ECLI:CZ:US:1997:3.US.356.96
sp. zn. III. ÚS 356/96
Usnesení
III. ÚS 356/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci stěžovatele K., zastoupeného Ing. V.K., jednatelem společnosti, právně zastoupeného advokátem JUDr. F.W., advokátem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 1996 (sp. zn. 28 Ca 415/95), mimo ústní jednání dne 9. 4. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 19. 12. 1996, označeným jako "ústavní stížnost", doplněným podáním ze dne 25. 2. 1997, navrhujícím odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, domáhá se stěžovatel zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 1996 (sp. zn. 28 Ca 415/95), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí R., České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 9. listopadu 1995 (č. j. Rpo/202/95), jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 000 000,- Kč za nedodržení stanovené programové skladby ve vysílání rozhlasové stanice R., kterou provozuje.
III. ÚS 356/96
Stěžovatel ve svém podání dovozuje, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, jako orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, aniž by však blíže odůvodnil, čím a jakým konkrétním způsobem k porušení uvedeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod ze strany orgánu veřejné moci došlo. Stěžovatel pak ve svých závěrech konstatuje, že dle jeho názoru nebyla vůbec splněna podmínka pro uložení pokuty, neboť právní moc napadeného rozsudku Městského soudu v Praze nastala až po uplynutí 1 roku ode dne, kdy se odpůrce o porušení povinnosti dozvěděl, a z této skutečnosti dovozuje, že nebyla zachována lhůta k uložení pokuty dle zák. č. 468/1991 Sb., v platném znění, v §20 odst. 6, který stanoví, že pokutu lze uložit pouze do jednoho roku ode dne, kdy se odpůrce - R.,České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání - o porušení povinnosti dozví.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně kdy shledává svoji pravomoc hodnotit způsob, jakým obecné soudy hodnotí důkazy v řízení před těmito soudy. Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již vyloženým však požadavek stěžovatele očividně nevyhovuje a pouhé obecné tvrzení stěžovatele, že obecný soud porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod, není s to naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod stěžovatele, jak jsou tyto zaručeny ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR a ani právní závěry přednesené v ústavní stížnosti nemohou obstát, neboť lhůtu k uložení stanovené sankce dle citovaného "zákona nelze vztáhnout až k právní moci rozhodnutí, jímž se sankce ukládá.
III. ÚS 356/96
Z uvedeného důvodu je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, přičemž zjevná neopodstatněnost [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], plyne jak z povahy uváděných důvodů v ústavní stížnosti, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Při shledání ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou již Ústavní soud nezkoumal podmínky pro případné rozhodnutí, kterým by na návrh stěžovatele odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 9. 4. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu