ECLI:CZ:US:1997:3.US.338.96
sp. zn. III. ÚS 338/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného JUDr. A. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, předloženou Ústavnímu soudu dne 9. prosince 1996, brojí stěžovatel především proti rozhodnutí obecného soudu (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. 14 C 110/94) a tvrdí, že jak tímto rozhodnutím, jímž obecný soud prohlásil (určil) dohodu uzavřenou mezi jeho právní předchůdkyní (Z. J.) a BH za neplatnou, tak následně (zápisy z rozsudku vyplývajících změn ve vlastnictví k posuzovaným nemovitostem - k jedné čtvrtině domu č. p. 162 a ke stavební parcele č. 460 v kat. území V., P. 2) došlo ze strany Katastrálního úřadu pro P., k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a v příslušných řízeních pak k porušení obdobného jeho práva plynoucího z ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených rozhodnutí, jakož i z obsahu samotné ústavní stížnosti se podává, že:
1) řízení o neplatnost dohody o vydání věci (v režimu zákona č. 87/1991 Sb.) bylo před obecným soudem zahájeno k návrhu OSZ (§42 zák. č. 283/199 Sb.) a že žalovanými v tomto řízení byly jednak BH, a jednak právní předchůdkyně stěžovatele a že rozsudek obecného soudu I. stupně nabyl právní moci dne 22. února 1995;
2) na základě tohoto pravomocného rozsudku (opravný prostředek proti němu nebyl podán) pak Katastrální úřad P., provedl zápisy změn ve vlastnických vztazích (v příslušném zápise vyznačil jako vlastníka ideální části nemovitosti vlastníka předchozího, tj. Českou republiku - BH, s. p., v likvidaci).
Ústavní stížnost je nedůvodná, neboť k zahájení řízení před Ústavním soudem je oprávněn pouze ten, kdo v řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, byl jeho účastníkem [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], a nikoli již ten, kdo sice má (může mít) na výsledku řízení před obecnými soudy zájem (§93 o. s. ř.), ale kdo svého práva v tomto řízení nevyužil, a to bez ohledu na důvody, pro které se stalo, že řízení proběhlo bez jeho účasti (§93 odst. 2 al. 1 o. s .ř.).
Jestliže tedy - jak patrno ze samotné ústavní stížnosti - stěžovatel nebyl účastníkem řízení před obecným soudem, nemá ani aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu, před nímž jako účastník (vedlejší účastník) nevystupoval, k čemuž je dodat, že není (zákonnou) povinností obecného soudu, aby sám ex officio případné vedlejší účastníky zjišťoval či vyhledával, neboť i jeho případná poučovací povinnost (§5 o. s. ř.) vztahuje se toliko na účastníky řízení samotné; neprávem proto stěžovatel obecnému soudu vytýká, že jej o řízení, v němž mohl být (byl) dotčen jeho právní zájem, nevyrozuměl, případně že ani rozhodnutí, jímž řízení skončilo, mu nedoručil.
Z téhož důvodu proto neobstojí ani další výtka stěžovatele, totiž že již zmíněným postupem obecného soudu bylo jím porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); ochrana ústavnosti v České republice (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a zákon o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.) neznají v oblasti přezkumu konkrétních rozhodnutí orgánů veřejné moci, tzv. actio popularis, a proto nezbylo než uzavřít, že stěžovatel, byť je jím napadeným pravomocným rozhodnutím obecného soudu na svých zájmech dotčen, není k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován.
Obdobně je třeba nahlížet na tu část ústavní stížnosti, která směřuje vůči postupu Katastrálního úřadu P., pravomocný rozsudek obecného soudu dotýkající se vlastnických vztahů vůči posuzovaným nemovitostem, je nepochybně vkladu schopnou listinou a jestliže - jako je tomu v této věci - zjišťuje (určuje) neplatnost právního úkonu, jímž vlastník své vlastnictví k nemovitosti nabyl, bylo zákonnou povinností katastrálního úřadu změny ve vlastnických vztazích z pravomocného rozhodnutí obecného soudu v příslušných záznamech vyznačit a tak obnovit právní stav quo ante; nebylo proto třeba dále zkoumat, jakou povahu výmaz vlastnického práva stěžovatele má a v této souvislosti pak vážit, zda je či není splněna další zákonná podmínka, totiž zda před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Konečně za důvodné , nebylo, lze pokládat ani podrobněji rozvedené námitky vůči postupu OSZ; zde totiž stěžovatel zcela přehlíží, že SZ v již dříve označeném sporu vystupovalo nikoli jako mocenský orgán, ale toliko jako zákonem zmocněný účastník řízení, a že samotný jím podaný návrh na zahájení řízení, byť by byl shledán soudem jako neoprávněný, lze jen stěží pokládat za "jiný zásah orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených základních práv, mimo jiné již proto, že z podání návrhu (zahájení řízení před soudem) nijaké právní důsledky (ve vztahu k vlastnictví) neplynou.
Na základě naznačených úvah nezbylo proto než dovodit, byť by byl stěžovatel napadenými rozhodnutími sebevíc dotčen, že jím podaná ústavní stížnost je nedůvodná, přičemž na vyslovených závěrech nic nemůže změnit ani skutečnost, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, v obdobné věci ve svém rozhodnutí (rozsudku ze dne 11. května 1995, sp. zn. 14 Co 59/95) dospěl k jinému právnímu názoru než soud I. stupně a v oné jiné věci obdobnou žalobu zamítl; Ústavnímu soudu totiž podle ustálené jeho judikatury nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či prostou zákonnost rozhodnutí obecných soudů, tím méně pak v obecném smyslu dozírat na jednotnost jurisdikce obecného soudnictví.
Jestliže tedy byla ústavní stížnost stěžovatele z vyložených důvodů shledána jako podaná (pro nedostatek aktivní legitimace) někým zjevně neoprávněným, nezbylo než o ní rozhodnout odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo [§43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 2. 1997