, že byla podána ve stanovené lhůtě [§75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], navrhují její projednání, aniž by však blíže rozvedli, v čem by bylo lze spatřovat přesahování vlastních zájmů stěžovatelů.
III. ÚS 284/96
Ústavní soud se zabýval tím, zda ústavní stížnost stěžovatelů je přípustná, tedy zda stěžovatelé ve své věci vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Jestliže rozhodnutí Ministerstva financí, která byla ústavní stížností napadena, byla vydána 25., resp. 26. října 1996, měli stěžovatelé v souladu s ustanovením §250b o. s. ř. dvouměsíční lhůtu k podání žaloby příslušnému soudu na přezkum rozhodnutí správního orgánu, neboť napadené rozhodnutí Ministerstva financí je zcela nepochybně rozhodnutím správního orgánu, které podléhá případnému přezkumu soudem, a z takovéhoto přezkumu není vyloučeno ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř., a to ani s odkazem na přílohu A.
V podané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by splňovala zákonem stanovené podmínky [§75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]. Ústavní stížnost stěžovatelů nelze považovat za ústavní stížnost, která by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, neboť v tomto případě se jedná pouze o jejich osobní zájem domoci se svých tvrzených restitučních nároků.
V této souvislosti pak Ústavní soud konstatuje, že neshledal postačujícím k postupu dle ust. §72 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. považovat tvrzené další eventuelní restituenty za případně další oprávněné osoby, které by se mohly domoci stejného nároku jako stěžovatelé, neboť z předložené ústavní stížnosti stěžovatelů žádná tato okolnosti není zřejmá, a u osob, jež jsou stěžovateli jmenováni, nelze shledat rovněž jiný než osobní zájem.
Jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a jestliže Ústavní soud neshledal, že by jejich ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jejich vlastní osobní zájmy [§75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]; nezbylo než o ústavní stížnosti rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno [§43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb.].
III. ÚS 284/96
Za situace, kdy ústavní stížnost stěžovatelů byla shledána jako nepřípustná, nemohl ani Ústavní soud vyhovět návrhu na zrušení části ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., neboť pro postup Ústavního soudu dle ust. §64 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. nebyly shledány podmínky; postupovat dle citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu lze výhradně v případě, kdy ústavní stížnost je přípustná a kdy Ústavní soud rozhoduje v rámci projednání o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 6. 3. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR