ECLI:CZ:US:1997:4.US.140.97
sp. zn. IV. ÚS 140/97
Usnesení
IV. ÚS 140/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. června 1997 ve věci ústavní stížnosti J.M., zastoupeného advokátkou JUDr. I.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 1997, čj. 10 Ca 556/96-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, zamítajícímu žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 11.11.1996, čj. 2577/1996-1, jímž byl zrušen dodatečný platební výměr Finančního úřadu ze dne 11. 12. 1995, č. 41233, stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím byly porušeny jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v článku 2 odst. 4, článku 4, článku 90, článku 95 Ústavy ČR, článku 2 odst. 3, článku 4 odst. 1 a 4, článku 11 odst. 5, článku 36 odst. 1 a 2, článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to zejména výkladem
- 2 - IV. ÚS 140/97
ustanovení §46 odst. 7 v kontextu s ustanovením §16 odst. 8 a v souvislosti s ustanoveními §1 a §2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jakož i výkladem ustanovení §31 citovaného zákona. Cílem řízení je totiž podle stěžovatelova názoru správné stanovení a vybrání daně i při dodatečném vyměření daně. I když v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb. dříve výslovně nebylo uloženo správci daně dbát zejména i zájmu poplatníka, přesto v něm bylo vyjádřeno, že daňové zjištění má být správné. Pokud tedy poplatník může prokázat výdaje, které oprávněně vynaložil na dosažení, zajištění a udržení, svých příjmů, měla by mu být ponechána možnost nekončit daňové řízení, ale v probíhajícím daňovém řízení dosáhnout správného stanovení základu daně. Správní orgány však tímto způsobem nepostupovaly, čímž byla porušena zásada úzké součinnosti s daňovým subjektem a dále zejména bylo porušeno ustanovení §31 odst. 2 a 4 citovaného zákona. Nepochybné je, že podle smlouvy a účetních dokladů došlo k zaplacení kupní ceny za zboží ve výši Kč 3 255 718,-. Rok 1992 byl prvním rokem účinnosti nového obchodního zákoníku, rokem změn v daňovém zákonodárství, platil jiný předpis o správě daní, a proto mělo být postupováno tak, aby stěžovatel nebyl poškozen. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu Finančního úřadu sp. zn. 22165/95-3, jakož i Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 556/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 12. 2. 1993 přiznání k dani z příjmu obyvatelstva za rok 1992 s tím, že tato daň činí Kč 2 100,-. Finanční úřad následně dne 15. 2. 1995 vyměřil stěžovateli daň ve stejné výši. Na základě kontroly provedené tímto úřadem dne 24. 5. 1995 byla stěžovateli dodatečným platebním výměrem téhož úřadu č. 41235 doměřena daň ve výši Kč 432 054,-. K odvolání stěžovatele byl však uvedený platební výměr rozhodnutím Finančního ředitelství ze dne 11. 11. 1996, čj. 2577/1996-l, zrušen. O odvolání stěžovatele, v němž namítal, že v řízení o dani z příjmu nebyl stanoven základ daně za rok 1992 vůbec a že do jeho výdajů měla být uznána částka Kč
- 3 - IV. ÚS 140/97
3 255 718,- za nákup obchodního zboží a o tuto částku snížen základ daně s účinkem, že uvedenou ztrátu mohl přenášet do dalších let, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí Finančního ředitelství potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, mimo jiné, to, že předpokladem pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí je ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 o. s. ř. zkrácení žalobce na jeho právech rozhodnutím správního orgánu, kterážto podmínka však v projednávané věci není splněna.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel pomíjí tu základní skutečnost, že výchozí situací v projednávané věci je pravomocné vyměření daně ze dne 15. 2. 1993 ve výši Kč 2 100,-. Jestliže již citovaným výměrem Finančního úřadu byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň ve výši Kč 432 054,-, byla ještě v řízení před správními orgány zrušením uvedeného platebního výměru věc vrácena, ke zmíněnému výchozímu stavu. Z ustanovení §46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, plyne, že pouze v případě, zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, není právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Jestliže tedy stěžovatelova daňová záležitost "oživla" teprve v souvislosti s již zmíněnou kontrolou ze dne 24. 5. 1995 a byla-li, jak již bylo konstatováno, stěžovatelova daňová povinnost opět posunuta k již zmíněnému výchozímu stavu, nemůže stěžovatel, sám do této doby zcela nečinný, se domáhat nového stanovení základu daně, která je záležitostí vyměřovacího řízení a jeho výsledků ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 citovaného zákona. Napadeným rozhodnutím tedy podle názoru Ústavního soudu nedošlo ani nemohlo dojít k porušení žádného ze stěžovatelem vytýkaných ústavně zaručených práv. K novele provedené zákonem č. 323/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nelze totiž přihlédnout z pouhého důvodu, že tento zákon nabyl účinnosti
4 - IV. ÚS 140/97
teprve dnem 31. 12. 1996.
Všechny uvedené závěry a zjištění jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. června 1997
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj