ECLI:CZ:US:1997:3.US.354.96
sp. zn. III. ÚS 354/96
Usnesení
III. ÚS 354/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M.K., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 19. 12. 1996 podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž se domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23. října 1996, čj. 44-28849/96, a souvisejícího rozhodnutí O.ú. v P., ze dne 2. září 1996, čj. 593/cs/96/128, protože jimi měla být porušena jeho základní práva. Dále navrhoval zrušení některých ustanovení zákona bývalého Federálního shromáždění č. 73/1990 Sb., o civilní službě a zákona bývalého Federálního shromáždění č. 18/1992 Sb., o civilní službě.
Dne 2. září 1996 zamítl O.ú. P., svým rozhodnutím, sp.zn. 593/cs/96/128, žádost stěžovatele o prominutí civilní služby. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že žadatel nesplňuje podmínky zákona pro prominutí civilní služby.
III. ÚS 354/96
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Odvolání odůvodnil tím, že důvody k prominutí civilní služby u něj existují, a to podle §11 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v souvislosti s č1. 1 odst. 1 Listiny základních práv a povinností. Za trvalé odepření civilní služby byl již pravomocně odsouzen, rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích, čj. 4 T 225/95-58, ze dne 15. prosince 1995.
Ministerstvo práce a sociálních věcí, jako odvolací orgán, svým rozhodnutím ze dne 23.10.1996, čj. 44-28849/96, odvolání zamítlo a rozhodnutí O.ú. potvrdilo. Své rozhodnutí ministerstvo odůvodnilo tím, že skutečnost, že stěžovatel již byl za trvalé odmítnutí civilní služby soudně trestán, není důvodem rozhodným pro prominutí výkonu civilní služby. Platné znění zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, umožňuje o.ú. prominout vykonání civilní služby, nahrazující vojenskou službu pouze občanům, kteří civilní službu nenastoupili bez vlastní viny do 31. prosince roku, v němž dovršili 30 let věku. Prominutí výkonu civilní služby z jiných důvodů zákon neumožňuje.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas ústavní stížnost v níž namítá, že již v roce 1995 byl odsouzen Okresním soudem v Pardubicích pro trestný čin nenastoupení civilní služby podle §272a trestního zákona k peněžitému trestu. V lednu 1996 požádal stěžovatel O.ú. o odklad civilní služby podle §4 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb. Žádost byla zamítnuta. Toto zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí v únoru 1996. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud pod čj. IV. ÚS 113/96, podle §43 odst. 1 c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl. Na to stěžovatel požádal O.ú., o prominutí civilní
služby. Žádost byla zamítnuta rozhodnutím, čj. 593/cs/96/128, dne 2. září 1996. Proti tomu se stěžovatel odvolal. Odvolání bylo zamítnuto Ministerstvem práce a sociálních věcí dne 23.10.1996
rozhodnutím, čj. 44-28849/96. Stěžovatel se domnívá, že se nyní dostal do situace, kdy mu na jedné straně může být povolávacím příkazem
III. ÚS 354/96
uložena povinnost výkonu civilní služby, ale na druhé straně za neuposlechnutí nového povolávacího příkazu nemůže být znovu soudně trestán, neboť by podle nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV ÚS 81/95 byla porušena zásada ne bis in idem. Stěžovatel by mohl podle svého názoru situaci řešit tak, že by na povolávací příkazy nereagoval. Tímto postupem by však beztrestně znevažoval postavení O.ú., jakožto orgánu státní moci. To však není stěžovatelovým cílem, proto chce svou situaci řešit v souladu se svým svědomím i v souladu s právem země, v níž žije. Napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí a O.ú. v P.
Stěžovatel zároveň namítá, že zákon o civilní službě umožňuje prominutí civilní služby těm, kdož byli za odmítnutí povinné vojenské služby pravomocně odsouzeni před účinností zákona č. 73/1990 Sb., tedy před 14. březnem 1990. Stěžovatel byl za odepření povinné služby odsouzen po 14. březnu 1990. Tím došlo k nerovnosti občanů před zákonem, neboť osoba, která byla odsouzena pro odepření povinné služby z důvodů svědomí či náboženského vyznání po 14. březnu 1990, je znevýhodněna oproti osobám, které byly z toho důvodu odsouzeny dříve. Navrhuje proto také zrušení slova "a Slovenské Federativní", "před účinností zákona č. 73/990 Sb., o civilní službě," v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v platném znění a slov "před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě," a slov "vojenské základní (náhradní)" v ust. §11 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v platném znění.
Ústavní stížnost jsou podle ust. §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže
III. ÚS 354/96
Stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Rozhodnutí O.ú., i následné rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí byla vydána ve správním řízení. Podle ust. §244 a dalších o.s.ř. soudy přezkoumávají na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí správních orgánů, s výjimkou rozhodnutí, která jsou taxativně uvedena v ust. §248 o.s.ř. Z přezkumné činnosti soudu jsou v souvislosti s vojenskou službou vyloučena pouze rozhodnutí vydaná podle branného zákona (zákon č. 92/1949 Sb., v platném znění) a rozhodování orgánů vojenské správy, která byla vydána k přípravě a plnění úkolů za branné pohotovosti státu [§248 odst. 2 písmeno c) o.s.ř.]. Rozhodování ve věcech civilní služby z přezkumné činnosti soudů vyloučeno není. Z toho vyplývá, že stěžovatel měl možnost požádat soud, aby přezkoumal zákonnost vydaných správních rozhodnutí. Stěžovatel tak však neučinil, nevyčerpal tedy všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud jde o návrhy na zrušení některých částí §11 zákona č. 18/1992 Sb., s ohledem na to, že Ústavní soud shledal stížnost jako nepřípustnou, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu se jimi dále nezabýval.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné. JUDr.Vladimír JURKA
V Brně dne 12. února 1997 soudce Ústavního soudu ČR