ECLI:CZ:US:1997:4.US.177.97
sp. zn. IV. ÚS 177/97
Usnesení
IV. ÚS 177/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. B.B., zastoupeného advokátem JUDr. K.S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 498/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR., zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.P., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
U d ů v o d n ě n í .
Ústavnímu soudu byla dne 22. 5. 1997 doručena prostřednictvím faxu ústavní stížnost, která byla doplněna předložením originálu doručeným dne 26. 5. 1997 a doplněná na základě výzvy k odstranění vad dalším podáním ze dne 30.6. 1997. Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť podle jeho tvrzení došlo k porušení práva
IV. ÚS 177/97
na spravedlivý proces. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 498/96, kterým jako nepřípustné bylo odmítnuto dovolání se závěrem, že se nepodařilo prokázat, že by ve věci o neplatnost smlouvy rozhodoval vyloučený soudce či soudci a stejně tak ani v rámci důkazního řízení nebyla shledána žádná skutečnost, ze které by mohlo být dovozeno tvrzení stěžovatele ohledně neplatnosti, postupní smlouvy uzavřené dne 23.8.1989 formou notářského zápisu na bývalém Státním notářství v D. pod sp. zn. N 99/84. Porušení ústavního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, neboť podle jeho názoru Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí toleroval rozpory, zejména v důkazním řízení, které nemají oporu v obsahu spisu. Stejně tak byl podle stěžovatele v rozhodovací činnosti tolerován postup soudců, proti nimž byla vznesena námitka podjatosti ve smyslu §14 odst. 1 občanského soudního řádu, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod v nároku na nezávislý a nestranný soud a čl. 37 v ustanovení o rovnosti účastníků.
Soudce zpravodaj v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, požádal Nejvyšší soud ČR o vyjádření k předložené ústavní stížnosti. Předseda senátu ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 1997 poukázal na skutečnost, že podání dovolání bylo vyloučeno podle ustanovení §238 odst. 1 a 2 o.s.ř. (ve znění platném do 31. 12. 1995), a proto bylo nutno přípustnost dovolání posoudit podle §237 o.s.ř., konkrétně podle §237 písm. g) o.s.ř., tedy zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce, jak v dovolání poukazoval stěžovatel jako dovolatel. V tomto směru, obdobně jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, předseda senátu zrekapituloval dovolatelovy argumenty ohledně podjatosti soudců soudů, které byly příslušné k projednání věci a učiněné závěry, kterými nebyly shledány důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Dále uvedl, že pokud v dovolání dovolatel poukázal na ustanovení §241 odst.
IV. ÚS 177/97
2 písm. d) o.s.ř., že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, mohl tento dovolací důvod přicházet úvahu jen u dovolání přípustného, což v daném případě, podle názoru dovolacího soudu, dáno nebylo. Stejně tak nebyl shledán důvod, že by v daném případě byla postupem soudu odňata účastníku možnost jednat před soudem. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR není v této věci ústavní stížnost důvodná.
Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti především povinen respektovat, že není běžnou třetí instancí v systému obecných soudů, že jeho úkolem není hodnotit dokazování prováděné obecnými soudy a nepřísluší mu přezkoumávat právní argumentů obecných soudů, to vše za předpokladu, že nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V těchto intencích posoudil soudce zpravodaj námitky stěžovatele, avšak nedospěl k závěru o jejich opodstatněnosti. Námitky jsou ve své podstatě jen zjevným nesouhlasem s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 1.994, sp. zn. 11 Co 498/93, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. 6. 1993, sp. zn. 4 C 241,90, o zamítnutí návrhu na určení, že postupní smlouva uzavřená dne 23. 8. 1989 je neplatná. Takové námitky však nemohou zakládat neústavnost napadeného rozhodnutí. Navíc je třeba dodat, a to s ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu zabývajícího se posouzením procesních vad, aniž by bylo rozhodováno ve věci, že pokud se stěžovatel rozhodl podat proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měl vedle toho podat v zákonné lhůtě ústavní stížnost. Z tohoto pohledu je třeba považovat předloženou ústavní stížnost též za návrh, který nebyl podán ve stanovené lhůtě (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
Na základě výše uvedených skutečností soudce zpravodaj dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
IV. ÚS 177/97
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 11. 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj