ECLI:CZ:US:1997:3.US.36.97
sp. zn. III. ÚS 36/97
Usnesení
III. ÚS 36/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci S.M., zastoupené advokátkou JUDr. A.R., takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 31. 1. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 3. 2. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 30 Ca 5/96-19, ze dne 27. 11. 1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v H.K. (dále jen "pozemkový úřad"), čj. RP/1-21520, 7235/2213/R-860/95-Bu, ze dne 24. 11. 1995. Napadeným rozsudkem byla podle názoru navrhovatelky porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas
Ze spisu sp. zn. 30 Ca 5/96, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové, a ze spisu pozemkového úřadu, čj. R-394, R-860 Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na přezkoumání rozhodnutí pozemkového
III. ÚS 36/97
úřadu, čj. RP/1-21520, 7235/2213/R-860/95-Bu, ze dne 24. 11. 1995, který podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodl tak, že navrhovatelce nelze vydat v rozhodnutí specifikované nemovitosti. Pozemkový úřad v rozhodnutí konstatoval, že navrhovatelka je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) a e) cit. zákona a v předmětné věci došlo k naplnění restitučního titulu stanoveného v §6 odst. 1 písm. n) cit. zákona. Pozemkový úřad však případ uzavřel s tím, že nemovitost nelze vydat, protože na předmětné parcele se nachází stavba, která není stavbou jednoduchou, drobnou ani movitou a brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku. V této skutečnosti spatřoval překážku vydání předmětné parcely podle §11 odst. 1 písm. c) cit. zákona. Současně pozemkový úřad rozhodl, že navrhovatelce přísluší náhrada postupem podle §11 odst. 2, popř. §16 odst. 1 cit. zákona. V návrhu na přezkoumání tohoto rozhodnutí navrhovatelka uvedla, že na základě stavebního povolení vydaného 17. 12. 1976 byla na pozemku postavena stavba provizorní vzorkovny a prodejny podniku Textil, ve stavebním povolení není trvání stavby omezeno, je však považována za
dočasné řešení. Nejasnosti kolem stavby byly odstraněny rozhodnutím o dodatečném povolení ze dne 20. 10. 1992, čj. OV/4644/92/PU, jímž byly povoleny stavební úpravy. V tomto rozhodnutí je omezeno trvání stavby do 31. 12. 1997, stejné datum obsahuje i kolaudační rozhodnutí ze dne 25. 11. 1992. Z těchto skutečností navrhovatelka dovodila, že stavba na předmětné nemovitosti je stavbou dočasnou a není tudíž dána překážka, která by bránila vydání předmětného pozemku z důvodu §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Dále ještě uvedla, že pozemek byl vyvlastněn pro provozně hospodářskou činnost podniku S., avšak pro tento účel pozemek nesloužil. Navrhla proto, aby Krajský soud v Hradci Králové napadené rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové přezkoumal rozhodnutí v rozsahu podaného opravného prostředku a dospěl k závěru, že pozemkový úřad vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a že ji posoudil správně i po stránce právní. Vzhledem k tomuto závěru napadené rozhodnutí rozsudkem,
III. ÚS 36/97
čj. 30 Ca 5/96-19, ze dne 27. 11. 1996 potvrdil. Svoje rozhodnutí odůvodnil Krajský soud v Hradci Králové zejména rozborem pojmu dočasná a trvalá stavba. Základním rozhodnutím v předmětné věci je stavební povolení ze dne 17. 12. 1976 vydané stavebním úřadem v H.K. Předmětná stavba byla v tomto rozhodnutí označena jako provizorní vzorkovna a prodejna, v podmínce č. 4 tohoto rozhodnutí se umístění a výstavba objektu vzorkovny a prodejny v dané oblasti považuje za provizorní řešení. V r. 1992 došlo k provedení změn stavby formou stavebních úprav dodatečně povolených dne 20. 10. 1992. Původní stavební povolení obsahuje mimo dalších náležitostí zejména označení druhu a účelu povolované stavby a podmínky pro provedení stavby. V přezkoumávané věci byla povolena stavba pro služby a obchod. Stavba, u které se předem neomezí doba jejího trvání, je vždy stavbou trvalou bez ohledu na to, z jakých stavebních materiálů je provedena. Pokud by se mělo jednat o stavbu dočasnou, pak by v rozhodnutí musela být vymezena doba jejího trvání, a to vymezením určitého časového období, nikoliv použitím neurčitých pojmů. Krajský soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že v původním stavebním povolení není časově omezena doba, na kterou byla stavba povolena, i když je tato stavba nazývána "stavbou provizorní". Pojem provizorní stavba neobsahují žádné právní předpisy týkající se povolování staveb, a nelze proto z tohoto pojmu vyvozovat žádné právní závěry. Podmínky stanovené ve stavebním povolení a dodatečném stavebním povolení jsou podmínkami pro provedení, resp. dokončení a užívání stavby, nelze proto jimi omezit dobu trvání stavby. V kolaudačním rozhodnutí ze dne 24. 10. 1978 bylo povoleno stavbu užívat. Rovněž v tomto rozhodnutí je zmínka o provizorní stavbě a o dočasném řešení. Ani to však nemělo vliv na skutečnost, že se jednalo o kolaudaci stavby trvalé s ohledem na důvody uvedené shora. V kolaudačním řízení se především zkoumá, zda stavba byla provedena podle ověřené dokumentace a zda byly dodrženy podmínky stavby stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení. V kolaudačním řízení nelze rozhodovat o tom, že se jedná o stavbu dočasnou nebo naopak trvalou oproti původnímu stavu stanovenému ve stavebním povolení. Dodatečným stavebním povolení z 20. 10. 1992 povolil odbor výstavby Úřadu města H.K. stavební úpravy
III. ÚS 36/97
v provizorním objektu původní vzorkovny a prodejny koberců za účelem jiného způsobu využití, a to jako nočního klubu. V dodatečném stavebním povolení je opět uvedeno, že tento objekt má nadále provizorní charakter, pokud z hlediska územně plánovacího s ohledem na veřejný zájem nebude prodloužena existence této stavby. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 25. 11. 1992 bylo povoleno opravený objekt využívat v souladu s nově stanoveným účelem. I zde dospěl Krajský soud v Hradci Králové k závěru, že těmito rozhodnutími nedošlo ke změně stavby trvalé na stavbu dočasnou. Těmito rozhodnutími byly dodatečně povoleny dříve nepovolené stavební úpravy podle změněného užívání. Objekt jako takový však odvozuje svůj vznik a existenci od původního stavebního povolení, podle něhož je stavbou trvalou. Dodatečné stavební úpravy byly kromě toho povoleny pouze v části objektu, v ostatním zůstala tato stavba stavebně i účelově nedotčena. Dodatečné povolení stavebních úprav a navazující kolaudační rozhodnutí se proto mohlo týkat jen provedených stavebních úprav a i kdyby tato část stavby byla povolena jako dočasná, celá stavba by přesto za dočasnou nemohla být považována. Závěrem Krajský soud v Hradci Králové shrnuje, že objekt čp. 912 na předmětné parcele je stavbou trvalou, která brání vydání této parcely podle §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Na této skutečnosti nemohou nic změnit ani vyjádření Úřadu města H.K. o dočasnosti této stavby. Chtěl-li povolující orgán tuto stavbu skutečně povolit jako stavbu dočasnou, měl tak učinit v souladu se stavebním zákonem a předpisy jej provádějícími a ne volit postupy, které tomu neodpovídají. Proto, jak bylo uvedeno výše, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, čj. 30 Ca 5/96-19, ze dne 27. 11. 1996, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala navrhovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru došlo napadeným rozsudkem k porušení jejího základního práva podle čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny. Porušení práva vlastnit majetek bylo způsobeno podle názoru navrhovatelky tím, že Krajský soud v Hradci Králové nezákonně limitoval právo na vydání předmětných nemovitostí a právo tuto nemovitost vlastnit, ačkoliv navrhovatelka prokázala restituční titul podle zák. č. 229/1991
III. ÚS 36/97
Sb. i své postavení oprávněné osoby. Krajský soud v Hradci Králové tím, že potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, přispěl podle názoru navrhovatelky ke zneužití jejího vlastnického práva ve prospěch obchodní společnosti S. (čl. 11 odst. 3 Listiny), ač podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, což v daném případě splněno nebylo. Navrhovatelka dále uvádí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její základní právo podle čl. 36, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny. Porušení uvedených práv spatřuje navrhovatelka v tom, že Krajský soud v Hradci Králové namísto poskytnutí soudní ochrany rozhodl tak, aby zvýhodnil obchodní společnost, čímž porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Napadeným rozsudkem byla navrhovatelka, podle jejího názoru, zkrácena na svých právech na soudní a jinou právní ochranu (ochrana vlastnit předmětné nemovitosti) a byla tak porušena i zásada rovnosti účastníků řízení, čímž byl dotčen čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla také porušena základní práva a svobody zaručené mezinárodními smlouvami, zejména čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a č1. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V doplnění podání ze dne 15. 5. 1997 navrhovatelka ještě poukazuje na řízení ve věci zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, které je vedeno u Úřadu města, odboru výstavby. Na základě výše uvedených skutečností navrhovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové.
K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Hradci Králové vyjádření k návrhu na zahájení řízení. Krajský soud uvedl, že podle jeho názoru je ústavní stížnost založena na polemice s odůvodněním napadeného rozsudku. Krajský soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč spornou stavbu nelze považovat za stavbu dočasnou. K této skutečnosti Krajský soud v Hradci Králové dodal, že pro vyslovený názor je bez relevance, jaké územně plánovací podklady byly pro dané území zpracovány, a zda uvedená parcela
III. ÚS 36/97
byla vyňata z příslušného půdního fondu, jak namítá stěžovatelka. Z tohoto zjištění byl dovozen závěr, že vydání předmětné parcely navrhovatelce brání ust. §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., neboť parcela je zastavěna po jejím přechodu na stát stavbou, která není ani movitá, dočasná, jednoduchá, drobná ani umístěna pod povrchem země. Krajský soud dále uvedl, že v soudním řízení nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu cit. ustanovení Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, protože soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí správního orgánu v řádném jednání, vedeném za přítomnosti účastníků, kterým umožnil, aby se ke konstatovanému obsahu správního spisu pozemkového úřadu vyjádřili a vyslovili i stanovisko k napadenému správnímu rozhodnutí. V řízení byla také podle názoru krajského soudu plně dodržena rovnost účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že svým rozhodnutím nezasáhl do vlastnického práva navrhovatelky, neboť vydaným rozsudkem pouze stanovil, že rozhodnutí správního orgánu odpovídá zákonu. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla pro nedůvodnost zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dohledu nad rozhodováním obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se podanou ústavní stížností dovolává ochrany svých základních práv chráněných Listinou, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející přezkoumat.
Na základě přezkoumání spisových materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatelka se dovolává především ochrany vlastnického práva podle č1. 11 odst. 1 Listiny. V této souvislosti je třeba především uvést, že příslušné ustanovení Listiny chrání především vlastnické právo již existující před neoprávněnými zásahy, jimiž
III. ÚS 36/97
by toto právo bylo narušováno. Spor o konstituování vlastnického práva ještě této ochraně nepodléhá. V případě restitučních sporů se jedná právě o konstituování vlastnického práva, což nemůže být samostatně chráněno ve smyslu čl. 11 Listiny. Na daný případ nelze aplikovat ani ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny vzhledem k tomu, že vydání nemovitosti v restitučním řízení bránila překážka uvedená v ust. §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Napadeným rozhodnutím nebyl zpochybněn restituční titul ani postavení navrhovatelky jako oprávněné osoby, pouze z provedených důkazů vyplynulo, že nemovitost pro uvedenou překážku nelze vydat a odčinění způsobené újmy musí být realizováno jinou cestou. Situaci, že předmětná parcela není využívána k účelu, pro který byla vyvlastněna, nelze řešit v rámci řízení restitučního, ale může být řešena jedině v rámci řízení vedeného podle zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Ze spisového materiálu je patrno, že toto řízení probíhá. Současně je však třeba poukázat na to, že výsledek uvedeného řízení (řízení o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění) nemůže ovlivnit řízení restituční. Vzhledem k této skutečnosti nepřipadá v úvahu ani porušení čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové.
Navrhovatelka se dále dovolává ochrany svého práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny, namítá porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Z podání navrhovatelky však není zcela jasné, jakým konkrétním postupem či nečinností Krajského soudu v Hradci Králové měla být uvedená práva porušena. Ze spisového materiálu je jednoznačně patrno, že krajský soud ve věci jednal, bylo nařízeno ústní jednání za přítomnosti účastníků. Oběma účastníkům byla dána stejná možnost vyjádřit se k věci, navrhovat důkazy a zaujímat stanoviska. Ze situace, kdy účastník neměl ve věci úspěch, nelze dovozovat porušení základních procesních práv.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla porušena výše uvedená základní práva navrhovatelky.
III. ÚS 36/97
Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 1997
JUDr.VIadimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR
l