ECLI:CZ:US:1997:3.US.81.97
sp. zn. III. ÚS 81/97
Usnesení
III. ÚS 81/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M., zastoupeného advokátem JUDr. J.J., takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatel podal osobně dne 7. 3. 1997 Ústavnímu soudu ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. dubna 1995, čj. 55 Cm 13/95, kterým byla zamítnuta navrhovatelova žaloba o určení, že se uznává a pokládá za zajištěnou v žalobě uvedená pohledávka. Dále ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 1996, čj. 4 Cmo 387/95-20, kterým byl potvrzen rozsudek krajského obchodního soudu ve věci samé a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 1996, čj. I Odon 50/96/Hu-41, kterým bylo odmítnuto navrhovatelovo dovolání. Zároveň navrhovatel požadoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
III. ÚS 81/97
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst.l cit. zákona) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Posledním prostředkem, který zákon k ochraně navrhovatelova práva poskytuje, bylo odvolání proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, které nabylo právní moci dne 25. 7. 1996. Za takový prostředek nelze v daném případě považovat dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání lze totiž považovat za prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje jen v těch případech, kdy je zákonem připuštěno. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Do rozsudku je dovolání přípustné v případech uvedených v ustanovení §237 a násl. o.s.ř. Ústavní soud ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 55 Cm 13/95, zjistil, že Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. června 1996, čj. 4 Cmo 387/95-20, potvrdil rozsudek soudu I. stupně co do merita věci a změnil pouze výrok a nákladech řízení. V úvahu by tedy připadalo pouze dovolání podle §239 o.s.ř. Samotný navrhovatel se ve svém dovolání domáhal toho, aby "Nejvyšší soud postupoval podle §239 o.s.ř. a připustil dovolání, neboť se v jeho věci jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu". Dovolání podle citovaného ustanovení je však přípustné pouze tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, popř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, není ve smyslu §239 o.s.ř. oprávněn "připustit dovolání", jak požadoval navrhovatel. Z citovaného spisu ústavní soud zjistil, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil přípustnost dovolání a ani navrhovatel nenavrhl
III. úS 81/97
v příslušné lhůtě, aby tento soud dovolání připustil. Z uvedeného vyplývá, že v daném případě nebylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť nebyly splněny předpoklady stanovené v příslušných ustanoveních o.s.ř. K takovému závěru dospěl i Nejvyšší soud. Z toho také vyplývá, že dovolání nelze v tomto případě ve smyslu ust. §75 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak bylo uvedeno výše, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nabylo právní moci dne 25. 7. 1996 (jedná se o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, čj. 4 Cmo 387/95-20). Ústavní stížnost byla podána dne 7. 3. 1997, tedy po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout, protože návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání citovaným zákonem. S poukazem na uvedené potom Ústavní soud ani nemohl vyhovět návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR