Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.09.1997, sp. zn. IV. ÚS 117/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 103/9 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.117.96

sp. zn. IV. ÚS 117/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 247/95, ze dne 13. 2. 1996, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 247/95, ze dne 13. 2. 1996, se z r u š u j e . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.2.1996, sp.zn. 28 Ca 247/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 1995, č.j. 399/95, kterým bylo pozemkovým úřadem podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí pozemkového úřadu blíže specifikovaných nemovitostí. Stěžovatel má za to, že postupem Městského soudu v Praze, který rozhodoval o jeho opravném prostředku směřujícímu proti nepravomocnému rozhodnutí pozemkového úřadu, došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavními zákony České republiky a mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tím, že jeho právu nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Pochybení Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatel v jeho - podle stěžovatele nesprávném právním názoru - podle něhož nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatel domáhal podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, přešly na stát před rozhodným obdobím vymezeným tímto zákonem dne 18. 12. 1945, a to na základě výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 18. 12. 1945, č.j. 397/13-45-III-Pk. Ústavní soud již v celé řadě svých dřívějších nálezů vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, nicméně jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Takové ústavně zaručené základní právo je zakotveno rovněž v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který přiznává každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Pokud stěžovatel tvrdí porušení tohoto práva proto, že Městský soud v Praze při rozhodování o opravném prostředku směřujícím proti rozhodnutí pozemkového úřadu učinil nesprávný závěr v otázce tzv. rozhodného období, od jejíhož posouzení záviselo právo stěžovatele na úspěšnost jeho tvrzených restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen "zákon o půdě"), bylo povinností Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zabývat se opodstatněností výše citovaného tvrzení stěžovatele. Při posuzování věci vycházel Ústavní soud jednak z obsahu vlastní ústavní stížnosti, dále z obsahu připojených spisů Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 247/95, správního spisu Okresního úřadu v Chrudimi, č.j. 4121, a dále z vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření setrval na svém závěru, že pokud v daném případě došlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a uvedený dekret byl pouze formou, neboli prostředkem k politické perzekuci původního vlastníka předmětných nemovitostí, došlo k této perzekuci podle názoru Městského soudu v Praze vydáním aktů správních orgánů před rozhodným obdobím, nikoliv až rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o stížnosti proti konečnému rozhodnutí správních orgánů, vydanému v rozhodném období. Z tohoto důvodu navrhl Městský soud v Praze zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad v Chrudimi, jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém písemném vyjádření navrhl, aby ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl Ústavním soudem zrušen. Ve svém vyjádření přitom zdůraznil, že záporné rozhodnutí o vlastnictví stěžovatele, ke kterému dospěl v řízení vedeném podle §9 odst. 4 zákona o půdě, bylo opřeno o právní názor, že stěžovatel není oprávněnou osobou z důvodu, že původní vlastník předmětných nemovitostí nebyl v době ztráty majetku občanem tehdejší ČSR. Jinou překážku eventuální restituce předmětného majetku v tomto řízení neshledal. Dospěl-li tedy Městský soud v Praze v rámci řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí v této otázce k závěru opačnému, nebrání podle názoru Okresního úřadu v Chrudimi nic restituci nemovitostí. S právním názorem Městského soudu v Praze o nenaplnění jiné restituční podmínky, konkrétně podmínky vzniku majetkové křivdy v rozhodném období, se vedlejší účastník neztotožnil. Při ústním jednání však jeho zástupce na závěr uvedl, že rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu, aniž by výslovně navrhoval vyhovění či zamítnutí ústavní stížnosti. Druhý vedlejší účastník - Státní rybářství L., s.p., - se ve svém vyjádření v podstatě ztotožnil s rozhodnutím Městského soudu v Praze a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Třetí vedlejší účastník, Pozemkový fond ČR, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, se Ústavní soud zaměřil na tvrzení stěžovatele, zda v důsledku právního názoru Městského soudu v Praze, týkajícího se rozhodného období v dané restituční věci, byla či nebyla krácena eventuální majetková restituční práva stěžovatele, jako syna původního vlastníka nemovitostí. Relativní izolování posouzení této otázky Ústavním soudem od dalších podmínek, s nimiž je spojován zákonný nárok na restituci, je dáno skutečností, že Městský soud v Praze pouze neexistenci této podmínky označil za překážku uspokojení tvrzených majetkově restitučních práv stěžovatele. Z obsahu připojených spisů plyne, že o ztrátě majetku původního vlastníka na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. bylo rozhodováno v rámci správního řízení - konkrétně konfiskace byla deklarována vyhláškou ONV Chrudim z 11. 8. 1945, č.j. 11399/45, jíž byl původní vlastník označen za osobu německé národnosti ve smyslu §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tato konfiskační vyhláška byla napadena námitkami, které byly zamítnuty rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 18. 12. 1945, čj. 397/13-45-III-Pk. Proti citované vyhlášce a výměru byla podána původním vlastníkem dne 18. 2. 1946 stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu i v rámci systému tehdejšího správního soudnictví, o níž bylo nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 1948, č.j. 65/45/4, rozhodnuto tak, že stížnost byla zamítnuta. Na základě těchto zjištění dospěl Městský soud v Praze k právnímu závěru vyslovenému v ústavní stížností napadeném rozsudku, podle něhož je třeba za okamžik přechodu nemovitého majetku původního vlastníka na stát považovat den 18. 12. 1945, kdy bylo výměrem Zemského národního výboru v Praze, č.j. 397/13-45-III-Pk, rozhodnuto o zamítnutí námitek směřujících proti již výše citované konfiskační vyhlášce ONV v Chrudimi. Na tomto závěru podle názoru Městského soudu v Praze nemohla nic změnit ani skutečnost podání stížnosti proti citovanému výměru a rozhodnutí o ní nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 1948, neboť ten tím, že stížnost zamítl, rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze ze dne 18. 12. 1945 nezrušil. Z výše uvedeného vyplývá, že přes deklaratorní účinky správních rozhodnutí, týkajících se konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., který nabyl účinnosti dne 23.6.1945, připouští účastník řízení - Městský soud v Praze, že otázku rozhodného období, v němž byla majetková křivda původnímu vlastníkovi završena, je třeba posuzovat ve vazbě na realizační konfiskační rozhodnutí, která byla k naplnění obsahu dekretu č. 12/1945 Sb. tehdejšími správními orgány vydávána. Stejný právní význam již však Městský soud v Praze nepřiznává nálezu Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodováno o stížnosti jako mimořádném opravném prostředku směřujícím proti pravomocnému správnímu rozhodnutí. Aniž by Ústavní soud meritorně posuzoval, zda v daném případě skutečně došlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je s ohledem na účinky procesních prostředků uplatňovaných původním vlastníkem k ochraně jeho vlastnického práva k nemovitostem konfiskovaným podle dekretu č. 12/1945 Sb. toho názoru, že již jím i obecnými soudy judikovaný právní závěr (podle něhož při posuzování, zda došlo k majetkové křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít z toho, kdy příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretů prezidenta republiky - nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 59/93, sv. 3 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str.147, IV. ÚS 56/95, sv. 3, str. 267, R 16/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, sp.zn. 4 Cdo 174/94), zdůrazňující okamžik rozhodování správními orgány, je třeba uplatnit rovněž ve vztahu k eventuálnímu rozhodování tehdejších soudních orgánů, rozhodujících o zákonnosti rozhodnutí správních orgánů v rámci správního soudnictví, byť uplatnění stížnosti přicházelo v úvahu až po vyčerpání řádných opravných prostředků ve smyslu vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízeních ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení). Postavila-li se judikatura obecných soudů i Ústavního soudu na stanovisko, že vedle vlastních ex lege účinků dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je ve vztahu ke ztrátě vlastnictví pro účely stanovení okamžiku dovršení majetkové křivdy podle v současné době platných předpisů o majetkové restituci třeba přihlédnout i k období, kdy bylo o takovýchto účincích rozhodováno v rámci správního řízení před správními orgány, tím spíše je třeba připustit, že stejný právní význam pro určení takového okamžiku musí být spojen i s eventuálními soudními procesními prostředky, které tehdejší právní řád k ochraně práv (v daném případě vlastnického práva) připouštěl, byť se jednalo o procesní prostředek svojí konstrukcí mimořádného charakteru, směřující do pravomocných rozhodnutí správních orgánů. Skutečnost, že jím bylo rozhodnutí správního orgánu potvrzeno, a tím definitivně uzavřena snaha původního vlastníka domoci se ochrany svého vlastnického práva ve světle současných restitučních předpisů (a tedy i zákona o půdě), znamená, že v dnes vedených restitučních řízeních sice nelze daná rozhodnutí rušit, je ale možné posoudit jejich obsah právě s ohledem na eventuální naplnění znaků některých z jmenovitě uvedených restitučních titulů, konkrétně v režimu zákona o půdě podle §6 odst. 1. Ze shora uvedených důvodů má proto Ústavní soud za to, že v řízení předcházejícím vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí nebyla právům stěžovatele zatím poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k dotčení práv zaručovaných čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil (§82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. září 1997