Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.10.1997, sp. zn. III. ÚS 90/97 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 121/9 SbNU 115 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:3.US.90.97

sp. zn. III. ÚS 90/97 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti B. J. proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne 14. 1. 1997, o ochranu vlastnického práva, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne 14. 1. 1997, se z r u š u j e . Odůvodnění: Navrhovatelka podala dne 14. 3. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 17. 3. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne 14. 1. 1997, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v B., čj. 201 10-V7-1765/96, ze dne 16. 10. 1996, jímž Katastrální úřad v B. zamítl návrh na vklad do katastru nemovitostí. Podle názoru navrhovatelky bylo uvedenými rozhodnutími porušeno její základní právo stanovené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 44 Ca 257/96, vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisového materiál Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala opravný prostředek proti rozhodnutí Katastrální úřadu v B., čj. 201 10 - V7-1765/96, ze dne 16. 10. 1996. Tímto rozhodnutím katastrální úřad zamítl podle ust. §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, a to k nemovitostem v rozhodnutí specifikovaným, na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 19. 6. 1996, která byla uzavřena mezi navrhovatelkou a jejím manželem J. J. Svoje rozhodnutí odůvodnil katastrální úřad tím, že podmínky vkladu práva podle §5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb. nejsou splněny, protože účastníci dohody jsou omezeni ve smluvní volnosti nakládat s předmětem dohody podle rozhodnutí správce daně ze dne 4. 3. 1996, čj. 5644/970/1996, o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem podle ust. §72 zák. ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a podle rozhodnutí Okresního soudu v Benešově, čj. E 797/95-16, ze dne 26. 4. 1996, o zřízení soudcovského zástavního práva. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podala navrhovatelka opravný prostředek, v němž uvedla, že za trvání manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Benešově, čj. 9 C 498/96-10, ze dne 24. 5. 1996, zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Po právní moci tohoto rozsudku uzavřeli manželé podle §149 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která respektuje zásady uvedené v §150 o.z. Podle této dohody nemovitosti specifikované v dohodě připadnou do vlastnictví navrhovatelky. Navrhovatelka namítala, že zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu odůvodněné ust. §5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, je nesprávným výkladem zákona. Katastrální úřad aplikoval uvedené ustanovení, přestože nabylo účinnosti až dnem 1. 7. 1996, přičemž návrh na vklad práva byl podán již dne 19. 6. 1996 a odpůrce měl proto rozhodovat podle zákona platného k tomuto datu. Podle jejího názoru dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů odpovídá všem požadavkům zákona a nic nebrání vkladu práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Navrhovala proto zrušení rozhodnutí katastrálního úřadu a vrácení věci k dalšímu řízení. Krajský soud na základě opravného prostředku navrhovatelky přezkoumal napadené rozhodnutí katastrálního úřadu a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Dospěl k závěru, že katastrální úřad posoudil projednávanou věc v souladu se zákonem č. 265/1992 Sb., ve znění před novelou provedenou zák. č. 90/1996 Sb., a to i přes tu vadu, že v odůvodnění rozhodnutí nesprávně poukázal na ust. §5 odst. 1 písm. f) cit. zákona, které ke dni podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí nebylo dosud účinné. Krajský soud dovodil, že i ke dni podání návrhu na vklad práva bylo povinností katastrálního úřadu ve smyslu §5 odst. 1 cit. zákona zkoumat, zda smluvní volnost účastníků smlouvy není omezena. V projednávané věci dospěl k závěru, že smluvní volnost navrhovatelky a jejího manžela při uzavírání dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla omezena "daňovým" zákonným zástavním právem, jehož rozsah byl stanoven podle ust. §72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. rozhodnutím správce daně čj. 5644/970/1996 ze dne 4. 3. 1996. K povaze uvedeného zákonného zástavního práva na základě námitek navrhovatelky uvedl, že právní úprava u zákonného zástavního práva rozlišuje mezi případy, kdy předpokladem vzniku zástavního práva (vedle dalších předpokladů) je rozhodnutí vydané příslušným orgánem, a případy, kdy zástavní právo vzniká přímo ze zákona, aniž by o něm muselo být rozhodnuto. "Daňové" zákonné zástavní právo náleží do první uvedené skupiny. Zástavní právo je právem věcným, což znamená, že působí proti každému vlastníku zástavy a zásadně nezakazuje vlastníku zástavy nakládat se zástavou. Uvedenou zásadu však platná právní úprava vždy nerespektuje. Ustanovení §72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. představuje omezení smluvní volnosti vlastníka zástavy, protože podle cit. ustanovení nelze u nemovitostí postižených "daňovým" zákonným zástavním právem od vyznačení rozhodnutí, kterým bylo uplatněno zástavní právo k této nemovitosti, platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Krajský soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomuto ustanovení nelze ohledně zatížených nemovitostí ani uzavřít dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, protože tato dohoda nepochybně představuje majetkovou dispozici s nemovitostmi, i když se nejedná o převod vlastnictví. Krajský soud se ještě vyslovil k povaze soudcovského zástavního práva, které samo o sobě nebrání vlastníkům zástavy disponovat s nemovitostmi zatíženými výlučně soudcovským zástavním právem. Proto napadené rozhodnutí katastrálního úřadu rozsudkem, čj. 44 Ca 257/96-16, ze dne 14. 1. 1997, potvrdil. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala navrhovatelka ústavní stížnost. Ve stížnosti uvedla, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo zrušeno za trvání manželství rozsudkem Okresního soudu v Benešově, čj. 9 C 498/96-10, ze dne 24. 5. 1996, a následně bylo vypořádáno dohodou podle §149 odst. 1 a 2 o.z., když z ustanovení o.z. je nepochybné, že zákon upřednostňuje vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou. Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je smlouvou mezi manželi, kteří nejsou nijak omezeni, jakým způsobem toto vypořádání provedou. Ust. §150 o.z. představuje pouze základní směrnici pro vypořádání. Občanský zákoník neomezuje manžele při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů rozhodnutími státních orgánů ohledně majetku náležejícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Význam vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je nepochybný, neboť je nutné řešit právní situaci, která nastala mezi bývalými spoluvlastníky. V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celku, ve svých právech je omezován pouze vlastnickým právem druhého manžela. Po zániku bezpodílového spoluvlastnictví se manželé nestávají automaticky vlastníky jedné ideální poloviny, ale již ve svém vlastnictví k celku nejsou omezováni existencí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů tedy nedochází k převodu vlastnictví, protože každý z manželů byl úplným vlastníkem. Dochází pouze k tomu, že jeden z manželů se vzdá práva k některé věci patřící původně do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a tato věc zůstane ve výlučném vlastnictví druhého manžela. Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zahrnula veškerý majetek nabytý za trvání manželství včetně dluhů, které vznikly za trvání manželství. Nebyly zohledněny dluhy manžela z podnikatelské činnosti, protože navrhovatelka nedala souhlas k používání majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů k jeho podnikatelské činnosti a při podnikání s manželem nespolupracovala. Navrhovatelka nežádala výmaz zástavního práva, ale domnívá se, že zapsaná zástavní práva nemohou bránit vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou uzavřenou podle příslušných ust. o.z. Z ustanovení §72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. vyplývá, že nelze u předmětné nemovitosti platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Navrhovatelka se domnívá, že pod pojmem majetková dispozice je myšlen převod majetkových práv. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů však o převod majetkových práv nejde. Pokud by ovšem pojem majetková dispozice měl představovat pojem širší, pak by toto ustanovení bylo v rozporu s Listinou. Znemožňovalo by právo manžela vypořádat spoluvlastnické vztahy s druhým manželem a zakotvovalo by tak bezprávní vztah v majetkových vztazích manželů. Dále poukázala na to, že krajský soud při přezkoumání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí má hlavně posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena procesní ustanovení, podle nichž správní orgán rozhodoval. Krajský soud porušení procesních pravidel zjistil, ale nevyvodil z toho žádné závěry. Katastrální úřad rozhodoval podle §5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 90/1996 Sb., který však nabyl účinnosti až dnem 1. 7. 1996. Návrh na vklad práva byl podán dne 19. 6. 1996 a správní orgán měl rozhodovat podle zák. 265/1992 Sb., ve znění platném do 30. 6. 1996. Pokud by rozhodoval podle §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění platném ke dni podání návrhu na vklad, nemohl by návrh na vložení práva zamítnout, protože v tomto ustanovení se uvádí, že katastrální úřad přezkoumá listinu z hlediska oprávnění účastníků nakládat předmětem smlouvy. V daném případě však nejde o nakládání s předmětem smlouvy, neboť nejde o převod majetku. Navrhovatelka dovozuje, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její nezadatelné právo vypořádat své majetkové vztahy po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů s druhým manželem tak, aby její vlastnické právo nebylo nijak bezdůvodně omezováno a žádá stejnou ochranu jako každý jiný vlastník. Dovozuje tedy, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a stanovil, že Katastrální úřad v Benešově je povinen provést vložení vkladu do katastru nemovitostí, a to výmaz J. J. jako jednoho z vlastníků zapsaných k předmětným nemovitostem. K žádosti Ústavního soudu podal Krajský soud v Praze své vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Ve vyjádření krajský soud zopakoval právní názor uvedený v odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že podle jeho názoru pojem "majetkové dispozice" použitý v §72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. je pojmem širším než pouhé převody majetku. Dospěl proto k závěru, že pod tento pojem je nezbytné zahrnout i dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, protože tato dohoda nepochybně představuje dispozici majetkem. Dovozuje proto, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno vlastnické právo navrhovatelky, protože krajský soud rozhodl ve smyslu §5 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění před novelou zák. č. 90/1996 Sb., o tom, že je omezená smluvní volnost "daňovým" zákonným zástavním právem. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto provádět dozor nad rozhodovací činností soudů, pokud rozhodnutími soudů nebyly dotčeny základní práva a svobody chráněné ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci je namítáno porušení základního práva chráněného Listinou, zabýval se Ústavní soud přezkoumáním napadeného rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo. Na základě prozkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V předmětné věci katastrální úřad zamítl návrh na vklad ke specifikovaným nemovitostem do katastru nemovitostí s odůvodněním, že podle §72 odst. 4 zák. ČNR č. 337/1992 Sb. je v daném případě omezena majetková dispozice s nemovitostí v důsledku zákonného zástavního práva k zajištění daňové pohledávky finančního úřadu. K opravnému prostředky navrhovatelky Krajský soud v Praze uvedené rozhodnutí potvrdil se stejným odůvodněním. Ústavní soud nesdílí právní názor obsažený v napadených rozhodnutích. Podle §72 odst. 1 cit. zákona vzniká k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství zástavní právo k věcem, příp. pohledávkám nebo majetkovým právům daňového dlužníka. Podle §72 odst. 4 cit. zákona vyznačí katastrální úřad nejpozději následující pracovní den po doručení rozhodnutí správce daně o tom, na které věci či pohledávky daňového dlužníka se uplatňuje zákonné zástavní právo podle §72 odst. 1 cit. zákona, na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou. Od tohoto vyznačení nelze u předmětných věcí platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Dále se v ust. §72 odst. 4 cit. zákona uvádí, že katastrální úřad podle výsledku řízení, o němž ho uvědomí správce daně, provede záznam o zákonném zástavním právu. Podle názoru Ústavního soudu (stejný názor je však obsažen i v některých rozhodnutích krajských soudů) je v ust. §72 odst. 4 věta prvá a druhá cit. zákona upraveno jen dočasné opatření, spočívající v zákazu majetkových dispozicí, a to pro období ode dne, kdy bylo katastrálnímu úřadu doručeno rozhodnutí správce daně o tom, na které věci daňového dlužníka se uplatňuje zákonné zástavní právo, do doby, kdy správce daně vyrozumí katastrální úřad o výsledku řízení a katastrální úřad provede záznam o zákonném zástavním právu. Jakmile bude katastrální úřad správcem daně vyrozuměn o výsledku řízení a právní moci rozhodnutí a provede záznam o zákonném zástavním právu, neplatí již od tohoto okamžiku uvedené dočasné omezení majetkové dispozice. Tento rozdílný právní režim lze dovodit gramatickým a logickým výkladem ust. §72 odst. 4 cit. zákona. Pokud by totiž omezení dispozičních práv s dotčenými nemovitostmi mělo trvat od okamžiku zapsání poznámky až do doby zániku zákonného zástavního práva, znamenalo by to znevýhodnění ostatních věřitelů i dlužníka ve srovnání s postavením státu jako věřitele, protože nemovitost by byla nejen zatížena zástavním právem, ale ještě by její vlastník měl znemožněno s ní disponovat. Zástavnímu právu by se takto: podřazoval obsah dřívějšího institutu známého v našem právním řádu, a to omezení převodu nemovitosti. Zástavní právo, jak vyplývá z ust. §151a a násl. o.z., je právem věcným, což znamená, že nepůsobí pouze vůči osobě, která s věřitelem uzavřela zástavní smlouvu, ale i vůči osobám třetím. To ale neznamená, že od vzniku zástavního práva by vlastník zastavenou věc nemohl zcizit, či jinak s ní disponovat, protože zástavní právo působí i vůči dalšímu nabyvateli. Jediným omezením vlastnického práva k nemovitosti, která je zatížena zástavním právem, je, že vlastník nemovitosti musí strpět, aby se zástavní věřitel v případě nesplnění zajištěné pohledávky uspokojil ze zástavy. Toto omezení však působí i na každého nového vlastníka. Podle ust. §151b odst. 1 o.z. může zástavní právo vzniknout na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona, přičemž zákonodárce nespojuje se způsobem vzniku zástavního práva žádné diferencované právní následky. Z těchto důvodů nelze proto dospět k závěru, že od okamžiku zapsání poznámky je omezena jakákoliv dispozice s nemovitostmi, které jsou předmětem zástavního práva, až do doby zániku zákonného zástavního práva, protože by to znamenalo jednak zásah do vlastnických práv subjektu v rozporu s věcněprávním dosahem zástavního práva a jednak by tím byl preferován pouze jeden z věřitelů, a to stát, aniž by taková preference měla oporu v právním předpisu. Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by jak katastrální úřad, tak i Krajský soud v Praze rozlišoval, zda návrh na vklad byl podán v době, kdy byla v příslušném katastru nemovitostí zapsána poznámka, nebo až v době, kdy byl proveden na základě oznámení správce daně o výsledku řízení záznam o vzniku zákonného zástavního práva. Oba orgány ve svých rozhodnutích vycházely z toho, že okamžikem zápisu poznámky je trvale omezeno dispoziční právo s nemovitostmi až do doby zániku zákonného zástavního práva. S ohledem na výše uvedený právní názor a na základě skutečností zjištěných ze spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedených ustanovení spatřuje Ústavní soud v tom, že krajský soud i katastrální úřad nedostatečně zjistily skutkový stav v předmětné věci a neposkytly tak ústavními zákony stanovenou ochranu vlastnického práva navrhovatelky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem rozhodl proto Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 2. října 1997