ECLI:CZ:US:1997:3.US.328.96
sp. zn. III. ÚS 328/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl po ústním jednání dne 6. března 1997 ve věci ústavní stížnosti ing. Z. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca 267/96-14, kterým se zamítá žaloba stěžovatele na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. března l996, sp. zn. 24879-1/110/95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září
l996, č. j. 16 Ca 267/96-14, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě
vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září l996, č.
j. 16 Ca 267/96-14, kterým byla zamítnuta žaloba proti Finančnímu
ředitelství v Ústí nad Labem, jež rozhodlo dne 20. března l996 pod
sp. zn. 24879-1/110/95 o výši daňové povinnosti stěžovatele.
Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních
právech a svobodách, vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, když soud věc veřejně a za jeho
přítomnosti neprojednal a rozhodl dle §250f občanského soudního
řádu bez jednání.
Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem, které mu určilo daňovou povinnost v nepřiměřené
výši 95.l92,- Kč, přičemž podle jeho výpočtů měla činit pouze
49.568,- Kč. V žalobě poukázal na to, že na základě výsledků
daňové kontroly mu byla stanovena platebním výměrem č. 01375 dne
26. července l993 daň z příjmů ve výši 192.339,- Kč, kterou po
jeho odvolání sám správce daně dne 11. listopadu l994 snížil na
částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 20.
března l996 pak rozhodnutí správce daně změnilo (čj.
24879-1/110/95) a daňovou povinnost snížilo na 95.192,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem, s odvoláním na ustanovení §250f obč. soudního řádu, bez nařízení jednání, účasti a výslechu
žalobce, žalobu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že při
přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal porušení zákona, které
by mělo za následek zkrácení subjektivních práv žalobce a že pro
použití §250f o. s. ř. byly dány důvody, když se v řízení jednalo
pouze o posouzení právní otázky. Dále krajský soud v odůvodnění
rozsudku uvedl, že správní orgán vycházel ze skutkového stavu,
který byl v době vydání napadeného rozhodnutí v souladu
s dispoziční zásadou dle §249 odst. 2 o. s. ř., a žalobce neuvedl
žádný konkrétní důkaz, který by přesvědčivě mohl zvrátit dosavadní
zjištění a posouzení správním orgánem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Krajský soud v Ústí
nad Labem nepostupoval v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Poukázal na nálezy Ústavního soudu,
v nichž se Ústavní soud zabýval problematikou ustanovení §250f o.
s. ř. a konečně je zrušil. Vyslovil přesvědčení, že krajský soud
použil §250f o. s. ř. nesprávně. Přestože nešlo o věc
jednoduchou, nenařídil jednání a svůj postup odůvodnil
konstatováním, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky.
Nesouhlasí také se závěry soudu, z nichž se podává, že soud
shledal skutkový stav správně zjištěným, když nebyly provedeny
důkazy, které správci daně nabízel.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. l zák. č.
182/1993 Sb. k předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření
Krajského soudu v Ústí nad Labem a Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem a rovněž spis jmenovaného soudu sp. zn. 16 Ca 267/96.
Předsedkyně senátu 16 Ca ve svém vyjádření z 13. ledna l997
uvedla, že stížnost neobsahuje jiné námitky, než které byly
uváděny v odvolacím řízení. Podstatou projednávané věci bylo
posoudit, zda tvrzení, uváděná žalobcem v podané žalobě, jsou
pravdivá a zda žalovaný správní orgán při svém rozhodování
vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Žaloba nebyla
shledána důvodnou, byla zamítnuta a soud na rozsudku ze dne 6.
září 1996 nadále trvá. O žalobě bylo rozhodnuto bez nařízení
jednání za splnění podmínek §250f o. s. ř., neboť, dle názoru
soudu, se jednalo pouze o posouzení právní otázky.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem dne 16. ledna l997 poukázalo na průběh daňového řízení,
které správce daně - Finanční úřad v Jablonci nad Nisou i odvolací
orgán vedl. V řízení byla stěžovateli dána možnost navrhovat
důkazy a těmi se oba správní orgány zabývaly. Při dokazování
v daňovém řízení vycházely z faktu, že důkazní břemeno nese
zásadně daňový subjekt a správce daní přebírá roli hodnotitele
důkazních prostředků a důkazů. V řízení a rozhodnutí bylo dbáno na
to, aby skutečnosti, rozhodné pro správné stanovení základu daně,
byly zjištěny co nejúplněji, přičemž stěžovatel, jako daňový
subjekt v daňovém řízení, tvrzené skutečnosti dostatečně
neprokázal a nevyvrátil pochybnosti správce daně. Pro uvedené
Krajský soud v Ústí nad Labem závěry správce daně svým rozsudkem
potvrdil a z týchž důvodů by tak měl učinit i Ústavní soud České
republiky.
II.
Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě
stížnosti, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní
ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich
přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům
(a to ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod). V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 5/95
Ústavní soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního
řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat
se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž
"stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět, mimo jiné,
osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání věci
v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Použití ustanovení §250f občanského soudního řádu může
sice být označeno za "stanovený postup" podle čl. 36 odst.
l Listiny základních práv a svobod, avšak jako ustanovení
výjimečné, které lze z hlediska ústavních záruk spravedlivého
procesu aplikovat jen tehdy, jestliže měl účastník přístup alespoň
ke správnímu orgánu, kde byl vyslechnut, takže mohl vyjádřit své
stanovisko k projednávané věci. Ze shodného názoru vycházel
Ústavní soud v rozhodnutích ve věcech sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS
57/94, IV. ÚS l05/94 a dalších, v nichž shledal, že stížností
napadené rozsudky soudů byly vydány po procesu, který nebyl
v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 90 Ústavy a v čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož soudy
s odvoláním na §250f občanského soudního řádu nenařídily jednání,
neumožnily účastníkům vyjádřit se k projednávané věci a ke všem
prováděným důkazům, ačkoliv tito neměli tuto možnost ani
v předcházejícím řízení před správním orgánem. V rozhodnutí ve
věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 98/94 Ústavní soud zdůraznil, že
pro postup podle §250f o. s. ř. nepostačuje pouze poukaz na
skutečnost, že se jedná o posouzení otázky právní, nýbrž musí být
splněny obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání uvedené
ustanovení o. s. ř. stanoví.
K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním
soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne
24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 18/96, jímž dnem
1. května 1997 ustanovení §250f zákona č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zrušil.
III.
Při přezkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy vycházel Ústavní
soud z vlastní konstantní judikatury k použití §250f občanského
soudního řádu, z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.
zn. 16 Ca 267/96, obsahu stížnosti, vyjádření předsedkyně senátu
16 Ca označeného soudu a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem.
Bylo zjištěno, že Finanční úřad v Jablonci nad Nisou vydal dne
15. prosince l993 platební výměr č. 03546, kterým byla stěžovateli
stanovena daň z příjmu obyvatelstva ve výši 240.870,- Kč a daňová
povinnost po 20 % odkladu ve výši 192.696,- Kč. Správce daní
částečně vyhověl odvolání stěžovatele a rozhodnutím ze dne 11.
listopadu 1994 snížil daň na 119.395, - Kč a daňovou povinnost na
částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem pak svým
rozhodnutím č. j. 24879-1/110/95, ze dne 20. března l996, výši
daně změnilo a stanovilo ji za zdaňovací období roku 1992 ve výši
118.940,- Kč, při 20 % odkladu placení daně pak daňovou povinnost
částkou 95.152,- Kč. Poté, co stěžovatel - plátce daně, podal
žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž se domáhal
přezkoumání a zrušení výše citovaného rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ve spojení s rozhodnutími Finančního
úřadu v Jablonci nad Nisou, senát krajského soudu nenařídil ve
věci jednání a rozsudkem č. j. 16 Ca 267/96-14, ze dne 6. září
1996, žalobu zamítl. Postup podle §250f občanského soudního řádu,
tedy rozhodnutí bez nařízení jednání, odůvodnil jen tím, že se
jednalo pouze o posouzení právní otázky.
Ustanovení §250f občanského soudního řádu prolamuje zásadu
veřejnosti a ústnosti jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti,
a proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat tak, jak již
bylo uvedeno v části II. odůvodnění nálezu. Přistoupit k jeho
použití lze pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky
v něm stanovené, při respektování práv zakotvených v čl. 90 Ústavy
a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud
v Ústí nad Labem svým rozhodnutím bez nařízení jednání a bez
účasti stěžovatele tato jeho práva porušil. Při posuzování
důvodnosti aplikace postupu podle §250f o. s. ř. nelze také
pominout, že se soud ani nevyslovil k důvodům, které jej vedly
k úsudku, že v předmětné věci jde o případ jednoduchý, což by,
ještě při splnění dalších podmínek, umožňovalo rozhodnutí bez
nařízení jednání.
Vzhledem k výše uvedenému, s poukazem na porušení principů
spravedlivého procesu, obsažených v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca
267/96-14, zrušil.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
Brně dne 6. března 1997