ECLI:CZ:US:1997:3.US.48.97
sp. zn. III. ÚS 48/97
Usnesení
III. ÚS 48/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P.V., zastoupeného advokátem JUDr. O.V., takto:
Návrh s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud ČR obdržel dne 12. 2. 1997 navrhovatel brojí proti usnesení Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. Nt. 891/96, ze dne 14. 12. 1996, kterým byl obviněný P.V. podle §68 tr. řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu, a navrhuje toto usnesení zrušit. To proto, že v daném případě byla vyšetřovatelem i soudcem (jejich postupem ve věcí) porušena ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 8 odst. 2, 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl (ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.) neodmítnutí přijetí této ústavní stížnosti s tím, že tato svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, aniž by
III. ÚS 48/97
zdůvodnil v čem tyto skutečnosti spatřuje. Dodal, že napadené usnesení bylo vyhlášeno v nezaviněné nepřítomnosti obhájce stěžovatele, který si toto usnesení mohl opatřit až po jeho právní moci, a tedy včasné podání stížnosti proti napadenému usnesení, jakožto vyčerpání procesního prostředku poskytnutého k ochraně jeho práva zákonem, bylo významně ztíženo právě porušením práva na obhajobu. To mělo být porušeno především v tom, že stěžovatelovu obhajobu převzal již dne 21. 11. 1996 JUDr. V., a to ve věci vedené u Okresního úřadu vyšetřování L., detašované pracoviště R., pod ČVS OVV 2580/20-96.
Ústavní soud si v uvedené věci vyžádal spisy Okresního soudu Česká Lípa, sp. zn. Nt 891/96 a sp. zn. 2 Nt 1700/96. Ze spisu Nt 891/96 potom zjistil, že dne 13. 12. 1996 bylo vyšetřovatelem Policie ČR, Okresní úřad L., pod ČVS OVV 1624/96, sděleno obvinění pro trestné činy krádeže formou spolupachatelství podle §9 odst. 2, §247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci formou spolupachatelství dle §9 odst. 2, §257 odst. 1 tr. zák. a pokus k trestnému činu neoprávněného užívání cizí věci dle §8 odst. 1 a §9 odst. 2, §249 odst. 1 tr. zákona. Této trestné činnosti se měl dopustit společně s dalšími pachateli rozsáhlejším jednáním v podobě krádeže motorových vozidel a vloupání do nich. V tomto směru také okresní státní zástupce podal Okresnímu soudu v České Lípě návrh, aby obviněný byl vzat do vazby pro existenci zákonných důvodů vazby spatřovaných v ustanovení §67 písm. a), c) tr. řádu. Z protokolu sepsaného u Okresního soudu v České Lípě, dne 14. 12. 1996 (v rámci rozhodování o vazbě) plyne, že obviněný zčásti svou trestnou činnost potvrdil. Plyne z něj i to, že obviněný byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu, bylo mu dáno zákonné poučení o možnosti podat stížnost (ponechal si lhůtu na rozmyšlenou). Byl poučen i z hlediska ustanovení §71 a §72 tr. řádu s tím, že poučení rozuměl. Konečně na závěr protokolu obviněný uvedl, aby o jeho vzetí do vazby byl vyrozuměn i JUDr. V. (bez toho, že by výslovně uvedl, že jej jako obhájce volí). Za této situace byl obviněný vzat do vazby soudcem, a to podle §68 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu s tím, že se v rámci trestné činnosti dopustil více skutků
III. ÚS 48/97
v rámci organizované skupiny (všichni pachatelé přitom nebyli dosud zajištěni), trestná činnost byla páchána bez zábran a v dalším jejím pokračování bylo zabráněno orgány policie. Tyto skutečnosti vedly soud ke zjištění, že takto existující konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude v trestné činnosti pokračovat. Vazební důvody z hlediska ustanovení §67 písm. a) tr. řádu potom soud neshledal. Z uvedeného spisu také plyne, že obviněnému byla ustanovena jako obhájce JUDr. H., které bylo rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby doručeno dne 30. 12. 1996 a že také byl o vzetí do vazby (na základě přání obviněného) uvědomen JUDr. V., a to dne 19. 12. 1996. Samotné usnesení o vzetí do vazby obviněného nabylo právní moci dne 3. 1. 1997. Ve spise je založena i plná moc, kterou obviněný udělil JUDr. V. k jeho zastupování ve věci, když zmocnění k zastupování je přijato JUDr. V. dne 19. 12. 1996.
Ze spisu 2 Nt 1700/96 Okresního soudu v České Lípě potom plyne, že dne 13. 12. 1996 byla ve věci ustanovena soudcem v rámci nutné obhajoby jako obhájce advokátka JUDr. H., přičemž z protokolu sepsaného u Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 12. 1996 také plyne, že JUDr. H. byla ustanovena jako obhájkyně obviněného telefonicky soudcem, a to dne 13. 12. 1996. Ze spisu téhož soudu, sp. zn. Nt 891/96 také plyne, že byla telefonicky vyrozuměna o termínu jednání soudu v souvislosti s návrhem státního zástupce na vzetí obviněného do vazby.
Z takto zjištěného stavu věci a o jeho věrohodnosti nelze mít pochyb (plynou jednoznačně z uvedených spisů) potom Ústavnímu soudu nezbylo než dovodit, že ústavní stížnost, tak jak byla podána, není přípustná.
Z pohledu již uvedeného nelze totiž mít: zásadně za to, že je splněna podmínka obsažená v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, totiž že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka stanovící, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon
III. ÚS 48/97
k ochraně jeho práva poskytuje" (§75 odst. 1 cit. zákona). Ze všech uvedených okolností případu nelze nijakým způsobem dovodit, že právě ústavní stížnost podaná navrhovatelem je tou, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se právě o individuální případ, který má svou jedinečnost, který nijak nevybočuje z obdobných individuálních a srovnatelných případů, které se týkají projednávané problematiky. Nelze onen "význam přesahující podstatně vlastní zájmy stěžovatele" dovodit např. z toho, že se jedná o právo na soudní ochranu či právo na obhajobu. Při extenzivním výkladu uvedeného pojmu by potom zajisté bylo silně otřeseno právě ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. hovořící o vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. Při takovém extenzivním výkladu by Ústavní soud byl jednoznačně stavěn do role soudu odvolacího, kterážto role mu zajisté nepřísluší. V daném případě nutno také zdůraznit, že stěžovatel ani nevysvětlil či nezdůvodnil, v čem právě takto podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Z již uvedeného totiž zároveň plyne, že navrhovateli (obviněnému) nic nebránilo v tom, aby proti napadenému usnesení Okresního soudu v České Lípě (sp. zn. Nt 891/96) sám podal stížnost (jsa o této možnosti poučen), případně aby ji podal jeho obhájce, když z hlediska časového tato možnost byla jednoznačně zachována. Jestliže tak neučinil, nevyčerpal takto všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, potom za této situace nelze takto daný stav zhojit poukazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/93 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR