Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.03.1997, sp. zn. III. ÚS 328/96 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 25/7 SbNU 159 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.328.96

sp. zn. III. ÚS 328/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl po ústním jednání dne 6. března 1997 ve věci ústavní stížnosti ing. Z. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca 267/96-14, kterým se zamítá žaloba stěžovatele na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. března l996, sp. zn. 24879-1/110/95, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září l996, č. j. 16 Ca 267/96-14, se z r u š u j e . Odůvodnění: I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září l996, č. j. 16 Ca 267/96-14, kterým byla zamítnuta žaloba proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, jež rozhodlo dne 20. března l996 pod sp. zn. 24879-1/110/95 o výši daňové povinnosti stěžovatele. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když soud věc veřejně a za jeho přítomnosti neprojednal a rozhodl dle §250f občanského soudního řádu bez jednání. Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, které mu určilo daňovou povinnost v nepřiměřené výši 95.l92,- Kč, přičemž podle jeho výpočtů měla činit pouze 49.568,- Kč. V žalobě poukázal na to, že na základě výsledků daňové kontroly mu byla stanovena platebním výměrem č. 01375 dne 26. července l993 daň z příjmů ve výši 192.339,- Kč, kterou po jeho odvolání sám správce daně dne 11. listopadu l994 snížil na částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 20. března l996 pak rozhodnutí správce daně změnilo (čj. 24879-1/110/95) a daňovou povinnost snížilo na 95.192,- Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem, s odvoláním na ustanovení §250f obč. soudního řádu, bez nařízení jednání, účasti a výslechu žalobce, žalobu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal porušení zákona, které by mělo za následek zkrácení subjektivních práv žalobce a že pro použití §250f o. s. ř. byly dány důvody, když se v řízení jednalo pouze o posouzení právní otázky. Dále krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že správní orgán vycházel ze skutkového stavu, který byl v době vydání napadeného rozhodnutí v souladu s dispoziční zásadou dle §249 odst. 2 o. s. ř., a žalobce neuvedl žádný konkrétní důkaz, který by přesvědčivě mohl zvrátit dosavadní zjištění a posouzení správním orgánem. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Krajský soud v Ústí nad Labem nepostupoval v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na nálezy Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud zabýval problematikou ustanovení §250f o. s. ř. a konečně je zrušil. Vyslovil přesvědčení, že krajský soud použil §250f o. s. ř. nesprávně. Přestože nešlo o věc jednoduchou, nenařídil jednání a svůj postup odůvodnil konstatováním, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky. Nesouhlasí také se závěry soudu, z nichž se podává, že soud shledal skutkový stav správně zjištěným, když nebyly provedeny důkazy, které správci daně nabízel. Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb. k předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a rovněž spis jmenovaného soudu sp. zn. 16 Ca 267/96. Předsedkyně senátu 16 Ca ve svém vyjádření z 13. ledna l997 uvedla, že stížnost neobsahuje jiné námitky, než které byly uváděny v odvolacím řízení. Podstatou projednávané věci bylo posoudit, zda tvrzení, uváděná žalobcem v podané žalobě, jsou pravdivá a zda žalovaný správní orgán při svém rozhodování vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Žaloba nebyla shledána důvodnou, byla zamítnuta a soud na rozsudku ze dne 6. září 1996 nadále trvá. O žalobě bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek §250f o. s. ř., neboť, dle názoru soudu, se jednalo pouze o posouzení právní otázky. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 16. ledna l997 poukázalo na průběh daňového řízení, které správce daně - Finanční úřad v Jablonci nad Nisou i odvolací orgán vedl. V řízení byla stěžovateli dána možnost navrhovat důkazy a těmi se oba správní orgány zabývaly. Při dokazování v daňovém řízení vycházely z faktu, že důkazní břemeno nese zásadně daňový subjekt a správce daní přebírá roli hodnotitele důkazních prostředků a důkazů. V řízení a rozhodnutí bylo dbáno na to, aby skutečnosti, rozhodné pro správné stanovení základu daně, byly zjištěny co nejúplněji, přičemž stěžovatel, jako daňový subjekt v daňovém řízení, tvrzené skutečnosti dostatečně neprokázal a nevyvrátil pochybnosti správce daně. Pro uvedené Krajský soud v Ústí nad Labem závěry správce daně svým rozsudkem potvrdil a z týchž důvodů by tak měl učinit i Ústavní soud České republiky. II. Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě stížnosti, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům (a to ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 5/95 Ústavní soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž "stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět, mimo jiné, osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Použití ustanovení §250f občanského soudního řádu může sice být označeno za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které lze z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy, jestliže měl účastník přístup alespoň ke správnímu orgánu, kde byl vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko k projednávané věci. Ze shodného názoru vycházel Ústavní soud v rozhodnutích ve věcech sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS 57/94, IV. ÚS l05/94 a dalších, v nichž shledal, že stížností napadené rozsudky soudů byly vydány po procesu, který nebyl v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož soudy s odvoláním na §250f občanského soudního řádu nenařídily jednání, neumožnily účastníkům vyjádřit se k projednávané věci a ke všem prováděným důkazům, ačkoliv tito neměli tuto možnost ani v předcházejícím řízení před správním orgánem. V rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 98/94 Ústavní soud zdůraznil, že pro postup podle §250f o. s. ř. nepostačuje pouze poukaz na skutečnost, že se jedná o posouzení otázky právní, nýbrž musí být splněny obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání uvedené ustanovení o. s. ř. stanoví. K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 18/96, jímž dnem 1. května 1997 ustanovení §250f zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. III. Při přezkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy vycházel Ústavní soud z vlastní konstantní judikatury k použití §250f občanského soudního řádu, z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca 267/96, obsahu stížnosti, vyjádření předsedkyně senátu 16 Ca označeného soudu a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Bylo zjištěno, že Finanční úřad v Jablonci nad Nisou vydal dne 15. prosince l993 platební výměr č. 03546, kterým byla stěžovateli stanovena daň z příjmu obyvatelstva ve výši 240.870,- Kč a daňová povinnost po 20 % odkladu ve výši 192.696,- Kč. Správce daní částečně vyhověl odvolání stěžovatele a rozhodnutím ze dne 11. listopadu 1994 snížil daň na 119.395, - Kč a daňovou povinnost na částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem pak svým rozhodnutím č. j. 24879-1/110/95, ze dne 20. března l996, výši daně změnilo a stanovilo ji za zdaňovací období roku 1992 ve výši 118.940,- Kč, při 20 % odkladu placení daně pak daňovou povinnost částkou 95.152,- Kč. Poté, co stěžovatel - plátce daně, podal žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž se domáhal přezkoumání a zrušení výše citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ve spojení s rozhodnutími Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou, senát krajského soudu nenařídil ve věci jednání a rozsudkem č. j. 16 Ca 267/96-14, ze dne 6. září 1996, žalobu zamítl. Postup podle §250f občanského soudního řádu, tedy rozhodnutí bez nařízení jednání, odůvodnil jen tím, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky. Ustanovení §250f občanského soudního řádu prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti, a proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat tak, jak již bylo uvedeno v části II. odůvodnění nálezu. Přistoupit k jeho použití lze pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené, při respektování práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozhodnutím bez nařízení jednání a bez účasti stěžovatele tato jeho práva porušil. Při posuzování důvodnosti aplikace postupu podle §250f o. s. ř. nelze také pominout, že se soud ani nevyslovil k důvodům, které jej vedly k úsudku, že v předmětné věci jde o případ jednoduchý, což by, ještě při splnění dalších podmínek, umožňovalo rozhodnutí bez nařízení jednání. Vzhledem k výše uvedenému, s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu, obsažených v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca 267/96-14, zrušil. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. Brně dne 6. března 1997