ECLI:CZ:US:1997:3.US.317.96
sp. zn. III. ÚS 317/96
Usnesení
III. ÚS 317/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.H., zastoupeného advokátem JUDr. J.Ž., proti K.ú.v., Policie ČR, mimo ústní jednání, dne 1. 4. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. listopadu 1996 a v doplnění jeho obhájcem ze dne 3. prosince 1996 brojí stěžovatel ve své trestní věci vedené před KSZ v B. (pod sp. zn. 2 KZv 52/96) proti postupu orgánů činných v tomto trestním řízení a tvrdí, že tyto orgány nepostupují vůči němu ve shodě s procesními předpisy, nerozhodují o jeho vazbě dostatečně rychle, takže - ačkoli dříve uváděné důvody vazby [ve smyslu §67 písm. a), b), c) tr. ř.] pominuly - je v současné době ve vyšetřovací vazbě držen nezákonně a tedy i v rozporu se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod); navrhl proto, aby Ústavní soud ČR nálezem rozhodl, že
III. ÚS 317/96
1. Městský soud v Brně tím, že do dnešního dne nerozhodl o žádosti obviněného R.H., ze dne 25. 8. 1996 o propuštění z vazby, porušil ústavní zákon.
2. Obviněný R.H., je ve vazbě bez rozhodnutí soudu a tím byl porušen článek 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
3. Městskému soudu v Brně se ukládá obviněného R.H. propustit ihned na svobodu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co do skutkového základu věci, případně co do důvodnosti podezření ze spáchání trestných činů ve smyslu §248 odst. 1 a 4, §250 odst. 1 a 4 tr. z., postačí stěžovatele odkázat na odůvodnění usnesení ústavního soudu ČR ze dne 1. 4. 1997 (ve věci III. ÚS 332/96), v němž bylo vyloženo, z jakých okolností a z jakých až dosud provedených důkazů podezření vůči němu vyplývá a proč se toto podezření jeví jako důvodné.
Vzhledem k povaze inkriminované trestní věci byl stěžovatel usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. července 1996 (sp. zn. 7 Nt 4131/96) vzat do vyšetřovací vazby a délka této vazby byla následně (rozhodnutím téhož soudu ze dne 30. prosince 1996, sp. zn. 7 Nt 4670/96) prodloužena do 9. dubna 1997, když soud, rozhodující o návrhu KSZ, dospěl k závěru, že jednak dříve zjištěné důvody vazby stěžovatele přetrvávají, jednak že povaha inkriminovaných skutků, resp. současný stav jejich vyšetřování vyžadují, aby tato vyšetřování i nadále probíhala ve vazebním režimu; v současné době je tedy stěžovatel držen ve vyšetřovací vazbě na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 30. prosince 1996 (sp. zn. 7 Nt 4670/96), ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 1997 (č. 1. 24 spisu).
Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i ze zpráv, které si Ústavní soud vyžádal, a z obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí obecného soudu, která byla Ústavnímu soudu k jeho žádosti předložena, vyplývá, že stěžovatel prostřednictvím svého obhájce,
podáním ze dne 25. srpna 1996 (doručeným rozhodujícímu soudu dne 9. září 1996), požádal o propuštění z vazby na svobodu a tuto svou žádost odůvodnil způsobem v podstatě shodným s odůvodněním své ústavní stížnosti; stručně shrnuto, další trvání vazebních důvodů stěžovatel podepřel podrobnými vývody, jimiž existenci zákonných důvodů vazby [ve smyslu ust. §67 písm. a), b), c) tr. ř.], s ohledem na povahu vyšetřované trestní věci (obchodní vztahy a jeho aktivity z nich plynoucí, skutečnosti podložené listinami, právní povaha tvrzeně nezaplacených daní apod.), odmítl, když současně vysvětlil okolnosti, z nichž bylo usuzováno na důvody vazby útěkové [§67 písm. a) tr. ř.], případně též koluzní [§67 písm. b) tr. ř.].
Podle zjištění Ústavního soudu (příloha č. 1 spisu) o této žádosti stěžovatele rozhodl obecný soud v I. stupni dne 12. prosince 1996, a to zamítavým výrokem.
Vycházeje z formulace petitu ústavní stížnosti (č. 1. 17), jejím předmětem není konkrétní rozhodnutí orgánů veřejné moci (především obecného soudu), ale způsob, jakým o žádosti stěžovatele stran propuštění z vazby bylo rozhodováno (případně ke dni jejího podání rozhodnuto nebylo), včetně průtahů, k nimž v této souvislosti jak na straně dozírajícího státního zastupitelství, tak na straně okresního soudu došlo; má tedy posuzovaná ústavní stížnost na mysli zřejmě jiný zásah orgánů veřejné moci [§72 odst. 1 písm. a) in fine zák. č. 182/1993 Sb.], jímž mělo být porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo (na osobní svobodu č1. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s odst. 5 téhož).
Je-li tomu tak, pak především sluší stěžovatele odkázat na výklad Ústavního soudu co do povahy tohoto "jiného zásahu" (nález ve věci III. ÚS 62/95 publikovaný pod č. 78 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996) a toliko připomenout jeden z jeho vyložených znaků, totiž že takový zásah jako protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům (svobodám)
"není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení"; z citovaného výkladu (argumentací a contracio) pak vyplývá, že tam, kde namítaný stav (v posuzované věci omezení osobní svobody stěžovatele) nastal v průběhu probíhajícího řízení a je podložen rozhodnutím předvídaným procesní normou (v daném případě trestním řádem - §160 odst. 1 tr. ř.), je útok vůči ústavně zaručeným základním právům (svobodám) formou jiného zásahu veřejné moci pojmově vyloučen.
Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že jak státní zastupitelství (předložením žádosti stěžovatele o propuštění z vazby obecnému soudu po 14 dnech), tak zejména obecný soud (vydáním rozhodnutí po více než 3 měsících) očividně způsobily v řízení o žádosti stěžovatele nežádoucí průtahy, jichž by se - jak na to Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích upozornil (např. nález ve věci III. ÚS 83/96 ve Sbírce zákonů pod č. 293/1996) - měly všechny orgány v trestním řízení činné co nejúzkostlivěji vyvarovat; v tomto smyslu a rozsahu (tj. co do vytýkaných průtahů v příslušném řízení) jeví se námitky ústavní stížnosti důvodné, nicméně samy o sobě nemohou vytvořit základ pro rozhodnutí stěžovateli příznivější.
Stížnostní žádání pod bodem 1 (viz výše) není v souladu s pravomocí Ústavního soudu ČR tak, jak tato vyplývá ať již z úst. zák. č. 1/1993 Sb. [čl. 87 odst. 1 písm. a)], tak ze zákona č. 182/1993 Sb. [§82 odst. 1, 3 písm. a)], takže pro výrok deklaratorního charakteru není ani ústavní ani zákonné opory; obdobně je tomu i stran žádání pod bodem 2 ústavní stížnosti, nehledě již ani k tomu, že stěžovatel, jak na to bylo poukázáno již dříve, není ve vazbě "bez rozhodnutí soudu", ale je v ní v současné době držen na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. prosince 1996 (sp. zn. 7 Nt 4670/96), obdobně jako tomu bylo předtím v důsledku usnesení téhož soudu ze dne 10. července 1996 (sp. zn. 7 Nt 4131/96) ve spojení s usnesením krajského (jako stížnostního) soudu tamtéž ze dne 7. srpna 1996 (sp. zn. 9 To 614/96).
Co do žádání pod bodem 3 bylo již vyloženo, proč útok proti ústavně zaručené základní svobodě stěžovatele (svobodě osobní) formou jiného zásahu orgánu veřejné moci je pojmově vyloučen a z toho výkladu posléze důsledně vyplývá, že nejinak je tomu i stran navrženého postupu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., u něhož - jako conditio sine qua non - musí být - jak pro příkaz k obnovení stavu quo ante - znak "jiného zásahu" orgánu veřejné moci (do ústavně zaručených základních práv nebo svobod) zcela naplněn; nadto jde-li - jako je tomu v posuzované věci - o stav (vazební režim stěžovatele) založený rozhodnutím (obecného soudu jak zjištěno a odůvodněno dříve), je reformační rozhodnutí Ústavního soudu zpravidla ex lege vyloučeno [§82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], a to tím spíše, jestliže by rozhodnutí samo podle návrhu mělo zůstat nepovšimnuto (nedotčeno).
Z těchto důvodů proto nezbylo než dospět k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem [§27 odst. 2, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.] je zjevně neopodstatněná; důvody její neopodstatněnosti byly již vyloženy, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy těchto důvodů, tak i z jurisdikce Ústavního soudu ČR jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti jako návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ČR bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem
[§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by - pro nedostatek formálních podmínek - bylo třeba věnovat pozornost samotným důvodům vyšetřovací vazby stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 1. 4. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR