ECLI:CZ:US:1997:4.US.109.97
sp. zn. IV. ÚS 109/97
Usnesení
IV. ÚS 109/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci návrhu E.O., Ing. M.Š., opatrovníka dětí A. a J.O., M.Š. a M.J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 2 To 686/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 28. 3. 1997 doručeno obsáhlé podání, které směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí. Tímto rozhodnutím byla podle §256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná odvolání M.O., poškozené pojištovny a poškozené E.O. a dále podle §253 odst. 1 trestního řádu zamítnuto odvolání nezletilých poškozených A. a J.O., zastoupených jejich opatrovníkem Ing. M.Š., neboť to bylo podáno neoprávněnou osobou.
Stěžovatelé v podstatě napadají celý průběh trestního řízení, pokud jde o zajištění listinných důkazů a zejména pak zajištění a hodnocení znaleckých posudků, nevyhovění žádostem (i opakovaným) na předvolání znalců a svědků, kteří by podle názoru
IV. ÚS 109/97
stěžovatelů, každý z hlediska své profese, jednoznačně potvrdili, že smrtelné zranění J.O. bylo způsobeno kvalifikovaným intenzivním úderem do levé poloviny hlavy předmětem s tvrdším povrchem. Stěžovatelé znalecké posudky, které jsou součástí jejich podání, považují v jejich návaznosti za nesmírně důležité pro potvrzení a objasnění tragédie tak, jak se skutečně stala. Dále pak uvádějí, že opatrovník nezletilých dětí Ing. M.Š., se svého práva pronést závěrečnou řeč, a to přes opakovanou žádost, nedočkal. V této souvislosti namítají, že ani z rozsudku se nedozvěděli, proč nebylo jejich návrhům vyhověno. Stěžovatelé jsou toho názoru, že dosavadní jednostranné jednání a z toho vyplývající mediální kampaň velmi poškodila ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst jména J.O. Dále pak namítají, že řízení se zbytečně protahovalo, v čemž spatřují porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Závěrem požádali o prodloužení termínu k podání ústavní stížnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. 11. 1996 jim bylo doručeno až dne 7. 3. 1997.
Při posuzování podané stížnosti se Ústavní soud nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon), a již při tomto posuzování byl nucen konstatovat hned několik důvodů, pro které je nutné stížnost odmítnout.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V tomto směru je nesporné, že stěžovatelky M.Š. a M.J. účastnicemi řízení v předmětné trestní věci nebyly a nelze je tudíž považovat za osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti.
Pokud jde o stěžovatelku E.O., je třeba především konstatovat, že trestní řád dává poškozenému sice v §43 a násl.
IV. ÚS 109/97
rozsáhlá oprávnění, že však poškozený není oprávněn napadnout soudní rozhodnutí co do výroku o vině a trestu, ale pouze pokud jde o výrok o náhradě škody, resp. skutečnost, že takový výrok učiněn nebyl. Nemůže se proto v řízení o ústavní stížnosti domáhat ochrany jiných práv, než které měl v řízení trestním. Stěžovatelku lze tedy považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti jen v tomto rozsahu. Z toho pak ovšem vyplývá, že nepřiznání nároků na náhradu škody v trestním řízení nemění nic na jejím oprávnění domáhat se náhrady škody v řízení občanskoprávním (což ostatně platí i pro nezletilé děti). Jinak řečeno, to, že soud v trestním řízení s ohledem na výši uplatněných nároků, vysokou specializaci předložených důkazů a další okolnosti, odkázal poškozenou na řízení občanskoprávní, nikterak nenarušuje její právo na soudní ochranu. Nutno tedy konstatovat, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, což má za následek nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona.
Pokud jde o stěžovatele Ing. M.Š., který zastupoval nezletilé poškozené A. a J.O. v řízení před odvolacím soudem, nezbývá, než konstatovat, že k ochraně jejich práv nevyužil všech procesních prostředků, které zákon poskytuje, když jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, tito poškození v trestním řízení neuplatnili nárok na náhradu škody a tímto postupem byli zbaveni oprávnění podat odvolání podle §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Tento nedostatek nelze zhojit formou ústavní stížnosti, ale uplatněním nároků dětí v řízení občanskoprávním.
Kromě výše uvedeného by navíc projednání věci bránila skutečnost, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů, která počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). Vzhledem k ustanovení §140 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabylo usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 2 To
IV. ÚS 109/97
686/96, právní moci dne 29. 11. 1996, tj. dnem vyhlášení, neboť se jedná o usnesení, proti němuž zákon nepřipouští další řádný opravný prostředek. Byla-li tedy ústavní stížnost podána teprve dne 27. 3. 1997 (podle označení podací pošty), stalo se tak již po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona neumožňuje prodloužení ani prominutí lhůty. Soudce Ústavního soudu je podle čl. 88 Ústavy České republiky tímto zákonem vázán.
Závěrem považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že i kdyby byly splněny formální požadavky na ústavní stížnost, musel by vycházet ze skutečnosti, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nepřísluší mu revidovat rozsudky těchto soudů a zasahovat do hodnocení důkazů, které jako nezávislé orgány soudní moci provedly v konkrétní věci. To, že soudní řízení dospělo k výsledku, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nemůže být samo o sobě důvodem pro tvrzení, že soudy zasáhly do práv garantovaných ústavou. Jakkoliv tedy Ústavní soud z lidského hlediska chápe motivy, které k podání ústavní stížnosti vedly, nemůže si osvojovat roli, která mu podle Ústavy nepřísluší.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, nežli stížnost odmítnout, a to, pokud jde o stěžovatelky M.Š. a M.J., jako stížnost podanou někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. d) zákona), resp.,
pokud jde o stěžovatele E.O. a Ing. M.Š., jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. f) a §75 odst. 1 zákona), a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by stěžovatelé, s ohledem na hospodárnost řízení, byli vyzýváni k odstranění vad návrhu (zejména absence povinného právního zastoupení).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 1997
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj