ECLI:CZ:US:1997:4.US.168.96
sp. zn. IV. ÚS 168/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl, v senátě, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, ve věci ústavní stížnosti J. Ť. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca 24/95-21, ze dne 28.3.1996, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca
24/95-21, ze dne 28.3.1996, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca
24/95-21, ze dne 28.3.1996, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne
17. 11. 1994, čj. FŘ/387/94. Tímto rozhodnutím finanční
ředitelství částečně vyhovělo odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové, kdy dodatečně
vyměřenou důchodovou daň za rok 1990 snížilo z částky 12.200,- Kč
na nulu, za rok 1991 z částky 1,149.900,- Kč na 579.900,- Kč a za
rok 1992 z částky 38.600,- Kč na 35.600,- Kč a v odpovídajícím
poměru snížilo i vyměřené penále. Stěžovatel má i při tomto
částečném vyhovění za to, že žaloba zamítnutá Krajským soudem
v Hradci Králové byla důvodná a rozhodnutí finančních orgánů obou
stupňů byla chybná. Obě rozhodnutí vycházela z nesprávného
posouzení věci, neboť oba správní orgány nesprávně zaúčtovaly
výnosy činnosti a s nimi související náklady na straně
stěžovatele. Stěžovatel zastává názor, že jím provedené zúčtování
bylo dle tehdy platné metodiky účetnictví správné a finančním
úřadem provedené přesuny nákladů a výnosů postrádají logiku,
a proto nesouhlasí s dodatečným doměřením důchodové daně za
uvedené roky. Po podání žaloby ke Krajskému soudu v Hradci Králové
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové očekával
stěžovatel nařízení ústního jednání ve věci, kde hodlal shora
uvedenou argumentaci rozvést svým účastnickým výslechem, dále
hodlal jako důkazní prostředek navrhnout posudek soudního znalce
z oboru daní a účetnictví, popř. jeho výslech. Krajský soud však
rozhodl o žalobě bez nařízení jednání rozsudkem, kterým žalobu
zamítl, přičemž podle názoru stěžovatele v odůvodnění v podstatě
pouze ocitoval argumentaci žalovaného finančního ředitelství.
V tomto postupu krajského soudu spatřuje stěžovatel dotčení jeho
ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní
ochranu tak, jak je zakotveno v hlavě páté Listiny základních práv
a svobod. Proto navrhuje rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, čj. 19 Ca 24/95-21, ze dne 28.3.1996, zrušit.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci
Králové jako účastník řízení zdůrazňuje, že v řízení podle části
páté hlavy druhé o.s.ř. je při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí
rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání rozhodnutí;
dokazování se neprovádí (§250i o.s.ř.). Dále odkazuje na
ustanovení §250f o.s.ř. umožňující soudu rozhodnout o žalobě bez
jednání, je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně
zjištěného skutkového stavu a jde jen o posouzení právní otázky.
Krajský soud neshledal ve zjištění skutkového stavu nedostatky
a ani stěžovatel k němu neměl námitky. Spornou zůstala jen právní
otázka zaúčtování nákladů a krajský soud nepovažuje za chybu, že
v odůvodnění svého rozsudku argumentuje stejně jako finanční
ředitelství, když jeho argumentaci uznal za správnou a v souladu
se skutkovými zjištěními i právními předpisy. Krajský soud
shledává, že podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání
stanovené v ustanovení §250f o.s.ř. byly splněny, a proto
navrhuje, aby Ústavní soud ČR navrhovatelově ústavní stížnosti
nevyhověl.
Vyjádření Finančního ředitelství v Hradci Králové jako
vedlejšího účastníka rekapituluje způsob účtování nákladů a výnosů
provedený u podnikatele a jaký by měl být podle zásad FMF za
jednotlivé sledované roky, dokládá vyjádření řadou příloh
a v závěru navrhuje, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost v plném
rozsahu zamítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského
soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 24/95, dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná. Při posuzování ústavní stížnosti
navázal na zásady, z nichž vycházela jeho předchozí rozhodnutí,
dotýkající se spravedlivého procesu ve správním soudnictví (viz
např. nálezy Ústavního soudu uvedené ve Sbírce nálezů a usnesení,
roč. 1995, č. 6, 12, 23 a 24). Společným základem těchto
rozhodnutí bylo zjištění, že soudy ve správním soudnictví aplikují
ustanovení §250f o.s.ř. i v případech, které evidentně svou
podstatou nebyly jednoduché a kdy nenařízením jednání bylo dotčeno
právo účastníka, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez
zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům tak, jak to má na mysli ustanovení čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dochází tak k prolomení
zásady přímosti a ústnosti veřejného jednání jako jedné ze
základních zásad spravedlivého soudního procesu, a to tím spíše,
že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudy se
jedná o řízení jednostupňové. Tato zjištění, spolu s dalšími
důvody, vedla plénum Ústavního soudu ČR ke zrušení ustanovení §250f zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dnem l.
května 1997 (nález Ústavního soudu ČR č. 269/1996 Sb.). Před
zrušením uvedeného ustanovení bylo možno přistoupit k jeho použití
jen tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny podmínky v něm
stanovené, k jeho aplikaci nestačila sama skutečnost, že skutkový
stav byl spolehlivě zjištěn a že již šlo jen o posouzení otázky
právní. Především musel být splněn základní předpoklad, a to, že
šlo o případ jednoduchý. Za takový jednoduchý případ však
zpravidla není možno považovat věci daňové, které již svou
podstatou jsou složité a náročné. Pokud tedy Krajský soud v Hradci
Králové v daňové věci stěžovatele rozhodl bez nařízení jednání
a odňal tak stěžovateli možnost uvést před soudem svoji právní
argumentaci a vysvětlit námitky, týkající se přesnosti
a souvislosti zjištění skutkového stavu správními orgány, došlo
tímto jeho postupem k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, a proto Ústavní soud z tohoto důvodu jeho
rozhodnutí zrušil [§82 odst. l, 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb.].
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. dubna 1997