ECLI:CZ:US:1997:3.US.351.96
sp. zn. III. ÚS 351/96
Usnesení
III. ÚS 351/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupené advokátem JUDr. V.J., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 18. 12. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Co 629/96-42, ze dne 16. 10. 1996, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, čj. 23 C 236/95-28, ze dne 13. 5. 1996, o přivolení k výpovědi nájmu z bytu a zaplacení dlužné částky. Napadenými rozsudky byla podle názoru navrhovatelky porušena její základní práva zakotvená v č1. 10 odst. 1 a v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Ústavní stížnost byla podána včas.
Navrhovatelka v řízení ukončeném napadenými rozsudky vystupovala jako žalovaná ve sporu o návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu a na zaplacení vyčíslené částky. Žalobcem byla SB, která se návrhem ze dne 12. 9. 1995 domáhala vydání rozsudku, kterým by soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu v P.i, o vel. 2+1, I. kategorie, a stanovil povinnost zaplatit dlužné nájemné, vyčíslené částkou 18.490 Kč, s příslušenstvím, za žalované období (měsíce 11-12/1993, 1-12/1994 a 1-6/1995). Žalovaná s návrhem
III. ÚS 351/96
nesouhlasila, a to pokud jde o návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Žalovaná uznávala, že si situaci zavinila sama, avšak bylo to způsobeno sociálními poměry na její straně. Tíživá sociální situace byla způsobena její nezaměstnaností s krátkými intervaly zaměstnání a dále dlouhodobou nemocí jejího zletilého syna s nároky na dietní stravování.
Okresní soud Plzeň-město vzhledem k listinným důkazům a vzhledem k výpovědi žalované shledal návrh žalobce odůvodněným. V řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaná jako nájemce bytu hrubě porušuje svoje povinnosti vyplývající z nájmu bytu, neboť dluží žalobci nájemné za dobu značně přesahující 3 měsíce. Žalovaná odůvodňovala neplacení nájemného svými poměry, avšak i když se žalovaná ocitla v určité finanční tísni, nebylo tomu tak po celé období, za které je dluh vyčíslován. Žalovaná byla po určitou dobu zaměstnána a je v zaměstnání i v době sporu, avšak porušování povinnosti platit nájem trvá i na dále v dalším období, které není předmětem žaloby. Navíc v bytě bydlí řádně přihlášený nájemník, takže i on přispíval na úhradu bytu. Vzhledem k uplatněnému výpovědnímu důvodu a k poměrům na straně žalované, která v bytě žije se zletilým synem, nemohl soud aplikovat ust. §712 odst. 5 věta druhá občanského z ákoníku (rodina s nezletilými dětmi). Okresní soud Plzeň-město proto rozsudkem, čj. 23 C 236/95-28, ze dne 13. 5. 1996, rozhodl, že přivoluje k výpovědi z nájmu bytu, určil okamžik skončení nájemného poměru a určil, že žalovaná je povinna vyklidit byt a předat vyklizený byt žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší. Dále Okresní soud Plzeň-město uložil žalované povinnost uhradit dlužné nájemné s příslušenstvím.
K odvolání žalované proti výrokům o přivolení k výpovědi nájmu bytu, zániku nájemného poměru a povinnosti byt vyklidit po zajištění přístřeší rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni jako soud odvolací. V odvolání se žalovaná odvolávala na svou nepříznivou životní situaci, která byla popsána výše. Při jednání odvolacího soudu předložila účetní doklad, že téhož dne zaplatila žalobci dlužnou částku nájemného bez příslušenství, připustila však, že na nájemném dluží i nadále. Protože podle jejího názoru
III. ÚS 351/96
bylo neplacení nájemného způsobeno mimořádnou situací, žádala změnu rozsudku v napadené části tak, že návrh na přivolení k výpovědi nájmu z bytu bude zamítnut. Žalobce naproti tomu trval na svém návrhu a žádal potvrzení napadeného rozsudku. Pro svoje stanovisko uvedl, že po zaplacení vyčísleného nájemného existuje v době odvolacího řízení další dluh na nájemném ve výši 12.394 Kč bez příslušenství. Žalované byla v letech 1994 - 1996 celkem třikrát poskytnuta možnost vyrovnat svůj dluh tak, že uznala dluh co do důvodu i výše a bylo sjednáno splácení dluhu ve splátkách. Těchto možností však žalovaná nevyužila.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalované i k vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl v řízení dostatek důkazů, jimiž zjistil skutkový stav. Takto zjištěný skutkový stav nedoznal změn ani v odvolacím řízení a tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí. Dále odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně aplikoval správná zákonná ustanovení a učinil správné právní závěry. S těmito závěry se odvolací soud ztotožnil. V řízení byla prokázána existence nájemního vztahu mezi účastníky a také existence výpovědního důvodu. Byly splněny podmínky, za kterých může soud podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku k výpovědi přivolit. Ani skutečnost, že žalovaná v den jednání odvolacího soudu uhradila částku, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal, na zjištěném skutkovém stavu nemohla nic změnit, protože žalovaná dluží na nájemném ještě značně vysokou částku, která dosud splacena není. Protože žalovaná je stálým neplatičem nájemného, nelze ani očekávat, že se její přístup k plnění povinností nájemníka změní. Proto odvolací soud považoval rozhodnutí soudu I. stupně za správné a zákonné, a to včetně výroku o zajištění přístřeší. Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto Krajský soud v Plzni rozsudkem, čj. 15 Co 629/96-42, ze dne 16. 10. 1996, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadené části.
Proti uvedeným rozsudkům soudů I. a II. stupně podala žalovaná jako navrhovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru
III. ÚS 351/96
byla napadenými rozsudky porušena ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, ust. čl. 10 odst. 1 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení základních práv chráněných Listinou spatřuje navrhovatelka v tom, že soudy obou stupňů při rozhodování ve věci nepřihlédly k tíživé životní situaci navrhovatelky, spočívající v její nezaměstnanosti a v dlouhodobé nemoci jejího syna. Dále spatřuje porušení uvedených základních práv i v tom, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že uhradila dlužnou částku, ačkoliv se jedná o významnou okolnost svědčící v její prospěch. Na základě výše uvedených skutečností pak navrhuje, aby ústavní soud zrušil oba napadené rozsudky.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo zasahovat do jurisdikční pravomoci obecných soudů. Je-li však namítáno porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR a toto porušení má být způsobeno pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci v řízení, jehož byla navrhovatelka účastníkem, pak se Ústavní soud musí zabývat přezkoumáním napadených rozsudků i řízení, které jim předcházelo.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, sp. zn. 23 C 236/95, Okresního soudu Plzeň-město. Na základě posouzení spisového materiálu ve vztahu k ústavní stížnosti však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatelka uvádí porušení základního práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na ochranu jména (čl. 10 odst. 1 Listiny) a dále porušení práva na pomoc v hmotné nouzi při zajištění základních životních podmínek (čl. 30 odst. 2 Listiny). Z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že navrhovatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů, které provedly soudy obou stupňů, a se závěry, k nimž tyto soudy dospěly. Ze spisového materiálu však vyplývá, že soudy obou stupňů postupovaly při dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, každý důkaz hodnotily samostatně a pak v jejich vzájemné souvislosti. V odůvodnění rozsudků pak také soudy obou stupňů
III. ÚS 351/96
provedené důkazy vyjádřily a odůvodnily, v jaké míře k nim přihlédly. Pokud v průběhu řízení před soudy obou stupňů byla dodržena ustanovení občanského soudního řádu upravující dokazování, pak nepřísluší Ústavnímu soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ke konkrétním námitkám navrhovatelky pak lze uvést, že soudy přihlédly k tíživé sociální situaci, avšak vzaly v úvahu i skutečnost, že v průběhu zkoumaného období navrhovatelka byla po určitou dobu zaměstnána a měla příjmy, z nichž mohla nájemné z bytu hradit. Pokud se jedná o nepřihlédnutí k zaplacení dlužné částky, odvolací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč k této skutečnosti nepřihlédl a konstatoval, že důvod pro výpověď z nájmu bytu trvá i nadále.
Při posuzování tvrzení navrhovatelky, že uvedenými rozsudky bylo porušeno její základní právo na ochranu osobnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že předmětnou věcí, která se týká závazkového vztahu, nemohla být dotčena osobní a osobnostní práva navrhovatelky, protože v soudním řízení byly skutečnosti, na nichž je založena výpověď z nájmu bytu, jednoznačně prokázány a ani navrhovatelka sama je nepopírá. Pokud se jedná o tvrzené porušení základního sociálního práva podle čl. 30 odst. 2 Listiny, pak je nutno si uvědomit, že k zajištění realizace tohoto práva stanovil stát na základě Listiny mechanismus, který slouží k dosažení pomoci pro překonání stavu hmotné nouze. Postup při zajištění fyzických osob, které se ocitly v hmotné nouzi a nemohou ji vlastním přičiněním překonat, je upraven zák. č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Mezi nástroje zajištění těchto občanů však nepatří ochrana jedince tam, kde neplní povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr.Vladimír JURKA
V Brně dne 14. března 1997 soudce Ústavního soudu ČR