ECLI:CZ:US:1997:3.US.347.96
sp. zn. III. ÚS 347/96
Usnesení
III. ÚS 347/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České Republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.B., zastoupené advokátem JUDr. V.P., proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích, mimo ústní jednání dne 18. 2. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která v podstatě splňovala formální podmínky předepsané zákonem [§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecného soudu (Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 1996, sp. zn. 10 Ca 349/96) a spolu s ním též předcházející rozhodnutí správního orgánu (O.ú., pozemkového úřadu v J.H., ze dne 30. dubna, č. j. PÚ 9960/1995/92-120/96 BUD) a tvrdila, že těmito rozhodnutími, jimiž nebyla uznána vlastnicí v těchto rozhodnutích blíže označených a popsaných nemovitostí (rolí blíže vyznačených parceálních čísel v kat. území T.), bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 38 Listiny základních práv a svobod); konkrétní porušení zmíněného
III. ÚS 347/96
ústavně zaručeného práva spatřuje v tom, že ani správním orgánem ani obecným soudem nebyla jako účastnice řízení k věci vyslechnuta, čímž byl opomenut "významný důkaz o tom, jak hospodařili na všech předmětných nemovitostech včetně zemědělské půdy a kdy došlo k převodu majetku na stát"; stěžovatelka ve své ústavní stížnosti však netvrdí, že by se byla svého výslechu jako účastnice dotčeného řízení domáhala a že by orgány veřejné moci o tomto důkazním návrhu nerozhodly.
Z předložených rozhodnutí (jejich odůvodnění a zejména pak z odůvodnění rozsudku obecného soudu) se podává, že orgány veřejné moci své rozhodnutí založily na skutkových zjištěních plynoucích z listinného materiálu (čestného prohlášení stěžovatelky, výpisu z knihovní vložky pozemkové knihy kat. úz. T., osobních dokladů stěžovatelky, zápisu o vyprodání přídělu apod.) a že tato skutková zjištění konfrontovaly s tvrzením stěžovatelky stran "darování nemovitosti v tísni" a konečně, že se s tvrzením stěžovatelky dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Z odůvodnění rozsudku obecného soudu jako soudu odvolacího, jímž předchozí stěžovatelce příznivé rozhodnutí správního orgánu (rozsudek ze dne 24. května 1995, sp. zn. 10 Ca 156/95) bylo zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení, je dostatečně a zřetelně patrno, jakými právními úvahami se tento soud řídil, jestliže tvrzení stěžovatelky odmítl a na darování posuzovaných nemovitostí (v tísni) neusoudil a z jakých skutkových zjištění při tom vycházel. Takto je tedy zjevné, že jak správní orgán, tak obecný soud se tvrzeními stěžovatelky (byť ne jako okolnostmi vyplývajícími z účastnického výslechu) zjevně zabývaly a že také na ně způsobem zcela přiměřeným v odůvodnění svých rozhodnutí reagovaly.
Za této situace nelze proto usoudit jinak, než že tvrzení (odůvodnění) ústavní stížnosti je prostou (a opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody (odůvodněním) obecného soudu, která však ve své podstatě postrádá jakýkoliv ústavně právní aspekt, nehledě již ani k tomu, že v tomto smyslu postrádá
ústavní stížnost vlastně odůvodnění vůbec; námitka absence výpovědi stěžovatelky jako účastnice řízení je očividně uplatněna ex post, aniž by - vzhledem k její povaze a s přihlédnutím k tvrzením stěžovatelky jak v opravném řízení, tak v samotné ústavní stížnosti - bylo možno rozumně očekávat, že její účastnická výpověď přinese okolnosti natolik nové a závažné, že by byly s to zvrátit závěry, k nimž orgány veřejné moci na základě objektivních důkazů dospěly.
Na základě těchto úvah nelze proto dojít k jinému závěru, než že ústavní stížnost stěžovatelky, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, je zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti se podává z důvodů, jak shora byly vyloženy.
Nezbylo proto než o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo potřebné vést stěžovatelku k odstranění zbylých formálních vad jejího podání, jak ve vykázané plné moci (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), tak ve vyznačení účastníků řízení (§76 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 2. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR