ECLI:CZ:US:1997:3.US.309.96
sp. zn. III. ÚS 309/96
Usnesení
III. ÚS 309/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci M.J., zastoupené advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 1996, čj. 10 Ca 297/96-24, mimo ústní jednání, dne 4. 3. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Jurkou, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka M.J. podala dne 5. 11. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 7. 11. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 297/96-24, ze dne 4. 9. 1996, kterým bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 Ca 297/96 Krajského soudu v Českých Budějovicích a spis čj. PÚ 4178/7407/95/96-KRZ-307 O.ú., pozemkového úřadu v J.H., (dále jen pozemkový úřad). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka uplatnila restituční nárok podle zák. č. 229/1991 Sb. na vydání
nemovitosti v k. ú. R., z níž byli rodiče navrhovatelky s celou rodinou v roce 1953 vystěhováni a následně ji museli odprodat tehdejšímu ONV v T.
Pozemkový úřad v J.H., rozhodnutím čj. PÚ 4178/7407/95/96-KRZ-307, ze dne 29. 3. 1996, určil, že navrhovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí, protože nejsou splněny podmínky stanovené v §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že kupní smlouva byla sice uzavřena v tísni, avšak současně nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemkový úřad konstatoval, že k vystěhování rodičů z dotčených nemovitostí v R., došlo dříve, než byla uzavřena kupní smlouva, v souvislosti s vytvořením hraničního pásma. Proto pozemkový úřad okolnost, že rodičům navrhovatelky nebyl přidělen náhradní byt o stejné velikosti jako původní byt, nepovažoval za nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podala navrhovatelka opravný prostředek, v němž poukazovala zejména na to, že pozemkový úřad oddělil akt násilného vystěhování rodičů z R. od pozdějšího uzavření kupní smlouvy. Podle názoru navrhovatelky začala majetková křivda násilným vystěhováním v roce 1953. Postup vůči rodině nelze podřadit pod zák. č. 69/1951 Sb., protože navrhované rozšíření pásma nemělo žádné opodstatnění, protože usedlost byla vzdálena od vlastní státní hranice nejméně 2 km. Rodina navrhovatelky byla vybrána jako politicky nespolehlivá, přestože rodičům bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Vystěhováním tak rodiče navrhovatelky pozbyli základního atributu vlastnického práva, protože jim bylo znemožněno nemovitost v R. trvale užívat. Nápadně nevýhodné podmínky vidí navrhovatelka v tom, že rodiče neměli jiné východisko, než podepsat kupní smlouvu, i když v nemovitosti v R. měli prarodiče navrhovatelky zřízenou služebnost (výměnek), které byli rovněž zbaveni. Nápadně nevýhodné podmínky spatřuje navrhovatelka i v tom, že rodina přišla o slušné bydlení a náhradní ubytování nebylo odpovídající.
Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadené rozhodnutí podle §250 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Krajský soud se zaměřil především na zkoumání, zda v předmětné záležitosti byl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., protože převod majetku na stát byl realizován kupní smlouvou. Podle uvedeného ustanovení budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly do vlastnictví státu či právnické osoby kupní smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud konstatoval, že správní orgán učinil právní zjištění, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni, a s tímto zjištěním se ztotožnil. Dále krajský soud vycházel z toho, že nápadně nevýhodné podmínky v podstatě znamenají, že prodávající byl uzavřením právního úkonu uveden do postavení horšího při srovnání s jinými občany v obdobné situaci. V daném případě nemohou nápadně nevýhodné podmínky spočívat ve výši kupní ceny, protože kupní cena značně překročila cenu, jak byla vypočtena podle cenových předpisů. Nápadně nevýhodnou podmínkou není poskytnutí bytu o menší výměře než byl byt v prodané nemovitosti. Poskytnutí náhradního bytu nelze především klást do souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, protože vystěhování právních předchůdců navrhovatelky předcházelo uzavření kupní smlouvy o několik let. Důvodem vystěhování a poskytnutí konkrétního náhradního bytu nebylo uzavření kupní smlouvy, ale vystěhování vlastníků nemovitostí z hraničního pásma. Skutečnost, že hraniční pásmo zasahovalo do prostoru, kde se nacházel dům čp. 72, byla v řízení doložena. Poskytnutí náhradního bytu o menší výměře než byl byt vyklizený v prodávané nemovitosti nepovažoval soud za nápadně nevýhodné podmínky, protože aby tento požadavek zákona byl naplněn, musí se jednat o výrazné znevýhodnění prodávajícího ve srovnání s předsmluvní situací. Zajištění bytu horší kvality však podmínku nápadně nevýhodnou neznamená. Rovněž tak zrušení služebnosti nepovažoval soud za nápadně nevýhodnou podmínku, protože jejím zrušením nebyli prodávající znevýhodněni, a existence či zrušení služebnosti se nepromítlo do výše kupní ceny. Za nápadně nevýhodnou podmínku při uzavírání kupní smlouvy nepovažoval
III. ÚS 309/96
krajský soud ani skutečnost, že kupní cena byla složena na účet u státní spořitelny. Takový postup nepostihoval totiž jen právní předchůdce navrhovatelky, ale vztahoval se podle právních předpisů platných v té době na všechny občany převádějící nemovitosti do vlastnictví státu. Omezení smluvní volnosti a nemožnost pečovat o majetek v důsledku opatření, jímž bylo vytvořeno hraniční pásmo, neznamenají nápadně nevýhodné podmínky, tyto skutečnosti však podle názoru soudu nasvědčují pro to, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni. Vzhledem k výše uvedeným závěrům Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí Pozemkového úřadu v J.H.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru bylo tímto rozsudkem porušeno její právo vlastnit majetek a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených práv spatřuje navrhovatelka v tom, že krajský soud neshledal nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy. Navrhovatelka argumentuje tím, že z obce R., byli její rodiče a prarodiče násilně vystěhováni jako rodina politicky nespolehlivá, i když rodičům bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Násilným vystěhováním byli zbaveni základního atributu vlastnického práva. Takový hrubý zásah do vlastnického práva, kdy vlastníci byli trvale zbaveni možnosti návratu, byl podle názoru navrhovatelky ve své podstatě odnětím majetku a porušením čl. 11 odst. 1 Listiny. Od vystěhování neměli do obce R. přístup, nedostávali žádné nájemné, pouze opakované výzvy k odprodeji nemovitostí. Vzhledem k této situaci byli nuceni uzavřít kupní smlouvu. Podle názoru navrhovatelky se taková kupní smlouva musí jevit jako absolutně neplatná, protože ji neuzavírali ze svobodné vůle. Porušení práva na nestranný a spravedlivý proces spatřuje navrhovatelka v tom, že krajský soud v podstatě odmítl posoudit, zda k přechodu nemovitostí na stát nedošlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva (§6 odst. 1 písm. r)
III. ÚS 309/96
zák. č. 229/1991 Sb.), protože ve svém odůvodnění uvádí, že citované ustanovení nelze aplikovat, protože nemovitosti přešly na stát kupní smlouvou. Vzhledem k těmto skutečnostem pak navrhovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
Na žádost Ústavního soudu podal Krajský soud v Českých Budějovicích vyjádření k návrhu na zahájení řízení. Ve vyjádření uvádí, že navrhovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci soudem. K námitkám navrhovatelky k právnímu zjištění Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí, že tyto námitky je nutno podřadit pod pojem tíseň, což v daném případě jak pozemkový úřad, tak soud učinil. Zrušením služebnosti se krajský soud při posuzování nápadně nevýhodných podmínek rovněž zabýval a v odůvodnění rozsudku tuto skutečnost vyjádřil. K námitce navrhovatelky o neplatnosti kupní smlouvy pro vadu vůle soud uvádí, že restitučním titulem není neplatná kupní smlouva, ale kupní smlouva uzavřená za podmínek §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. Kromě toho pozemkový úřad nemá pravomoc přezkoumávat platnost občanskoprávního úkonu a nemůže tak činit ani přezkumný soud v řízení podle části V. o. s. ř. Dále krajský soud uvedl, že pokud k převodu majetku na stát došlo kupní smlouvou, musí soud posuzovat věc podle restitučního titulu §6 odst. 1 písm. k) cit. zákona a na posuzovaný případ nelze aplikovat ust. §6 odst. 1 písm. r) cit. zákona. Dále krajský soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím nebylo dotčeno právo vlastnit majetek podle č1. 11 odst. 1 Listiny s odůvodněním, že rozhodnutím o restitučním nároku má být vlastnické právo teprve založeno, kdežto uvedené ustanovení Listiny chrání vlastnické právo již konstituované. Krajský soud ve vyjádření dále uvedl, že podle jeho názoru nebylo zasaženo ani do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. V projednávané věci byl restituční nárok navrhovatelky projednán k tomu povolaným úřadem předepsaným procesním postupem. Krajský soud věc k opravnému prostředku navrhovatelky projednal při ústním jednání za přítomnosti navrhovatelky. Navrhovatelka byla vyslechnuta, za její přítomnosti provedl soud důkazy listinami. Doplnění důkazního řízení navrhovatelka nenavrhovala. Vzhledem
III. ÚS 309/96
k výše uvedeným skutečnostem navrhuje krajský soud, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud v řízení prozkoumal spisový materiál k předmětné věci, a to spis sp. zn. 10 Ca 297/96 Krajského soudu v Českých Budějovicích a spis PÚ 4178/7407/95/96-KRZ-307 O.ú., pozemkového úřadu v J.H., a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud, jak bylo již mnohokrát zdůrazněno, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad činností soudů obecných a za předpokladu, že soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat.
Navrhovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, protože postupem soudu jí bylo odňato právo na spravedlivou ochranu. Na základě spisového materiálu však Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Českých Budějovicích při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí pozemkového úřadu postupoval v souladu se zákonem, ve věci nařídil ústní jednání za přítomnosti navrhovatelky, provedl důkazy listinami a vyslechl navrhovatelku samotnou. Nelze proto říci, že by krajský soud svým postupem bránil navrhovatelce domáhat se svých práv. Pokud jde o hodnocení ve věci předložených a provedených důkazů, dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil provedené důkazy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud byla v řízení před soudem respektována pravidla vyjádřená v ustanoveních §120, 132 a 157 o. s. ř., nepřísluší ústavnímu soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené soudem. Nelze proto dospět k závěru, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Samotný neúspěch ve věci pak za předpokladu, že byla dodržena ustanovení příslušných právních předpisů, nelze rovněž považovat
III. ÚS 309/96
za porušení základních práv chráněných Listinou.
Navrhovatelka dále uváděla porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Základní právo zakotvené v č1. 11 odst. 1 věta prvá Listiny je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Nejedná se zde proto o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, jak se dalo pochopit z námitky navrhovatelky. Pokud (zejména pro obsah dalších vět a následujících odstavců č1. 11 Listiny) je uvažovanou větou chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně. Samozřejmě pak pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva má být teprve zjištěna nebo právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu v tom, že restitucí má být vlastnické právo teprve konstituováno. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani základní právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebylo v předmětné věci porušeno.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 4. 3. 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR